ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.924.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 924/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. D., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 92/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 25 Co 287/2002-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. dubna 1997, č. j. 5 C 90/96-18, vyhověl žalobě na vyklizení bytu a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. 2 v přízemí domu čp. 2311 v P., II. kategorie o velikosti 1+0“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. prosince 1997, č. j. 29 Co 382/97-30, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24. března 1999, č. j. 26 Cdo 1111/98-41, citované usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud usnesením ze dne 14. prosince 1999, č. j. 16 Co 458/99-49, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. dubna 1997, č. j. 5 C 90/96-18, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2001, č. j. 5 C 92/2000-92, opětovně žalobě na vyklizení bytu vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat „do 15 dnů od zajištění přístřeší“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 25 Co 287/2002-106, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že podle dohody o výměně bytů, schválené rozhodnutím ze dne 8. října 1975, se babička žalovaného B. H. nastěhovala do předmětného bytu jako bytu služebního, že dne 15. října 1975 uzavřela s tehdejším bytovým podnikem dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že dne 19. dubna 1986 babička žalovaného zemřela, a že žalovanému se nepodařilo prokázat, že s babičkou bydlel v době její smrti v předmětném bytě. Poté rovněž zjistily, že rozhodnutím o přidělení služebního bytu k dočasnému užívání ze dne 29. března 1989 byl žalovanému přidělen a dohodou o přenechání služebního bytu k dočasnému užívání ze dne 3. května 1989 mu byl odevzdán do užívání předmětný byt jako byt služební, a to na dobu jednoho roku s účinností od 1. května 1989. Následně zjistily, že žalovaný v bytě bydlí do současné doby, a že v důsledku nepříznivého zdravotního stavu byl uznán občanem s těžkým zdravotním postižením, musí dodržovat specifický životní režim, musí se vyvarovat delší chůze, zejména do schodů, předklonům a prochladnutí, a není schopen vykonávat všechny úkony osobní péče – např. při koupání potřebuje pomoc druhé osoby. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že u předmětného bytu jako bytu služebního byl v době úmrtí babičky žalovaného vyloučen přechod tehdejšího užívacího práva na žalovaného. Poté dovodily, že od roku 1996 užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, neboť jeho původně užívací a po transformaci nájemní vztah k bytu se jako nájemní poměr sjednaný na dobu jednoho roku obnovoval za podmínek stanovených v §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák“), vždy na jeden rok a skončil – ve smyslu citovaného ustanovení – dne 30. dubna 1996 proto, že žalobkyně dne 9. května 1996 podala žalobu na vyklizení bytu. Za této situace žalobě na vyklizení bytu vyhověly, když současně neshledaly žádný důvod, pro který by bylo možno žalobkyni ochranu jejího vlastnického práva odepřít. V souladu s žalobním návrhem žalobkyně podmínily vyklizovací povinnost žalovaného z bytu zajištěním přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), spatřuje dovolatel zejména v tom, že „přes skutečnost, že došlo ke změně v osobě samosoudkyně, nebyly při počátku prvého jednání vedeného novou samosoudkyní sděleny obsahy přednesů a provedených důkazů, ač se tak podle ustanovení §119 odst. 3 o.s.ř. muselo stát“. Na existenci uvedené vady usuzuje také z toho, že u odvolacího jednání dne 3. října 2002 odvolací soud doplnil dokazování „dotazy členů senátu na žalovaného a žalobkyni“ a takto získané poznatky zohlednil ve svém rozhodnutí. Takový postup pokládá dovolatel za nesprávný, neboť odpovědi na dotazy členů senátu nejsou – vzhledem k ustanovení §125 o.s.ř. – důkazem. Žalovaný má zato, že nepostupoval-li odvolací soud při doplnění dokazování podle §131 o.s.ř., zejména jeho odst. 2 věty druhé za středníkem, zatížil i zde řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel rovněž namítl, že „zde neexistuje rozhodnutí příslušného orgánu (ONV P.) o určení charakteru bytu jako služebního“, že „ani z ostatních písemností není takový charakter bytu zřejmý, snad s výjimkou evidenčního listu, kde je ručně zanesena poznámka NATURÁLNÍ BYT“, že „nic jiného pro charakter služebního bytu … nesvědčí“, že „babička Božena Hrubá domovnické práce spojené s užíváním bytu vůbec nevykonávala“, a že „tyto práce vykonávala na základě pracovní smlouvy s tehdejším OPBH P. matka žalovaného Jaroslava Dandová, která ve sporném bytě nikdy nebydlela“. Za této situace podle dovolatele neobstojí závěr, že u předmětného bytu jako bytu služebního byla vyloučena možnost přechodu tehdejšího práva osobního užívání bytu smrtí jeho babičky B. H. Podle názoru žalovaného na tom nic nemění ani dohoda o přenechání služebního bytu do dočasného užívání ze dne 3. května 1989, neboť žalovaný především popírá její uzavření a navíc i kdyby byla uzavřena, byla by – vzhledem k právnímu názoru uvedenému v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 – „od samého počátku absolutně neplatná pro obcházení zákona, pokud by mu nezajišťovala po skončení nájmu právo na bytovou náhradu na dobu neurčitou“. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že pro případ, že by o služební byt šlo, svědčilo by mu po smrti babičky B. H. tzv. právo bydlení a v případě vyklizení by měl právo na bytovou náhradu – zde odkázal na ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že s babičkou žil v předmětném bytě ve společné domácnosti. Odkazem na R 5/2001 zpochybnil rovněž správnost právního názoru, že bytovou náhradu nelze přiznat postupem podle §3 odst. 1 obč. zák. Dále namítl, že mu „nelze přičítat k tíži, že v době, kdy měl řádné právo nájmu bytu odmítl stěhování do jiného bytu, navíc nevyhovujícího jeho zdravotnímu stavu“. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do “patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do “patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. pak dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k té části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení vyklizovací povinnosti, a zvlášť ve vztahu k části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně přisouzené bytové náhrady pro žalovaného (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení vyklizovací povinnosti, přípustné už proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl ve výroku o vyklizení bytu jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo v tomto ohledu o rozsudky vyhovující).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. však není dovolání přípustné ani proti části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně přisouzené bytové náhrady pro žalovaného. Ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 1. dubna 1997, č. j. 5 C 90/96-18, přisoudil soud prvního stupně žalovanému bytovou náhradu v podobě náhradního bytu. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 14. prosince 1999, č. j. 16 Co 458/99-49, zavázal soud prvního stupně rovněž právním názorem, že užívá-li žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, nelze jeho vyklizovací povinnost z bytu s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vázat na zajištění bytové náhrady; lze toliko odepřít výkon práva žalobkyně, pokud vzhledem k okolnostem na straně obou účastníků bude možno na žalobkyni požadovat, aby se ochrana jejího vlastnického práva takto podmínila a odložila. Jestliže soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ze dne 27. listopadu 2001, č. j. 5 C 92/2000-92, žalovanému bytovou náhradu, byť ve formě pouhého přístřeší, přesto přisoudil, nemohl být zmíněný právní názor odvolacího soudu (jedině a výhradně) určující pro rozhodnutí soudu prvního stupně o bytové náhradě; naopak soud prvního stupně zde uplatnil svůj vlastní právní názor. Z toho vyplývá, že mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a následným rozhodnutím soudu prvního stupně o bytové náhradě není dán vztah příčinné souvislosti. Dovolatel se tak mylně domnívá, že přípustnost dovolání lze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve skutečnosti použil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že u předmětného bytu jako bytu služebního byla vyloučena možnost přechodu tehdejšího práva osobního užívání bytu smrtí jeho babičky B. H., a odvolacímu soudu vytýká absenci právního závěru ve smyslu §713 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Byla-li rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2001, č. j. 5 C 92/2000-92, potvrzeným napadeným rozsudkem, žalovanému přisouzena bytová náhrada (přístřeší), je zjevné, že napadené rozhodnutí nespočívá na právním názoru, že bytovou náhradu v tomto případě nelze přiznat postupem podle §3 odst. 1 obč. zák. Ve vztahu k neexistujícímu právnímu závěru pak nelze ani zvažovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že odkaz dovolatele na právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1352/2001, je nepřípadný. Zde – na rozdíl od projednávané věci – totiž šlo o diametrálně odlišný skutkový stav; za trvání nájemního poměru na dobu neurčitou uzavřel pronajímatel a nájemce bytu nájemní smlouvu na dobu určitou a dovolací soud řešil otázku platnosti takové nájemní smlouvy, která nájemci „nezajišťovala po skončení nájmu právo na bytovou náhradu na dobu neurčitou“. Proto ani v tomto ohledu nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu