ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.976.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 976/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobců A/ Ing. P. M., B/ Z. R., C/ Z. F. a D/ MUDr. A. S. proti žalovaným 1/ K. S. a 2/ M. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, k dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 516/2000-70, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 47 C 70/99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 516/2000-70, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.5.2000, čj. 47 C 70/99-56, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu II. kategorie č. 21 v 5. nadzemním podlaží domu čp. 1155 v kat. území N. v P., N. 48, o velikosti jednoho pokoje a kuchyně. Dále odvolací soud uložil žalobcům společně a nerozdílně uhradit žalovaným na náhradě nákladů řízení 875,- Kč a zamítl návrh na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že výpověď pronajimatele dle §710 obč. zákoníku je jedním ze způsobů zániku nájmu a jde o jednostranný hmotněprávní úkon, který musí být nájemci prokazatelně doručen. Výpověď z nájmu bytu může být obsahem žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, popř. může pronajimatel dát nájemci výpověď sám, jako tomu bylo v souzené věci. Pronajimatel pak musí v řízení prokázat, že nájemci doručil do vlastních rukou listinu, z níž je patrno, že nájemci dává výpověď, z jakého zákonného důvodu, a s jakou výpovědní lhůtou (§710, §711 obč. zákoníku). Jde-li o manžely, musí výpověď směřovat proti oběma manželům, kteří mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků, a musí být také oběma doručena do vlastních rukou. Doručení výpovědi jen jednomu z manželů nemůže vyvolat zánik nájemního vztahu. V případě, kdy do listovní zásilky byla vložena listina obsahující výpověď z nájmu bytu pro každého z manželů a jako adresáti byli označeni oba manželé, je za průkaz doručení nutné považovat doručenku. Pokud z ní vyplývá, že zásilku převzala pouze druhá žalovaná, je nutné vycházet z toho, že žalobci neprokázali, že by předmětnou výpověď z nájmu bytu předepsaným způsobem doručili prvnímu žalovanému.
Podle názoru odvolacího soudu nepřichází v úvahu aplikace §21 odst. 2 zákona o rodině, neboť výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon musí být doručen každému z manželů do vlastních rukou.
Dále odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 11.2.1998 nemohla být účinně doručena žalovaným, pokud byla doručena jejich zástupci s procesní plnou mocí pro jiné řízení, zejména proto, že zástupce žalovaných nebyl k takovému úkonu v jiném řízení zmocněn.
Odvolací soud dále neshledal, že by jeho rozhodnutí bylo po právní stránce zásadní, neboť řešené otázky byly již judikovány vyššími soudy, a návrh na připuštění dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. zamítl.
Dovoláním ze dne 27.3.2001 napadli žalobci výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že odvolací soud nerozhodl úplně o předmětu sporu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv i ten trpěl touto podstatnou vadou, dále odvolací soud rozhodl na základě nesprávné interpretace námitek uvedených v odvolání žalobců a neprovedl důkazy k tomu, zda výpověď z nájmu bytu byla doručena 1. žalovanému. Žalobci jsou toho názoru, že jde o otázku zásadního právního významu, tj. zda byla či nikoliv výpověď doručena oběma žalovaným.
V podrobnostech pak žalobci v dovolání uvedli, že v jiných řízeních, která byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 4, nebylo postaveno najisto, zda předmětné prostory jsou bytem či nebytovým prostorem. Proto do textu podání k soudu ze dne 11.2.1998 vkomponovali výpověď, a toto podání učinili ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Další výpověď z nájmu bytu uplatnili žalobci u žalovaných 16.7.1999 a tuto výpověď žalovaní převzali.
Žalobou ze dne 14.11.1999 se žalobci domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu obsažené v podání z 11.2.1998. V podání z 15.5.2000 žalobci rozšířili svůj návrh i na výpověď z nájmu bytu danou žalovaným 16.7.1999, tento návrh soud nezamítl a ve svém rozhodnutí se touto výpovědí nezabýval. Odvolací soud následně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by se zabýval žalobním návrhem žalobců, který se týkal výpovědi ze 16.7.1999.
Dále žalobci uvedli, že jejich námitka, týkající se doručení výpovědi žalovaným, nespočívala v tom, zda je možné doručit výpověď z nájmu bytu advokátovi, který je zastupoval v jiném řízení, ale v tom, že žalovaní byli prostřednictvím advokáta seznámeni s obsahem podání z 11.2.1998 nikoliv v jiném řízení, ale v řízení, jehož předmětem byla též výpověď z nájmu bytu, přičemž obsahem tohoto podání byla opakována výpověď.
Pokud jde o problematiku doručení výpovědi z nájmu bytu jen jednomu z manželů s účinky pro oba manžele, žalobci v dovolání uvedli, že v případě podání z 11.2.1998 se nejednalo o doručování výpovědi z nájmu bytu, nýbrž o doručování podání účastníku ve sporu, byť jeho součástí byla výpověď, a proto nemusela být doručována do vlastních rukou. Žalovaná 2/ proto nepřebírala výpověď z nájmu bytu, ale listovní zásilku, jejíž obsah neznala. Na přijetí zásilky včetně právních důsledků se proto plně vztahuje ustanovení §21 odst. 2 písm. b/ zák. č. 94/1963 Sb., §46 zák. č. 78/1989 Sb. a ustanovení §46 o.s.ř. Vzhledem k tomu se žalobci odvolávají na ustanovení §701 obč. zákoníku s tím, že přijetí takovéto listovní zásilky je úkonem, který má následky pro všechny společné nájemce bytu.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a žalovaným uložil povinnost uhradit žalobcům náklady řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 17, hlavu I., část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění novel) účinného do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, ve lhůtě ustanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (rozsudek soudu prvního stupně nebyl změněn) ani z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (soud prvního stupně rozhodoval poprvé a nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu). Taktéž je vyloučena přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř., neboť dovolatelé takovéto vady řízení v dovolání neuváděli a dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. taktéž neshledal, že by předchozí řízení bylo těmito vadami postiženo.
Zbývá proto posoudit, zda dovolání je přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam jde zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která nebyla dosud řešena v rozhodnutích vyšších soudů nebo byla řešena v rozporu s ustálenou judikaturou a jde o otázku významnou pro rozhodovací praxi soudů, nikoliv jenom pro konkrétní spor. Předpokladem aplikace ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. dále mimo jiné je, že jde o řešení právní otázky (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), a přípustnost dovolání proto nepřichází v úvahu např. při posouzení správnosti skutkových zjištění apod. Dále je nezbytným předpokladem aplikace uvedeného ustanovení i to, aby takováto právní otázka byla odvolacím soudem v rozhodnutí řešena.
V posuzovaném případě právní zástupce žalobců při jednání před odvolacím soudem dne 13.12.2000 – viz protokol o jednání – navrhl, aby v případě, že bude rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl s odůvodněním, že neshledal, že by právní otázky řešené v jeho rozhodnutí byly po právní stránce zásadní, a navíc byly řešeny judikaturou vyšších soudů.
Dovolací soud konstatoval, že povahou výpovědi z nájmu bytu, postavením manželů v řízení o přivolení k výpovědi práva společného nájmu bytu manžely, účinností výpovědi z nájmu bytu a doručováním výpovědi manželům se zabýval již v řadě svých rozhodnutí, např. v rozhodnutí ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, ze dne 29.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 122/96, obou publikovaných v časopise Soudní judikatura č. 7/1997.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyly řešeny právní otázky, které by ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. odůvodňovaly závěr o přípustnosti dovolání.
Pro úplnost pokládá dovolací soud za vhodné uvést, že se s ohledem na meze, v nichž se odvolatelé domáhali přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, nemohl zabývat posouzením povahy předmětných prostor, a bez dalšího vycházel ze zjištění a závěru soudu prvního stupně, že uvedené prostory jsou bytem.
Taktéž je nutné konstatovat, že o návrhu žalobců ze dne 15.5.2000 na rozšíření žalobního návrhu i na výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 16.7.1999 bylo rozhodnuto, o čemž svědčí protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 16.5.2000.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné a protože dále neshledal, že by dovolání bylo přípustné z jiných zákonem stanovených důvodů, nezbylo než dovolání odmítnout (§243b odst. 4, věta první, o.s.ř. v návaznosti na §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věta první, o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 1, věty první (per analogiam) o.s.ř., a s ohledem na to, že žalovaným v dovolacím řízení podle spisu žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu