ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.923.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 923/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. Š. a 2) J. Š., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 231/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2001, č. j. 64 Co 374/2001-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 5. 2001, č. j. 8 C 231/2000-45, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 18, I. kategorie, o velikosti 3+1, v šestém patře domu v P., D. č. p. 627 (dále „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaní (nájemci předmětného bytu, nacházejícího se v domě žalobkyně) pronajímají předmětný byt bez souhlasu žalobkyně od roku 1996, zejména cizincům, a že v tomto jednání pokračují i po podání žaloby v dané věci; posledním podnájemníkem je pan J. K., který bydlí v bytě na základě dohody se žalovanými, podle které za užívání bytu vykonává pro žalované práce na jejich nemovitosti. Na základě toho soud prvního stupně shledal naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., když současně dovodil, že přivolení k výpovědi není v dané věci v rozporu s dobrými mravy, pronajímají-li žalovaní předmětný byt dlouhodobě, a pokračují-li ve svém jednání i přes výslovný nesouhlas žalobkyně, vyjádřený podáním žaloby na přivolení k výpovědi. Rovněž tak shledal naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., když vzal za prokázáno, že žalovaní vedou společnou domácnost v M. L., kde druhá žalovaná bydlí trvale (i se synem účastníků) a v předmětném bytě pouze přespává v souvislosti s návštěvou lékaře; druhý žalovaný pak předmětný byt užívá jen občas (několikrát do měsíce). Dovodil, že žalovaní nemají pro neužívání předmětného bytu vážné důvody, neboť současný zdravotní stav první žalované a syna účastníků nevyžaduje bydlení mimo P.; neshledal ani důvody pro odepření přivolení k výpovědi z hlediska §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, č. j. 64 Co 374/2001-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Neshledal prokázaným tvrzení žalovaných, že v případě užívání předmětného bytu jinými osobami šlo toliko o krátkodobé návštěvy přátel, nikoli o podnájem. Pokud žalovaní namítali, že smlouva o podnájmu nebyla nikdy uzavřena (uvedl odvolací soud), nemá neexistence písemné podnájemní smlouvy vliv na fakticitu prokázaných podnájemních vztahů, neboť pokud byla dohodnuta jiná forma protiplnění (jako tomu bylo v souzené věci), nemění tato skutečnost nic na charakteru podnájemního vztahu, jehož podstatou zůstává přenechání bytu nebo jeho části do užívání jinému. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal též existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.; rovněž tak obvodnímu soudu přisvědčil, pokud jde o hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (zdravotní stav první žalované a syna žalovaných, doba neužívání předmětného bytu, porušování povinností nájemce i přes nesouhlas pronajímatelky). Pokud jde o bytovou náhradu pro žalované, odvolací soud konstatoval, že podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. přísluší žalovaným právo na přístřeší (důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhradního bytu nebo náhradního ubytování neshledal); povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu však na zajištění přístřeší nevázal s odůvodněním, že jejich nemovitost v M. L. splňuje znaky této formy bytové náhrady (poskytuje možnost bydlení i prostory k uskladnění bytového zařízení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že „za vadu, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, považují skutečnost, že se soud nezabýval bydlením druhého žalovaného“. Za otázku zásadního významu považují dovolatelé „skutečnost, že v řízení o přivolení o výpovědi z nájmu bytu je třeba zkoumat bydlení nejen jednoho z manželů a nezl. syna, ale i druhého z manželů, což ani jeden ze soudů v napadených rozhodnutích neučinil“. Uvádějí, že „úvahy soudů obou stupňů ohledně neužívání předmětného bytu nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, neboť nejméně druhý žalovaný předmětný byt nezbytně musí užívat a v něm bydlet“, a dovozují, že jestliže jeden z manželů předmětný byt užívá, nelze přivolit k výpovědi z nájmu pro neužívání bytu. Dovolatelé mají zato, že „podnájem je vztah založený na peněžním plnění, na existenci smlouvy o podnájmu a na skutečnosti, že podnájemce za užívání bytu nájemci platí dohodnutou částku“; za podnájem nelze považovat „návštěvy cizích státních příslušníků, event. pobyt známého žalovaných“, byť tento pomáhá s opravami jejich nemovitosti, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé označili uplatněný dovolací důvod odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle citovaného ustanovení lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovéto vadě však dovolací soud (stejně tak jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) přihlíží toliko u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.); sama o sobě takováto vada, i kdyby byla zjištěna, přípustnost dovolání nezakládá.
Dle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) je dovoláním uplatněn také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výtka nesprávnosti právního posouzení dané věci je založena zejména (a to i pokud jde o označenou otázku zásadního právního významu) na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka, co je třeba rozumět porušením povinnosti nájemce ve smyslu ustanovení §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. ve spojení s §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jinými slovy řečeno, co je třeba rozumět přenecháním bytu nájemcem do podnájmu jinému, neboť jde o otázku, jejíž výklad se již v judikatuře dovolacího soudu ustálil.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, podle kterého i když úplatnost je zásadně pojmovým znakem daného právního vztahu, je třeba při výkladu ustanovení §719 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., vzít v úvahu koncepci právní úpravy nájmu bytu, obsažené v ustanoveních §§685 a násl. obč. zák. Tato úprava poskytuje nájemci ochranu při jednostranném zrušení nájemního vztahu k bytu ze strany pronajímatele (srov. §685 odst. 1 větu druhou, §711 obč. zák.), neztrácí však se zřetele ani oprávněné zájmy pronajímatele na řádném využití bytu a na rozhodování o tom, kdo bude byt (resp. předmět jeho vlastnického práva) užívat - srov. např. ustanovení §711 odst. 1 obč. zák. o jednotlivých výpovědních důvodech, respektujících zájmy pronajímatele, a ustanovení §719 odst. 1 větu první a druhou obč. zák., podmiňující vznik platného podnájemního vztahu jeho souhlasem a stanovící důsledky spojené s nedodržením tohoto zákonného požadavku ze strany nájemce. V této souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že občanský zákoník ve znění po novele, provedené s účinností od 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., již neupravuje možnost, aby případný nesouhlas pronajímatele se smlouvou o podnájmu byl nahrazen rozhodnutím soudu, jako tomu bylo v ustanovení §719 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1994. Se zřetelem k uvedenému je proto třeba za porušení povinnosti nájemcem bytu ve smyslu ustanovení §719 věty první a druhé obč. zák. (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) považovat i případ, kdy je byt (jeho část) přenechán nájemcem do podnájmu jinému, aniž by za to nájemce získal od podnájemce protiplnění. Upravuje-li totiž občanský zákoník jako jediný způsob přenechání pronajatého bytu nájemcem do užívání jiné osobě pouze institut podnájmu bytu (jeho části), nelze nad tuto zákonem stanovenou míru rozšiřovat dispoziční oprávnění nájemce. Jiný výklad by byl nejen v rozporu s obsahem a účelem právní úpravy nájmu bytu, ale ve svých důsledcích by vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do oprávněných zájmů pronajímatele - vlastníka. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích, např. v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99, ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1331/2000 a ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1816/2002.
Za důvod výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze však považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 7).
Nelze-li v rámci dovolání, jehož přípustnost je zvažována z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zpochybnit správnost skutkových zjištění, že v případě užívání předmětného bytu jinými osobami nešlo o krátkodobou návštěvu, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dovodil existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 větou první a druhou obč. zák., byť nebylo prokázáno, že by osoby, jímž žalovaní užívání bytu umožnili, poskytovaly za to žalovaným peněžité plnění.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu