ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.988.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 988/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobkyně A. K., zast. advokátem, proti žalovanému L. Ž., zast. advokátem, o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 152/95, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, č. j. 62 Co 610/2000-204, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, č. j. 62 Co 610/2000-204, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 6. 2000, č. j. 14 C 152/95-184, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 62 Co 610/2000-204, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 6. 2000, č. j. 14 C 152/95-184, kterým tento soud „zrušil žalovanému právo nájmu družstevního bytu č. 21 o velikosti 3 + kk v I. patře družstevního domu č. p. 2256 v ulici T. v P. – H.“, dále určil, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva je žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt, a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje s právními názory obsaženými v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu, a to, že sporný byt je bytem družstevním, že účastníkům svědčí právo nájmu předmětného bytu i členství v družstvu, a to každému z nich samostatně, a dále, že věc je třeba posuzovat pomocí analogie (§853 obč. zákoníku) s tím, že pro řešení dané problematiky připadají v úvahu ustanovení §705 odst. 2 a 3 a §712 odst. 3, věta druhá obč. zákoníku.
Dále odvolací soud v odůvodnění uvedl, že zákon ani ustálená judikatura na daný případ nepamatuje, popř. jej neřešila, a právě proto je nutno věc posoudit analogicky za použití §853 obč. zákoníku. Soud prvního stupně proto nepochybil, když postupoval podle ust. §705 odst. 2, věta druhá obč. zákoníku a právo nájmu žalovaného zrušil, vycházeje z toho, že mu svědčí oddělené právo; správně také určil, že dalším nájemcem družstevního bytu, členem družstva, bude žalobkyně a nepochybil, když vázal vyklizení bytu žalovaným na zajištění náhradního bytu (§712 odst. 3 obč. zákoníku).
K námitkám žalovaného uvedeným v odvolání, týkajícím se procesního postupu soudu prvního stupně (změně žalobního návrhu), odvolací soud uvedl, že nedošlo k žádnému pochybení, popř. zkrácení procesních práv žalovaného, a formulace žalobního petitu, upravená při posledním jednání za účasti žalovaného, i rozhodnutí soudu odpovídá problematice daného sporu, tj. vyřešení právních vztahů k bytu, o nichž se nájemci nemohli dohodnout; otázka členství žalovaného nebyla předmětem rozhodnutí (sporu).
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., a to v zásadě k posouzení otázky, „jakým způsobem se mají řešit právní vztahy k družstevnímu bytu za situace, kdy společným nájemcům tohoto družstevního bytu, jakož i společným členům družstva svědčí samostatná práva“.
Dovoláním ze dne 2. 4. 2001 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím , že přípustnost dovolání je dána podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
V podrobnostech žalovaný v obsáhlém dovolání uvedl, že odvolací soud se věcí zabýval již třikrát. Veškeré důvody a námitky již uvedl v odvoláních ze 4. 9. 1997, 26. 7. 1999 a naposledy v odvolání z 18. 10. 2000, na něž odkazuje.
Pokud jde o dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., především neodpovídá skutečnosti, že žalobkyni svědčí větší zásluhy o získání bytu, neboť přidělení předmětného bytu předcházelo i uvolnění bytu matky žalovaného, nejenom bytu žalobkyně. Bez vrácení bytu matky žalovaného by účastníci současný byt nezískali. Dále soud opominul, že smlouvu o užívání bytu ze dne 1. 7. 1996 s Bytovým družstvem T. podepisoval pouze žalovaný a proto družstvo rozhodlo, že uživatelem a nájemcem bytu je žalovaný. V těchto věcech jde o rozpor s provedeným dokazováním.
V případě dovolacího důvodu dle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení) má dovolatel za to, že použitá analogie zákona je chybná (§853 obč. zákoníku) a odkazuje na argumentaci uvedenou zejména v odvolání ze dne 18. 10. 2000. Zde žalovaný ve stručnosti uvedl, že právo nájmu a otázky s tím spojené, zejména zánik nájmu, jsou v občanském zákoníku vyčerpávajícím způsobem upraveny a otázky vlastnictví bytů upravuje zák. č. 72/1994 Sb. Analogické použití §705 odst. 2 obč. zákoníku nepřichází podle dovolatele v úvahu, neboť zde se nejedná o společný nájem a členy družstva se účastníci stali cca 5 let po rozvodu manželství.
Dále dovolatel namítá procesní nedostatky při změně žaloby a taktéž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že otázka členství žalovaného v družstvu nebyla předmětem rozhodování, že bylo určeno, že žalobkyně bude užívat byt jako jediný výlučný nájemce a člen družstva a má za to, že tato formulace by měla za následek zrušení jeho členství v družstvu.
Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se v podání ze dne 12. 5. 2001 vyjádřila žalobkyně a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zcela nedůvodné. Zejména uvedla, že byla zachována kontinuita nájmu od 1. 12. 1987, proto jsou nadbytečné nájemní smlouvy z 15. 1. 1996 a 1. 7. 1996, neboť nabyvatel pronajaté věci vstupuje do právního postavení pronajímatele.
Převodem vlastnictví bytu na Bytové družstvo T. (z Městské části P.) se změnil charakter bytu na družstevní a družstevním bytem se stal až po rozvodu manželství účastníků, a proto jim nemohlo vzniknout právo společného nájmu a nadále každému z nich svědčilo samostatné právo nájmu. V daném případě je dána pravomoc soudu k rozhodnutí a je přípustná analogie dle §853 obč. zákoníku a lze aplikovat ust. §705 odst. 2, druhá věta obč. zákoníku, a to s nutností vypořádání i členství v družstvu, což znamená zrušení členství v družstvu.
Nejvyšší soud s ohledem na bod 15. a 17. hlavy první, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť i odvolací soud v řízení postupoval podle dosavadních předpisů.
Dovolací soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné mj. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání se připouští k právním otázkám řešeným v odvolacím rozhodnutí (dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Odvolací soud může výslovně vymezit přípustnost dovolání jen pro některou z právních otázek řešených v rozhodnutí nebo ke všem otázkám (rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu), pak rozsah přezkoumání určuje dovolatel tím, že v dovolání označí ty právní otázky, které zpochybňuje a napadá.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené nemůže zabývat, resp. dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat z důvodů jiných. Namítá-li proto dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ž.), nelze se takovýmito námitkami za uvedené přípustnosti dovolání zabývat.
Odvolací soud ve svém rozsudku vychází ze závěru, že sporný byt je bytem družstevním, účastníkům svědčí právo nájmu tohoto bytu i členství v družstvu každému samostatně a věc je nutné posuzovat pomocí analogie (§853 obč. zákoníku) a v úvahu přichází použití ust. §705 odst. 2 a 3 a §712 odst. 3 druhá věta obč. zákoníku.
V dovolání žalovaný, pokud jde o dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., zejména uvedl, že nesouhlasí s použitím analogie zákona dle §853 obč. zákoníku, neboť právo nájmu bytu a otázky s tím související jsou upraveny v občanském zákoníku, vč. zániku nájmu. Analogická použití ust. §705 odst. 2 obč. zákoníku nepřichází v úvahu, neboť se jedná o speciální úpravu po rozvodu manželství a při existenci práva společného nájmu družstevního bytu. Bylo prokázáno, že o společný nájem se nejedná, členy družstva se účastníci stali cca 5 let po rozvodu manželství a podle dovolatele je nutné vycházet z ust. §710 obč. zákoníku, který jednostranné zrušení práva nájmu nepřipouští. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou vypořádání členství v bytovém družstvu, neboť postup podle §705 odst. 2 obč. zákoníku by znamenal zrušení členství dovolatele v bytovém družstvu.
Ze skutkových zjištění soudu v předchozím řízení, která nebyla dovolatelem zpochybněna a z nichž dovolací soud vychází, zejména vyplývá, že předmětný byt měl v době přidělení charakter podnikového bytu. Rozhodnutí o přidělení tohoto bytu vydal n. p. P., P. – K. dne 20. 11. 1987 a to pro L. a A. Ž. Dohoda o užívání bytu byla uzavřena dne 1. 12. 1987.
V té době, v souladu s tehdy platným ust. §182 obč. zákoníku, měl-li předmětný byt povahu bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a byl-li oběma účastníkům přidělen, což nebylo v dovolání zpochybněno, nemohlo k tomuto bytu vzniknout účastníkům právo společného užívání bytu manžely, ale vzniklo jim, a to oběma, samostatné právo osobního užívání bytu (viz např. Občanský zákoník – Komentář, díl I, Praha, Panorama 1987, str. 637). V té době se po rozvodu manželství postupovalo analogicky podle §496 obč. zákoníku a podle okolností případu se využilo ust. §187 odst. 1, popř. §177 odst. 1 a 3 obč. zákoníku, ve znění účinném před 1. 1. 1992.
Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 509/1991 Sb., jímž se novelizoval občanský zákoník, a to §871 odst. 1 a 4 se mj. právo osobního užívání bytu k 1. 1. 1992 změnilo na nájem. Uvedené platí i v případě osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace, nesplňuje-li byt kritéria stanovená zákonem (zák. č. 102/1992 Sb.) pro služební byty, jako je tomu v posuzovaném případě (§871 odst. 4 obč. zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992). Právo osobního užívání bytu účastníky se nemohlo v daném případě změnit na společný nájem, neboť takto se mohlo změnit jen společné užívání bytu či společné užívání bytu manžely (§871 odst. 1 obč. zákoníku); v daném případě účastníkům svědčilo každému z nich samostatné právo osobního užívání bytu.
Z dalších skutkových zjištění vyplývá, že manželství L. a A. Ž. bylo ke dni 20. 7. 1991 rozvedeno (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 1991, č. j. 14 C 105/91-15).
Smlouvou o převodu majetku, uzavřenou mezi s. p. V. s. P. a Městskou částí P. – H. ze dne 31. 12. 1992 byl na Městskou část P. – H. mj. převeden dům č. p. 2256, v němž se nachází předmětný byt. Pro vysvětlení je třeba uvést, že n. p. P. P. – K. sdružil finanční prostředky se s. p. V. s. P. na výstavbu podnikových bytů a podle smlouvy o sdružení byl předmětný byt podnikovým bytem n. p. P. P. – K. a celý dům byl majetkem s. p. V. s.
Na základě uvedeného převodu domu č. p. 2256 v T. ulici v P. vstoupila do práv a povinností vyplývajících z nájemních vztahů Městská část P. – H., a to podle ujednání ve smlouvě k 30. 12. 1992
Právním důsledkem změny v subjektu vlastníka bytového domu bylo zejména to, že se změnila osoba pronajímatele, ale na nájem bytu účastníky tato změna vliv neměla, stejně jako rozvod manželství účastníků v roce 1991.
Městská část P. – H. jako pronajímatel dále uzavřela s L. a. A. Ž. jako nájemci nájemní smlouvu ze dne 15. 1. 1996 na předmětný byt. Odvolací soud zaujal názor, že vzhledem k zachování kontinuity nájmu od 1. 12. 1987 je uvedená smlouva nerozhodná a nadbytečná, aniž by tento názor blíže odůvodnil.
S tímto názorem se nelze bez dalšího ztotožnit a je zřejmé, že právní posouzení tohoto skutkového zjištění je neúplné, neboť nebylo zejména posouzeno, zda se uvedeným úkonem pouze měnila vzájemná práva a povinnosti (§516 obč. zákoníku) nebo byl původní závazek (nájemní vztah) zrušen a nahrazen závazkem novým (§570 obč. zákoníku), popř. s tím důsledkem, že na základě této nájemní smlouvy vznikl společný nájem bytu (§700 obč. zákoníku).
Kupní smlouvou uzavřenou dne 29. 5. 1996 mezi městem P. – Městskou částí P. – H. jako prodávajícím a Bytovým družstvem T. 2251 – 2256 jako kupujícím byl do vlastnictví kupujícího převedem mj. dům č. p. 2256, v němž se nachází předmětný byt.
Bytové družstvo T. bylo vytvořeno z dosavadních nájemníků bytů v převáděných domech. Účastníci řízení jsou od března 1996 členy uvedeného bytového družstva se stejnými právy a povinnostmi.
V kupní smlouvě z 29. 5. 1996 je mj. uvedeno, že kupující vstupuje do veškerých práv a závazků, které vyplývají z dosud uzavřených nájemních smluv s oprávněnými nájemci bytů.
Z uvedeného je zřejmé, že došlo ke změně vlastnictví k pronajaté věci (domu č. p. 2256) a novým nabyvatelem se stalo Bytové družstvo T. Předmětný byt se tak stal bytem v majetku družstva.
V této souvislosti je třeba se zabývat tím, zda změna vlastnictví domu č. p. 2256 a pronajatého bytu měla vliv na nájemní vztah účastníků sporu.
Podle §680 odst. 2 obč. zákoníku dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. Z toho vyplývá, že změna subjektu na straně pronajimatele se nikterak nedotkla nájemního vztahu účastníků k předmětnému bytu.
Tento závěr by event. mohl být dotčen posouzením smlouvy o užívání bytu ze dne 1. 7. 1996, uzavřené mezi Bytovým družstvem T. 2251 – 6 a účastníky řízení, kterou i tak nepodepsala žalobkyně, pokud by např. tato smlouva nahradila nájemní smlouvu z 15. 1. 1996, popř. smlouvy předchozí.
Dále je nezbytné poznamenat, že účelem založení zmíněného družstva nájemníky domu je privatizace bytů (bytových jednotek) v něm se nacházejících podle zák. č. 72/1994 Sb., ve znění novel, tedy získání bytů do vlastnictví. Tento postup pak vyplývá z podmínek stanovených městem P. pro privatizaci bytového fondu.
Domáhá-li se žalobkyně za uvedené situace zrušení práva nájmu bytu č. 21 v domě č. p. 2256, T. ul. v Praze 9 žalovaného, je nutné shodně s odvolacím soudem konstatovat, že zákonem není takový případ upraven a ani neexistuje ustálená judikatura.
V daném případě proto nezbývá než postupovat podle ust. §853 obč. zákoníku, podle něhož občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto zákonem, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, které upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší (analogie zákona).
Odvolací soud, spolu se soudem prvního stupně, vycházel z toho, že jde o družstevní charakter bytu, u něhož podle §700 odst. 3 obč. zákoníku může společný nájem vzniknout jen mezi manžely (účastníci byli rozvedeni v roce 1991), a proto pokládal za obsahem i účelem nejbližší ust. §705 odst. 2 a 3 obč. zákoníku.
Dovolací soud je stejně jako odvolací soud toho názoru, že jde o družstevní byt, a proto je obsahem a účelem v posuzovaném případě nejbližší ust. §705 odst. 2 a 3 obč. zákoníku.
Posoudil-li odvolací soud, včetně soudu prvního stupně, věc s ohledem na ust. §853 obč. zákoníku podle ust. §705 odst. 2 a 3 obč. zákoníku, je nutné konstatovat, že soudy aplikovaly správný právní předpis, a správně jej vyložily.
Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že nebyla úplně právně posouzena nájemní smlouva z 15. 1. 1996, byl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. uplatněn důvodně, proto podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a protože důvody, pro které byl uvedený rozsudek zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude podle §243 odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu