ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.974.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 974/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) V. Š., a B) S. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. R. a 2) K. R., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 14/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003, č. j. 19 Co 429/2002-159, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 2002, č. j. 17 C 14/2000-132, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 14/2000-148, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 2002, č. j. 17 C 14/2000-132, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 14/2000-148, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003, č. j. 19 Co 429/2002-159, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. května 2002, č. j. 17 C 14/2000-132, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 14/2000-148, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 9, I. kategorie, umístěný ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. 454 v P., na stavební parcele č. 901, v katastrálním území V., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, WC, koupelny, spíže, balkonu a sklepa“ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. ledna 2003, č. j. 19 Co 429/2002-159, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní byli v době úmrtí otce první žalované bezpodílovými spoluvlastníky 9/10 rodinného domu v P., a že v tomto domě byl volný obyvatelný byt 2+1 s příslušenstvím. Na základě uvedeného zjištění dovodily, že žalovaným v době smrti otce první žalované, tj. ke dni 25. dubna 1991, svědčilo spoluvlastnické právo ke zmíněnému rodinnému domu a za této situace měli neodvozené právo v tomto domě bydlet. Poté uzavřely, že na ně nemohlo ve smyslu §179 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni smrti otce první žalované (dále jen „obč. zák.”), přejít tehdejší právo osobního užívání bytu (transformované ke dni 1. ledna 1992 na právo nájmu bytu), neboť v důsledku existence spoluvlastnického práva k rodinnému domu a možnosti v něm bydlet nebyla splněna podmínka neexistence vlastního bytu, normovaná ustanovením §179 odst. 1 věty první obč. zák. jako jedna ze dvou podmínek, za jejichž současného naplnění docházelo ve smyslu tohoto ustanovení k přechodu tehdejšího práva osobního užívání bytu.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání sepsané advokátkou JUDr. Z. F. a předané k poštovní přepravě dne 23. dubna 2003. V dovolání pouze uvedli, že jím napadají rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a sdělili, že je odůvodní dodatečně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 2002, č. j. 17 C 14/2000-132, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 14/2000-148, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelé to v dovolání ani nezpochybnili. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelé uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. května 2002, č. j. 17 C 14/2000-132, ve znění opravného usnesení ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 14/2000-148, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo sice podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 a §241 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že pro vady, jimiž je dovolání zatíženo, nelze v dovolacím řízení pokračovat a o dovolání věcně rozhodnout.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Neobsahuje-li dovolání všechny potřebné náležitosti nebo je-li nesrozumitelné nebo neurčité, jde o vadné podání. Ne každá vada brání v pokračování řízení. Dalšímu pokračování dovolacího řízení brání mimo jiné vždy neuvedení důvodů dovolání, které jsou taxativně vypočteny v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Uplatnění dovolacího důvodu přitom předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů, aby z obsahového hlediska nebylo pochyb, o jaký dovolací důvod jde.
Podle §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen proto, že:
- řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
- rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení - §238 a 238a).
Trpí-li dovolání vadami (nedostatkem náležitostí ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř.), postupuje soud prvního stupně s přihlédnutím k §241b odst. 1, 3 větě první ve spojení s §209 o.s.ř. podle §43 odst. 1 o.s.ř. tak, že účastníka vyzve formou usnesení, aby nesprávné nebo neúplné podání v přiměřené lhůtě opravil nebo doplnil. Výzva soudu musí obsahovat údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné, poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a poučení o následcích, nebude-li podání včas opraveno nebo doplněno (srovnej R 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud dovolání neobsahuje dovolací důvod, může dovolatel dovolání doplnit o tuto náležitost jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první o.s.ř.), tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Marným uplynutím dovolací lhůty se uvedená vada dovolání stává neodstranitelnou a k případnému opožděnému doplnění dovolání dovolací soud nemůže přihlédnout.
Z obsahu spisu vyplývá, že napadený rozsudek byl žalovaným k rukám jejich tehdejší zástupkyně s procesní plnou mocí doručen dne 24. února 2003. Běh dvouměsíční lhůty k podání dovolání byl proto ukončen ve čtvrtek 24. dubna 2003 (§240 odst. 1 a §57 odst. 2 věta první o.s.ř.). Přitom dovolání žalovaných bylo podáno k poštovní přepravě dne 23. dubna 2003, avšak došlo soudu prvního stupně až dne 25. dubna 2003. Připadl-li konec lhůty k podání dovolání na čtvrtek 24. dubna 2003, bylo by nadbytečné, aby soud prvního stupně (usnesením) vyzýval žalované (prostřednictvím jejich zástupkyně) k doplnění dovolání mimo jiné o dovolací důvody; vytčená vada dovolání byla totiž odstranitelná pouze do 24. dubna 2003.
Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než postupovat podle §243c odst. 1 ve spojení s §43 odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalovaných odmítnout, neboť pro vadu dovolání spočívající v neuvedení dovolacího důvodu není možno v dovolacím řízení pokračovat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalobcům nevznikly v tomto stadiu řízení žádné prokazatelné náklady, k jejichž úhradě by jinak byli povinni žalovaní, jejichž podání bylo soudem odmítnuto, resp. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu