ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1068.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1068/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu H., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti prohlášení vlastníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 107/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2002, č.j. 19 Co 306/2002-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 6.6.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, kterým se určuje, že prohlášení vlastníka bytového družstva H., blíže popsané v petitu žaloby, je neplatné.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.2.2002, č.j. 11 C 107/2001-43, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu, v němž se nachází nebytový prostor užívaný žalobkyní na základě dohod o užívání uzavřených s právním předchůdcem žalovaného dne 19.8.1980 a 5.1.1987. Vzal za prokázáno, že žalovaný učinil dne 27.3.2000 písemné prohlášení vlastníka Bytového družstva H., v němž komory v 1. nadzemním podlaží (tj. nebytové prostory užívané žalobkyní) zařadil mezi společné části domu a že toto prohlášení bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 20.4.2000 s právními účinky vkladu ke dni 3.4.2000. Rovněž vzal za prokázáno, že v řízení vedeném pod sp. zn. 165/98 se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nebytového prostoru a toto řízení bylo pravomocně přerušeno do skončení řízení ve věci, vedené pod sp. zn. 5 C 138/2000, ve kterém se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému učinit písemné prohlášení vlastníka podle §4 zákona č. 72/1994 Sb. Věc posoudil podle §80 písm. c) o.s.ř. Dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť i v případě vyslovení neplatnosti předmětného prohlášení vlastníka se nevytvoří pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky sporu, jímž by se předcházelo žalobám na plnění, vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 165/98 a 5 C 138/2000 a nezmění se nic ani na právním postavení žalobkyně, když pouhé určení této neplatnosti nezaloží, resp. neumožní žalobkyni uplatnit vlastní právo s předmětem neplatného prohlášení vlastníka související. Uzavřel, že ve vztahu k žalobám na nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nebytového prostoru do vlastnictví žalované a o nahrazení projevu vůle žalovaného při prohlášení vlastníka budovy má posouzení platnosti předmětného prohlášení vlastníka ze dne 27.3.2000 povahu předběžné otázky.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.10.2002, č.j. 19 Co 306/2002-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Podle odvolacího soudu rozhodnutím o neplatnosti předmětného prohlášení žalovaného by nebylo změněno právní postavení žalobkyně ve smyslu vytvoření pevného rámce pro další vztahy účastníků, neboť v katastru nemovitostí by zůstávalo vloženo prohlášení, které by bylo prohlášeno za neplatné a naopak by to mohlo vést k dalším sporům mezi účastníky. Vyslovil závěr, že otázka platnosti či neplatnosti předmětného prohlášení je tak ve vztahu k nárokům žalobkyně dříve uplatněným otázkou předběžnou, která musí být též v těchto řízeních řešena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 6.3.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdila, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poukazovala na skutečnost, že prokázala naléhavý právní zájem u soudů obou stupňů. Podle dovolatelky předmětné nebytové prostory nemohou být vymezeny jako společné části budov v důsledku toho, že nejsou společně užívány vlastníky jednotek v domě podle §2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb. Dále namítala, že rozhodnutím soudu by se vytvořil pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky sporu a tím by se předešlo i žalobám na plnění. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002, sp.zn. 28 Cdo 79/2002, v němž bylo zaujato stanovisko k výkladu ustanovení §24 odst. 1 - 4 zákona č. 72/1994 Sb. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. odpovídá ustálené judikatuře.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení v této věci bylo závislé na zjištění, zda je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětného prohlášení vlastníka Bytového družstva H. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě §80 písm. c) o.z. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že určením neplatnosti předmětného prohlášení by nebylo změněno právní postavení žalobkyně ve smyslu vytvoření pevného rámce pro další vztahy účastníků, popř. pro předejití dalším sporům. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci otázka platnosti či neplatnosti předmětného prohlášení má ve vztahu k nárokům žalobkyně dříve uplatněným povahu otázky předběžné s tím, že v řízeních vedených pod sp.zn. 4 C 165/98 a 5 C 138/2000 musí být též řešena.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu