ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.774.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 774/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M., s. a d. u. o. s., zastoupené advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1787/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. ledna 2001, č. j. 35 Co 47/2000-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. ledna 2001, č. j. 35 Co 47/2000-135, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. prosince 1999, č. j. 8 C 1787/99-12, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. prosince 1999, č. j. 8 C 1787/99-12, uložil žalované povinnost „vyklidit třípokojový byt s kuchyní a příslušenstvím v přízemí domu čp. 130 ve S. S. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako právní nástupkyně Českomoravské správy rekreační péče O. P. je vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, který žalovaná užívá od roku 1979 dosud, že od 1. 6. 1979 žalovaná pracovala u právního předchůdce žalobkyně ve funkci samostatného kontrolora s místem výkonu práce ve S. S., že jí bylo umožněno v bytě bydlet jako zaměstnankyni ROH - správy zotavoven ve S. S., že se do bytu nastěhovala, aniž bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a uzavřena dohoda o užívání bytu, a že byl vystaven pouze evidenční list ze dne 7. 6. 1979. Konečně vzal za zjištěné, že žalovaná poté, co byla přeměřena celá plocha předmětného bytu, podepsala listinu datovanou dnem 1. 7. 1992, v níž je jako pronajímatel označena O., zotavovna B. se sídlem ve S. S., a jako nájemce žalovaná. Z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalované v roce 1979 nevzniklo právo osobního užívání bytu ve smyslu §154 odst. 1 a §155 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákon, ve znění v tu dobu platném, neboť nebyl splněn nezbytný předpoklad uzavření dohody o užívání a převzetí bytu, na jejímž základě mohlo vzniknout právo byt užívat - vydání rozhodnutí o přidělení bytu. Současně dospěl k závěru, že jí nevznikl ani nájemní vztah k bytu na základě listiny, která je datována dnem 1. 7. 1992, neboť uvedená listina sloužila pouze k porovnání údajů týkajících se přesné výměry jednotlivých místností, a nemá náležitosti nájemní smlouvy, když v ní chybí údaj o tom, kde se byt nachází, a o době trvání nájmu. Povinnost byt vyklidit vázal soud prvního stupně za použití §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního bytu, jelikož situaci, do níž se žalovaná dostala, nezavinila (došlo k ní v důsledku nezodpovědného přístupu dřívějšího vlastníka).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. ledna 2001, č. j. 35 Co 47/2000-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalované v roce 1979 nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu. Neshodl se však s jeho názorem, že žalované nevznikl ani nájemní vztah k bytu na základě listiny ze dne 1. 7. 1992 (dále „předmětná listina“). Na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že předmětná listina obsahuje všechny podstatné náležitosti nájemní smlouvy ve smyslu §686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb, občanský zákon, ve znění před 1. 1. 1995, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Po zopakování důkazu předmětnou listinou vzal totiž za zjištěné, že v ní byly přesně označeny obě smluvní strany, předmět a rozsah užívání uvedením přesných výměr jednotlivých místností a příslušenství, a také stanovena výše nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Protože doba nájmu nebyla v listině uvedena, má se v souladu s §686 odst. 2 obč. zák. za to, že smlouva o nájmu byla uzavřena na dobu neurčitou. Dále odvolací soud doplnil dokazování Statutem Českomoravské správy rekreační péče O. P., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1991 (dále jen „Statut“), jmenovacím dekretem ze dne 26. 10. 1990 a jeho znovupotvrzením ze dne 2. 1. 1991. Na podkladě tohoto dokazování vzal za prokázáno, že O. P. se podle Statutu členila na organizační složky (mezi než patřily též zotavovny), jejichž vedoucí byli oprávněni a povinni jménem O. P. činit všechny právní úkony potřebné pro plynulý chod organizační složky a pro dosažení žádoucích provozních a ekonomických výsledků, že J. P., který nájemní smlouvu se žalovanou v červenci 1992 uzavřel, byl jmenován vedoucím zotavovny dne 26. 10. 1990 a že k přesnějšímu vymezení jeho funkce došlo až dne 22. 12. 1992. Jelikož uzavírání nájemních smluv se zaměstnanci lze podle odvolacího soudu podřadit pod pojem zajišťování plynulého chodu organizační složky, byla nájemní smlouva uzavřena platně i z pohledu §20 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění od 1. 1. 2001), a výslovně v něm uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (opět ve znění od 1. 1. 2001). Jeho prostřednictvím namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil listinu ze dne 1. 7. 1992 jako nájemní smlouvu. Přehlédl přitom evidentní skutečnost, že uvedená listina svým obsahem a především smyslem sloužila pouze k porovnání údajů původního evidenčního listu se skutečným stavem ověřovaným kontrolním měřením ploch bytu a příslušenství. Podle dovolatelky z preambule listiny vyplývá, že listina byla jednostranně vystavena J. P., odpovědným zaměstnancem O., h. z. (společnosti, která spravovala zotavovnu B. ve S. S.) s ohledem na novou právní úpravu v oblasti užívání bytů a plateb nájemného z bytů v souvislosti s namátkovou kontrolou skutečné výměry ploch bytů, ze kterých bylo hrazeno nájemné. Okolnost, že v listině je O., zotavovna B. označena za pronajímatele a žalovaná s adresou bydliště za nájemce, pokládá dovolatelka za irelevantní, neboť ani tato skutečnost nemůže prokázat, že předmětná listina je dvoustranným právním úkonem výslovně směřujícím k založení nájemního vztahu k bytu. Podpis žalované na listině proto představuje pouze potvrzení pravdivosti v ní uváděných údajů. Rovněž znění bodů 3/1 a 3/2 listiny, podle nichž je formulář zasílán dvojmo se žádostí o podpis a vrácení jednoho výtisku a stejně tak nový evidenční list s ohledem na provedené kontrolní měření, nasvědčuje tomu, že „zde nebyla vůle uzavřít jakoukoli smlouvu, tím méně smlouvu nájemní, a že šlo jen a jen o vyplnění formuláře“. Podle dovolatelky z dalšího formuláře vyplněného J. V. (předloženého žalovanou) mohl odvolací soud dovodit, že ani tato osoba vyplněním formuláře neuzavírala nájemní smlouvu. Protože je dovolatelka přesvědčena, že nájemní smlouva uzavřena nebyla, pokládá za nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla uzavřena platně ve smyslu §20 obč. zák. Přesto připomíná, že žádná vnitřní norma subjektu O., hospodářského zařízení spravujícího nemovitosti určené k rekreačním účelům, které byly od roku 1990 po zániku ROH ve vlastnictví dovolatelky, ani dohoda s vlastníkem nemovitostí, neumožňovaly uvedenému subjektu přidělovat byty svým zaměstnancům nebo uzavírat s nimi nájemní smlouvy. Pokud by se tak stalo, jednalo by se o překročení kompetence O. Závěrem dovolatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 7. 12. 1999, odvolací soud odvolání proti němu projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Proto i Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Následně se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání též důvodné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§241 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Jinak je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem (v posuzovaném případě dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř), včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání.
Podle §686 odst. 1 věta první, odst. 2 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Není-li doba nájmu dohodnuta, má se za to, že smlouva o nájmu byla uzavřena na dobu neurčitou.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že mezi dovolatelkou (pronajímatelem) a žalovanou (nájemcem) byla dne 1. 7. 1992 uzavřena písemně smlouva o nájmu bytu (že listina ze dne 1. 7. 1992 je smlouvou o nájmu bytu uzavřenou účastníky v souladu s §686 odst. 1 obč. zák.), na jejímž základě vzniklo žalované právo nájmu předmětného bytu. Zároveň usoudil, že tato smlouva byla uzavřena platně z pohledu §20 obč. zák., neboť J. P., který nájemní smlouvu se žalovanou uzavřel, byl jako vedoucí zotavovny oprávněn v rámci zajišťování plynulého chodu organizační složky za dovolatelku nájemní smlouvy se zaměstnanci uzavírat.
Vznik práva nájmu bytu je založen na principu smluvním. K jeho vzniku dochází na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem a nájemcem. Uzavření smlouvy - dvoustranného právního úkonu - v prvé řadě předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy, tedy ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.), a to jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce. V době rozhodné pro posouzení této věci zákon sice nepředepisoval obligatorně písemnou formu nájemní smlouvy, ale vzhledem k tomu, že v posuzované věci odvolací soud uzavřel, že nájemní smlouva byla uzavřena v písemné formě, byl pro posouzení otázky, zda v případě listiny ze dne 1. 7. 1992 jde o nájemní smlouvu, rozhodný projev vůle jejích účastníků zachycený v této listině. Přitom při zjišťování obsahu vůle se uplatní výkladová pravidla formulovaná v §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Zároveň je třeba mít na paměti, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej např. Občanský zákoník, komentář, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová a kolektiv, 6. vydání 2001, str. 231).
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že listina ze dne 1. 7. 1992 je smlouvou o nájmu bytu uzavřenou účastníky, aniž zkoumal projevy vůle obsažené v této listině za použití výkladových pravidel formulovaných v §35 odst. 2 obč. zák., není jeho právní posouzení věci správné a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ obč. zák. byl použit opodstatněně.
Řízení je navíc postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), a která je způsobilým dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
K základním zásadám, na nichž spočívá občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud v souladu s touto zásadou přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž uvedený soud dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je podle §219 o. s. ř. potvrdí. Odvolací soud podle §220 o. s. ř. změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nebo jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. Přitom podle §213 odst. 1, 2 věty první o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší, a to zejména v případech vyjmenovaných v §221 odst. 1 písm. a/ až d/ o. s. ř. Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže činit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., protože by tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Účastníkům by odepřel možnost přezkumu správnosti nových, z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva Č. n. r. ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.
V posuzovaném případě spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vyklizení bytu mimo jiné na vysloveném právním názoru, že „žalované nevznikl nájemní vztah k bytu na základě listiny ze dne 1. 7. 1992“. S ohledem na tento učiněný závěr se pak soud prvního stupně již logicky nezabýval otázkou, zda tvrzená nájemní smlouva byla uzavřena subjektem oprávněným jednat za pronajímatele, která navíc byla dovolatelkou výslovně nastolena k řešení až v odvolacím řízení. Odvolací soud poté, co dovodil, že listina ze dne 1. 7. 1992 splňuje náležitosti nájemní smlouvy a že žalované na jejím základě svědčí nájemní vztah k bytu, zaměřil dokazování, které sám provedl, ke skutkovým okolnostem, jež byly (jak se uvádí v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) podstatné pro jeho závěr, že za dovolatelku jako právnickou osobu jednal v daném případě pracovník, který k tomu byl oprávněn ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák., a že tedy nájemní smlouva byla uzavřena platně.
Jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, nebyly za této situace podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů. Pokud tak nepostupoval a naopak provedl dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení věci (pro právní otázky, jimiž se soud prvního stupně nezabýval) a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel dovolatelce možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, mají dopad i na rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbylo než podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušit rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu