ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.8.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 8/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. B. proti žalované A. J., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 13 C 223/97, o dovolání J. T., a o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 13 Co 292/2000-78, takto:
Dovolání se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5. 2000, č.j. 13 C 223/97-53, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 4, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, v domě čp. 1015 v P., K. 11, situovanému ve 3. patře (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že tento byt bude nadále užívat jako nájemce žalovaná A. J., a žalobci M. B. uložil povinnost vyklidit předmětný byt do třiceti dnů po zajištění náhradního ubytování; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V průběhu řízení o odvolání, které proti prvostupňovému rozsudku podal žalobce, oznámila J. T. písemným podáním došlým odvolacímu soudu dne 15. 11. 2000, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalobce. Žalovaná s tímto vedlejším účastenstvím nesouhlasila a Městský soud v Praze poté rozhodl usnesením ze dne 15. 11. 2000, č.j. 13 Co 292/2000-78, tak, že „vstup J. T. do řízení jako vedlejší účastnice se nepřipouští“. Dovodil, že „pouhá skutečnost, že J. T. žije se žalobcem a očekává s ním narození dítěte, nestačí k závěru o jejím právním zájmu na výsledku řízení“, a že „připuštění vedlejšího účastenství … by způsobilo jen průtahy řízení, i když z povahy věci nevyplývá možnost provádět další dokazování“.
Citované usnesení napadla dovoláním J. T. a samostatně proti němu podal dovolání také žalobce M. B. Oba dovolatelé shodně (po stránce obsahové) polemizovali s názorem Městského soudu v Praze o neexistenci právního zájmu J. T. na výsledku řízení a vytýkali mu rovněž \"nesprávný postup\", jenž měl spočívat v tom, že soud odepřel J. T. (a rovněž žalovanému) právo podat odvolání proti usnesení „o nepřípustnosti vedlejšího účastníka“, ačkoliv „odvolací soud zde … rozhodoval jako soud prvostupňový, přičemž zákon zcela jednoznačně připouští odvolání do rozhodnutí o nepřipuštění vedlejšího účastníka“. Žalobce dále ve svém dovolání zdůraznil, že „tímto postupem … soud … porušil … principy rovnosti procesních stran“. Oba dovolatelé navrhli aby usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Projednáním a rozhodnutím dovolání „podle dosavadních právních předpisů“ se rozumí – kromě jiného – zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i posuzování jeho včasnosti, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 70). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15 11. 2000 a Nejvyšší soud proto obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v §237, §238a a v §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Jestliže dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jim svým nesprávným postupem odňal právo na odvolání proti napadenému usnesení, je tato výtka (podle obsahu) tvrzením, že řízení je stiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., přestože dovolatelé výslovně na toto ustanovení nepoukazují. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatelé určitou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení skutečně tvrzenou vadou trpí. Pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání je proto rozhodující, zda řízení je stiženo vadou, jejíž existenci dovolatelé namítají (jiné vady řízení podřaditelné §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nejsou a z obsahu spisu nevyplývají).
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49). V daném případě zřejmě dovolatelé spatřují zkrácení svých procesních práv v té okolnosti, že usnesení Městského soudu v Praze o nepřipuštění vedlejšího účastenství dovolatelky bylo opatřeno poučením (daným jednak po vyhlášení rozhodnutí u odvolacího jednání, jednak v písemném vyhotovení na č.l. 78 p.v.), že proti němu není odvolání přípustné. Dovozují totiž, že uvedené rozhodnutí je rozhodnutím soudu prvního stupně, proti němuž zákon odvolání připouští. Nejvyšší soud ale tento názor dovolatelů nesdílí.
Odvolání je řádným opravným prostředkem, který lze podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon výslovně nevylučuje (§201 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno přímo v odvolacím řízení, aniž přitom odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod pořadovým číslem 102, shodně též Bureš, J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1996, str. 543).
Proti usnesení, jímž soud rozhodl o návrhu na nepřipuštění vedlejšího účastenství (§93 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), je tedy odvolání přípustné jen tehdy, rozhoduje-li o přípustnosti vedlejšího účastenství soud prvního stupně. Rozhoduje-li ale o tomto návrhu odvolací soud, odvolání proti jeho rozhodnutí přípustné není. Takové usnesení totiž není rozhodnutím soudu prvního stupně (jak míní dovolatelé), ale rozhodnutím odvolacího soudu, které má procesní povahu (nejde o rozhodnutí ve věci samé), vydaným v průběhu odvolacího řízení, jež přitom není rozhodnutím o odvolacím přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Poučení o nepřípustnosti odvolání, jímž odvolací soud napadené usnesení opatřil, bylo proto poučením správným, a nikoli „nesprávným postupem“ soudu, podřaditelným ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Z toho, že napadené usnesení má procesní povahu (je rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé), a že zároveň nejde o rozhodnutí, jímž by bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, pak vyplývá, že nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř. Usnesení kterým odvolací soud rozhodl o návrhu na nepřipuštění vedlejšího účastenství, není ani usnesením měnícím ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (o žádném rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo lze změnit, jím rozhodnuto nebylo) a nelze je podřadit žádnému z případů uvedených formou taxativního výčtu v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/.
Jestliže nelze přípustnost obou dovolání opřít o žádné z procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu, musel je Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu