ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.787.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 787/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně obce N. P., proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 253/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2001, č. j. 5 Co 2299/2001-86, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. září 2001, č. j. 6 C 253/2001-68, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2001, č. j. 5 Co 2299/2001-86, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. září 2001, č. j. 6 C 253/2001-68, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 12, I. kategorie, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v prvním nadzemním podlaží domu čp. 72 v N. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že „nájemní poměr žalovaného k předmětnému bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvého měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku“, žalovanému uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), naplněny nejsou. Na základě skutkového zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobkyni (pronajímatelce) nájemné za pět měsíců (za období od srpna 2000 do prosince 2000 včetně), však usoudil na naplněnost dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Po zjištění, že dne 7. srpna 2001 (po doručení žaloby a před prvním jednáním ve věci) žalovaný dlužné nájemné zaplatil, se soud prvního stupně zabýval rovněž posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), a na základě posléze uvedených skutkových zjištění dovodil, že tomu tak není. Vzal totiž v tomto ohledu z provedených důkazů za prokázáno, že žalovaný měl dluh na nájemném z bytu již v dřívější době, že sice v měsíci srpnu 2000 se ve smíru uzavřeném s žalobkyní u Okresního soudu v Prachaticích zavázal zaplatit dlužné nájemné v částce 21.000,- Kč ve splátkách, avšak současně přestal platit běžné nájemné, neboť bezdůvodně předpokládal, že jej platí jeho bratr, který v předmětném bytě přechodně bydlel, a platby běžného nájemného obnovil až v měsíci lednu 2001. Za této situace soud prvního stupně žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu – z důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – vyhověl. O bytové náhradě pro žalovaného rozhodl podle §712 odst. 5 věty první obč. zák., neboť dovodil, že předpoklady pro přisouzení bytové náhrady podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nejsou naplněny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. prosince 2001, č. j. 5 Co 2299/2001-86, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž za prokázáno, že ke dni jeho rozhodnutí nebylo zaplaceno nájemné za měsíce říjen a listopad 2001, že na nájemném žalovaný v této době dlužil přibližně částku 11.000,- Kč, a že platby nájemného od žalovaného docházely opožděně a ne vždy ve výši stanoveného nájemného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž – shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítl, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vyšly soudy obou stupňů z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, pokud nevyslechly jeho bratra, který mohl vysvětlit a potvrdit obranu ohledně neplacení nájemného. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právních závěrů, které soudy obou stupňů přijaly při posouzení věci podle §3 odst. 1 a §712 odst. 5 obč. zák. Namítl, že výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, neboť je nájemcem předmětného bytu již řadu let, nemá jinou možnost bydlení, k poměrně krátkodobému neplacení nájemného došlo bez jeho zavinění a vzniklý dluh uhradil. Jde-li o otázku bytové náhrady, uvedl, že jeho vyklizovací povinnost z bytu byla podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší a přitom nebylo prokázáno, že má jinou možnost bydlení. Závěrem navrhl, aby dovolací soud „podle §243b) o.s.ř. rozhodnutí obou soudů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení“.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. září 2001, č. j. 6 C 253/2001-68, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. září 2001, č. j. 6 C 253/2001-68, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Na jiném místě tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Napadené potvrzující rozhodnutí je za této situace založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, nýbrž – mimo jiných – rovněž na závěru, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu lze podmínit zajištěním pouhého přístřeší podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. Zmíněné právní závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že žalovaný měl dluh na nájemném z bytu již v dřívější době, že i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zaplaceno nájemné za měsíce říjen a listopad 2001, že na nájemném dlužil žalovaný v této době přibližně částku 11.000,- Kč, že platby nájemného docházely od žalovaného opožděně a ne vždy ve výši stanoveného nájemného, že žalovaný se sice v měsíci srpnu 2000 ve smíru uzavřeném s žalobkyní u Okresního soudu v Prachaticích zavázal zaplatit dlužné nájemné v částce 21.000,- Kč ve splátkách, avšak současně přestal platit běžné nájemné, neboť bezdůvodně předpokládal, že platí jeho bratr, který v předmětném bytě přechodně bydlel, a platby běžného nájemného obnovil až v měsíci lednu 2001. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.
Výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalovaného (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší nepostačí, že vyklizovaný nájemce nemá jinou možnost bydlení, jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládá žalovaný. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, totiž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a dále z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26. září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, a z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu