ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.974.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 974/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce E., výrobní družstvo, proti žalovanému Správa infrastruktury města P., o zaplacení 4.353.850,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 31 C 125/97, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2000, čj. 15 Co 791/99-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 13.375,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16.2.2000, čj. 15 Co 791/99-256 rozhodl tak, že připustil zpětvzetí návrhu (žaloby) co do částky 1.138.770,- Kč s přísl. a v tomto rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.6.1999, čj. 31 C 125/97-140 a řízení zastavil (výrok pod bodem I.), dále zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v částce 3.215.080,- Kč s přísl. a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (bod II. výroku). Odvolací soud dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 32.450,- Kč (bod III. výroku) a pod bodem IV. výroku nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že postupoval podle ustanovení §208 o.s.ř., neboť žalobce vzal návrh částečně zpět (v částce 1.138.770,- Kč s přísl.) a žalovaný se zpětvzetím souhlasil.
Dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že mezi Bytovým podnikem města P., s.p. a žalobcem byla dne 23.4.1990 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor. Bytový podnik udělil dne 7.5.1991 žalobci souhlas s rekonstrukcí pronajatých prostor na vlastní náklady a v té době byla nemovitost ve vlastnictví státu. Ke dni 24.5.1991 přešla nemovitost podle ustanovení §3 zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví města P.
Žalovaný byl zřízen ke dni 1.1.1992, jako právní nástupce Bytového podniku města P., s.p. a předmětem jeho činnosti bylo mj. spravovat i majetek města P., včetně předmětné nemovitosti.
Odvolací soud proto konstatoval, že vlastníkem nemovitostí je město P., což uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 25.3.1999, čj. 15 Co 137/99-126. Pokud žalobce uplatnil nárok „z titulu vydání zhodnocení nemovitosti“, tedy vydání bezdůvodného obohacení, byl v tomto případě zhodnocen majetek města P., nikoliv žalovaného, který je pouhým správcem. Skutečným pronajímatelem je město P., které bylo zároveň ke dni ukončení nájmu – 1.2.1996 – vlastníkem předmětné nemovitosti a stejně tomu tak bylo i v době podání žaloby, a proto nemohl být žalovaný v tomto sporu pasivně legitimován.
Odvolací soud dále uvedl, že návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, neboť právní otázky formulované žalobcem nebyly odvolacím soudem v rozhodnutí řešeny. Nebylo namístě zabývat se záměnou nebo přistoupením účastníka, ani právním nástupnictvím, protože odvolací soud je toho názoru, že na straně žalovaného nebyla od počátku řízení dána pasivní legitimace. Otázku vzájemného vztahu ustanovení §451 a násl. obč. zákoníku a §667 obč. zákoníku odvolací soud vůbec neřešil.
Dovoláním ze dne 14.4.2000 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, aby dovolací soud připustil dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu dovolatel pokládá to, zda příspěvková organizace zřízená obcí podle zák. č. 576/1990 Sb. je oprávněna vystupovat vlastním jménem v právních vztazích týkajících se nájmu majetku ve vlastnictví obce a dále dovolatel pokládá za zásadní otázku pasivní legitimace žalovaného a zda je namístě postup podle §92 nebo §107 o.s.ř. Taktéž má podle dovolatele zásadní význam, zda se v posuzované věci jedná o bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. obč. zákoníku nebo o speciální nárok dle ustanovení §667 obč. zákoníku. V odůvodnění dovolání žalobce dále vyjádřil svůj názor na uvedené otázky.
Žalobce v dovolání dále uvedl, že řízení trpí vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť dovolatel nebyl v průběhu řízení podle §5 o.s.ř. poučen, že v řízení nastal na straně žalované nedostatek pasivní legitimace.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud připustil podle §239 odst. 2 o.s.ř. dovolání a z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve věci zaplacení 3.215.080,- Kč s přísl. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se v podání ze dne 27.4.2001 vyjádřil žalovaný; zejména uvedl, že není dán důvod pro vyslovení přípustnosti dovolání. V době podání žaloby bylo vlastníkem předmětné nemovitosti město P. a věcná pasivní legitimace žalovaného tak není dána a nebylo třeba, aby se odvolací soud zabýval záměnou či procesním nástupnictvím účastníků. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci uložena povinnost uhradit náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 17., hlavu I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. nejprve konstatoval, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním bylo vydáno před 1.1.2001, tedy před nabytím účinnosti uvedeného zákona.
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
V dovolání žalobce uvedl, že žádá, aby dovolacím soudem byla uznána přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. a dále namítal, že řízení trpí vadou dle ustanovení §257 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda skutečně předchozí řízení trpí tvrzenou vadou (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
O odnětí možnosti jednat před soudem se v souladu s konstatní judikaturou rozumí takový postup soudu, který je z hlediska procesních předpisů nesprávný, a k němuž došlo v průběhu řízení (nikoliv již ve fázi rozhodování soudu) a jenž neumožnil účastníku řízení v jeho průběhu realizovat procesní práva, jež mu procesní předpisy dávají (např. činit návrhy, vyjadřovat se, účastnit se jednání apod.).
Žalobce tuto vadu řízení spatřuje mj. v tom, že v průběhu řízení nebyl v souladu s ustanovením §5 o.s.ř. poučen, že v řízení nastal na straně žalované od počátku nedostatek pasivní legitimace.
Podle §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Poučovací povinnost se omezuje jen na procesní práva a povinnosti účastníků a je dále rozváděna v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu (např. v §43 odst. 1, §50, §153b o.s.ř. atd.). Poučovací povinnost se zásadně netýká poučení o hmotném právu, pokud zákon výslovně takovou povinnost soudu neukládá.
Do takto vymezené poučovací povinnosti soudu, je-li žalobní petit přesný a srozumitelný, nespadá např. poučení o tom, že má či může být žalován další žalovaný, popř. poučení o tom, co by měl účastník činit, aby dosáhl rozhodnutí, které si přeje či o tom, kdo je či není pasivně legitimován (viz např. Sbírka Ústavního soudu sv. 5, č. 2, str. 11, sv. 10, č. 18, str. 403, Soudní judikatura č. 14/1997 apod.).
Z uvedeného je zřejmé, že předchozí řízení netrpí vadou řízení dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a dovolání není proto z tohoto důvodu přípustné ani důvodné.
Pro úplnost je vhodné uvést, že odvolací soud již v usnesení ze dne 25.3.1999, čj. 15 Co 137/99-126 zřetelně vyjádřil, že vlastníkem předmětné zhodnocené nemovitosti je město P. Pro obezřetného účastníka by to mělo být dostatečným signálem pro přehodnocení toho, na kom se lze domáhat vydání zhodnocení nemovitosti a pro případné učinění příslušných návrhů.
Dovolatel dále navrhuje, aby dovolací soud s ohledem na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru zásadní právní význam, připustil dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť odvolací soud jeho návrhu na připuštění dovolání v otázce záměny, přistoupení účastníka a právního nástupnictví nevyhověl a taktéž nepřipustil dovolání v otázce vzájemného vztahu ustanovení §451 a násl. obč. zákoníku a §667 obč. zákoníku, neboť tuto otázku v rozhodnutí neřešil a zabýval se pouze pasivní legitimací žalovaného.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem aplikace ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je mj. včasný návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolání může být připuštěno pouze pro řešení právních otázek posuzovaných v napadeném rozhodnutí, nikoliv otázek v něm neřešených, a dále nelze dovolání připustit např. k posuzování úplnosti skutkových zjištění apod.
V podání ze dne 16.2.2000 (čl. 253) dovolatel navrhl, aby dovolání bylo připuštěno proti celému rozhodnutí odvolacího soudu a pokud by odvolací soud takto dovolání nepřipustil, za otázky zásadního právního významu označil, zda v dané věci je namístě „postup podle ustanovení §92 o.s.ř. nebo podle §107 o.s.ř. a zda se v dané věci jedná o bezdůvodné obohacení posuzované podle ustanovení §451 a násl. obč. zákoníku nebo o speciální nárok, který pouze principiálně vyjadřuje odpovědnost z bezdůvodného obohacení“.
V podstatě totéž uvedl dovolatel v dovolání a doplnil otázku, zda „příspěvková organizace zřízená obcí podle zák. č. 576/1990 Sb. je oprávněna vystupovat vlastním jménem v právních vztazích týkajících se nájmu majetku ve vlastnictví obce“.
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění, že předmětná nemovitost přešla ke dni 24.5.1991, tj. před zřízením žalovaného ke dni 1.1.1992, do vlastnictví města P.; žalovaný jako právní nástupce Bytového podniku města P. ohledně uvedené nemovitosti vykonával správu obecního majetku. Z toho pak odvolací soud dovodil, že byl zhodnocen majetek města P., nikoliv majetek žalovaného, a proto je na straně žalovaného od počátku nedostatek věcné pasivní legitimace. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval záměnou účastníků, popř. právním a procesním nástupnictvím na straně žalovaného, neboť žádný z účastníků nenavrhl přistoupení či záměnu účastníka řízení (viz též usnesení odvolacího soudu z 25.3.1999, čj. 15 Co 137/99-126). Samozřejmě se již za této situace nezabýval vztahem ustanovení §451 a násl. obč. zákonu a §667 obč. zákoníku.
Z odůvodnění odvolání ze 6.9.1999 i z odůvodnění dovolání ze 14.4.2000 vyplývá, že dovolatel v podstatě neustále setrvává na názoru, že žalovaný je ve sporu věcně pasivně legitimován a tento jeho názor je nesprávný.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo dovolacímu soudu než konstatovat, že v daném případě nejsou splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Je totiž zřejmé, že se odvolací soud otázkami označovanými žalobcem za právně významné (§92 a §107 o.s.ř.) ve svém rozhodnutí nezabýval ani zabývat nemohl, neboť v souladu s ustanovením §92 odst. 1 a 2 o.s.ř. bylo pro přistoupení dalšího účastníka či jeho záměnu třeba návrhu žalobce; takovýto návrh v řízení učiněn nebyl. Stejně tak je za uvedené situace nevýznamné, zda popř. je další subjekt právním a procesním nástupcem žalovaného, neboť i pak by tento procesní nástupce (pokud by jím nebylo město P.) trpěl nedostatkem věcné pasivní legitimace.
Taktéž se již odvolací soud nezabýval vztahem ustanovení §451 a §667 obč. zákoníku.
Dovolací soud proto nedospěl k závěru, že lze přípustnost dovolání založit podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a protože s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nedospěl k závěru, že by dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nezbylo než dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. (per analogiam) a bod 10, hlavu I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady tohoto řízení ve výši 13.375,- Kč (§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1, písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu