ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1087.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1087/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Z. K., a 2. M. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 5.12.2001, sp. zn. 14 Co 631/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7C 236/95 (žalobkyně J. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným Z. K. a M. K., zastoupeným advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 6.10.1995, domáhající se vydání ideální poloviny domu čp. 330 a pozemku parc. č. 338 (o výměře 70 m 2) a pozemku parc. č. 389 (o výměře 484 m2) ve V., okres P., se studnou, kůlnou na palivo, prádelnou, garáží, oplocením a ovocnými stromy, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze 17.12:1997, čj. 7 C 236/95-117. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 4.565 Kč; žalobkyni bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever 2.461 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením z 5.10.1998, sp. zn. 14 Co 195/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že nesouhlasí s právními závěry soudu prvního stupně, jímž odůvodnil zamítnutí žaloby žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že žalobkyně je v této věci oprávněnou osobou, když žalobkyně mohla v souladu s nálezem č. 164/1994 Sb. podat ve lhůtě 6 měsíců od 1.11.1994 výzvu k vydání věcí vůči povinným osobám, a pokud této výzvě nebylo vyhověno, mohla pak žalobkyně ve lhůtě 1 roku uplatnit své nároky u soudu, což také ve stanovených lhůtách učinila. V dalším řízení bude muset soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, dokončit dokazování k posouzení toho, zda jsou žalovaní v tomto případě osobami povinnými ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a bude se zabývat též posouzením důvodnosti (ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) nároku na vydání pozemku parc. č. 388 a parc. č. 389 ve V., k nimž měly povinné osoby podle smlouvy ze 14.6.1973 zřízeno společné právo osobního užívání pozemku.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Plzeň-sever rozsudek z 3.11.1999, čj. 7 C 263/95 – jímž žalovaným uložil vydat žalobkyni jednu ideální polovinu domu čp. 330 ve V. s týmž dílem studny, drobných staveb (kůlny na palivo s prádelnou, garáží s oplocením), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh, jímž se žalobkyně domáhala vydání další poloviny domu čp. 330 ve V. s týmž dílem studny, drobných staveb (kůlny na palivo s prádelnou), garáží a s oplocením. Byl také zamítnut žalobní návrh na vydání pozemku parc. č. 338 (o výměře 70 m2) a pozemku parc. č. 389 (o výměře 484 m2) s ovocnými stromy v katastrálním území V. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever 1.240,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever částku 1.554,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu Plzeň-sever soudní poplatek 1.000 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně i žalovaným Krajský soud v Plzni usnesením ze 6.10.2000, sp. zn. 14 Co 311/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 3.11.1999 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že nejsou dány důvody ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud především vytýkal soudu prvního stupně, že nebyla odstraněna vada žalobního návrhu spočívající v tom, že nebyla správně označena nemovitost – stavební pozemek, kterého se žaloba žalobkyně týkala. Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se neřídil právními závěry obsaženými v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 5.10.1998 (sp. zn. 14 Co 195/98 Krajského soudu v Plzni), ale že se také nezabýval námitkami žalovaných, vznesenými v průběhu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever poté rozhodl rozsudkem z 9.5.2001, čj. 7 C 236/95-245, tak, že žalovaní jsou povinni vydat žalobkyni nedělenou polovinu domu čp. 330, stavební parcely . č. 338 (o výměře 70 m2) a zahrady parc. č. 389 (o výměře 484 m2) s ovocnými stromy s týmž dílem studny a drobných staveb (kůlny s prádelnou), garáží a oplocením v katastrálním území V. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobkyně ohledně další nedělené poloviny shora uvedených nemovitostí (včetně součástí s příslušenstvím) byla však zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever 2.794,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever na úhradu soudního poplatku 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve V., okres P., propadl ve prospěch státu na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze 17.1.1972, sp. zn. T 19/72. Usnesením Okresního soudu Plzeň-sever z 22.10.1992, sp. zn. Rt 151/2000, byl citovaný rozsudek zrušen a trestní stíhání proti žalobkyni bylo zastaveno. Po realizaci trestu propadnutí majetku se vlastníkem nemovitosti stal stát a propadlý majetek byl ve správě bývalého Místního národního výboru V. Žalovaným byly nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně prodány smlouvou ze dne 14.6.1973 za kupní cenu 33.689,19 Kč; současně bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání ke stavební parcele č. 388 a k zahradě parc. č. 389 ve V. za úhradu 6.449,50 Kč. Smlouva byla registrována a nabyla účinnosti 14.6.1973. Cena nemovitosti měla k uvedenému dni činit 82.662 Kč. Žalobkyně nabyla československé státní občanství 23.5.1991, ale trvalé bydliště měla v N. Žalobkyně podala 10.4.1995 výzvu k vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., a to v rozsahu jedné nedělené poloviny ve výzvě uvedených nemovitostí; dne 6.10.1995 byla soudu doručena žaloba o vydání shora uvedených nemovitostí; v průběhu řízení požádala dne 29.10.1997 žalobkyně o připuštění změny žalobního návrhu o vydání celých v žalobě uvedených nemovitostí, nikoli jen jejich jedné poloviny.
Soud prvního stupně pokládal žalobkyni za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., která řádně a včas uplatnila své nároky, ale pouze v rozsahu jedné nedělené poloviny nemovitostí. Pokud žalobkyně změnila svůj žalobní návrh dne 29.10.1997, a to na vydání celého rozsahu nemovitostí, uplatnila takto svůj nárok v širším rozsahu, ale stalo se tak po uplynutí prekluzívních lhůt a nárok žalobkyně na vydání druhé poloviny nemovitostí zanikl (ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Žalované posuzoval soud prvního stupně jako povinné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které získaly nemovitostí od státu na základě protiprávního zvýhodnění, neboť kupní cena uvedená ve smlouvě ze 14.6.1973 byla nepřiměřeně nízká a podle tehdy platných cenových předpisů měla být více než dvojnásobná.
Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalovaných, že by tu výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy, když podle tvrzení žalovaných převzali nemovitosti s výslovným souhlasem otce žalobkyně, o něhož pečovali v době, když žalobkyně pobývala dlouhodobě v cizině, a také nemohli za to, že ve znaleckém posudku pořízeném před kupní smlouvou ze 14.6.1973 došlo k početním chybám. Soud prvního stupně pokládal za doloženo, že ve prospěch otce žalobkyně nebylo zřízeno žádné věcné břemeno, žalovaní jen skládali otci žalobkyně uhlí a topili mu v topném období, ale o jeho osobní péči se starali především jeho příbuzné K. V. a M. J., u které otec žalobkyně J. H. dožil; vztah mezi žalobkyní a jejím otcem nebyl v té době narušen a nestal se vztahem negativním.
Pokud šlo o vydání žalobkyní požadovaných pozemků parc. č. 388 a parc. č. 389 ve V., které byly v roce 1973 dány povinným osobám do dříve občanským zákoníkem upraveného osobního užívání, byl soud prvního stupně toho názoru (na základě výsledků provedeného dokazování), že tyto pozemky byly získány na základě protiprávního zvýhodnění v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě stojícím na takovém pozemku, takže lze vydat žalobkyni rovněž i polovinu těchto požadovaných pozemků.
O náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně z 9.5.2001 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 5.12.2001, sp. zn. 14 Co 631/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a byl změněn jen ve výroku o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem, a to tak, že žalobkyni i žalovaným bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili 1.397 Kč Okresnímu soudu Plzeň-sever na náhradu státem plaených nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.325 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dovozoval, že odvolání žalovaných není důvodné. Žalobkyni posuzoval také odvolací soud jako oprávněnou osobu podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. (s přihlížením k nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.), když žalobkyně je českou státní občankou a má trvalý pobyt v cizině, kde má manžela i byt, kde pracovala a kde má také zdravotní pojištění; žalobkyně v souladu s nálezem č. 164/1994 Sb. učinila výzvu k vydání věcí, které jsou uváděny v žalobě žalobkyně. Odvolací soud však zdůrazňoval, že žalobkyně ve své výzvě z 10.4.1995 i v návrhu na zahájení soudního řízení z 5.10.1995 uplatnila jen nárok na vydání jedné nedělené poloviny domu čp. 330 ve V., stavební parcely č. 338 a zahrady č. 389. Pokud pak při soudním jednání dne 29.10.1997 požádala o připuštění změny žalobního návrhu na vydání nemovitostí, uvedených v její žalobě, a to na jejich vydání jako celku (nikoli jen jedné poloviny), pak i když soud tuto změnu připustil, šlo o uplatnění nároku až po uplynutí lhůt stanovených zákonem č. 87/1991 Sb.; proto měl odvolací soud za to, že nárok žalobkyně zanikl, pokud šlo o předmět tohoto v průběhu řízení rozšířeného nároku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud rovněž dovozoval, že žalované pokládá za povinné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když podle výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, žalovaní získali dům čp. 330 ve V. od státu na základě protiprávního zvýhodnění, protože tato nemovitost byla oceněna v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy a v kupní smlouvě ze 14.6.1973 sjednaná kupní cena byla nepřiměřeně nízká; v souvislosti s takto uzavřenou kupní smlouvou pak došlo i k získání pozemků do osobního užívání ze strany žalovaných, a to pozemků parc. č. 388 a 389 ve V.
Odvolací soud byl shodně s názorem soudu prvního stupně také toho názoru, že tu nejsou důvody tvrzeného rozporu s dobrými mravy, pro který by nebylo možné vyhovět nároku žalobkyně na vydání nemovitostí. Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že předmětem tohoto soudního řízení byl majetek odebraný v roce 1972 žalobkyni a nikoli jejímu otci J. H., takže podle názoru odvolacího soudu tu není rozhodné pro vyhovění či nevyhovění nároku žalobkyně ta okolnost, že otec žalobkyně bydlel v nemovitosti, jejímiž vlastníky se stali žalovaní, kteří se zčásti podíleli na péči o otce žalobkyně.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §220 odst. 1 i ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 5.2.2002 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu Plzeň-sever dne 4.4.2002 tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatelů je jejich dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu a dovolací důvod je tu dán podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatelé zdůrazňovali v dovolání jako ve svých vyjádřeních v průběhu celého řízení, že žalobkyně má státní občanství ČR a v České republice má také úředně registrovaný trvalý pobyt od 29.5.1991 na konkrétní adrese. Tuto skutečnost začala žalobkyně účelově popírat a naopak začala navrhovat soudu provedení důkazů zpochybňujících její původní stanovisko. Žalovaní naproti tomu trvali a stále trvají na tom, že žalobkyně je státní občankou ČR, která má od roku 1991 trvalý pobyt v Č. r., a podala-li žalobu v této právní věci 6.10.1995, stalo se tak až po uplynutí lhůty stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé dále zdůrazňovali, že názor soudů obou stupňů o tom, že nemovitostí uváděné žalobkyní byly jimi získány v důsledku protiprávního zvýhodnění, není správný. V této souvislosti dovolatelé uváděli, že původní ocenění nemovitostí znalcem v roce 1973 bylo nesprávné jen v důsledku pochybení ze strany znalce. Následné posouzení této nemovitosti třemi různými odborníky v jimi vypracovaných posudcích pak u všech těchto posudků vyznělo ve vzájemném porovnání vždy úplně odlišně.
Podle názoru dovolatelů v daném případě výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku, když se žalovaní po dobu osmnácti let starali o otce žalobkyně, a to nejen při fyzicky namáhavých pracích, ale poskytovali mu i jinou potřebnou péči, pokud tuto péči nezajišťovaly jeho příbuzné K. V. a M. J.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.; podle těchto přechodných ustanovení uvedeného zákona platí ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.), i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), pokud v zákoně samotném není stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelů směřovalo v daném případě proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože tu nešlo o případ, v němž by bylo soudem prvního stupně rozhodování pouze jedním rozhodnutím, bylo tu třeba posoudit, zda jsou v daném případě dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu; v případě, v němž došlo postupně k vydání více rozhodnutí soudu prvního stupně, je ovšem třeba považovat za dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušené rozhodnutím odvolacího soudu jen to rozhodnutí, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzeného posléze rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání posuzované dovolacím soudem. Proto v tomto případě nebylo možné považovat dovolání dovolatele za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, bylo třeba hodnotit, zda tu došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky zásadního významu, tedy právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo byla-li právní otázka řešena v rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 7 C 236/95, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nebylo možné v daném případě dovodit, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně.
Při posuzování zbývajících zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy toho, zda došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem anebo zda jde o otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, vycházel dovolací soud zejména z právních závěrů rozhodnutí a stanovisek ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. To se týká i výkladových otázek ohledně některých pojmů obsažených v jiných právních předpisech než v občanském zákoníku nebo v občanském soudním řádu, jejichž obsah, účel i význam je shodný nebo obdobný s pojmy užívanými v těchto základních právních předpisech občanského práva, jestliže zvláštní (speciální) předpis neuvádí nic jiného. To se týká kupř. aplikace a výkladu pojmů „bydliště“ a „trvalý pobyt“. V občanském soudním řízení je za bydliště fyzické osoby považováno místo, kde se tato osoba zdržuje s úmyslem se v tomto místě trvale zdržovat; zpravidla se bydliště kryje s trvalým pobytem, avšak zápis v občanském průkazu či jiném obdobném dokladu nebo průkazu nemusí vždy odpovídat bydlišti osoby, v němž se tato osoba skutečně trvale zdržuje, i když je přihlášena k trvalému pobytu (podle předpisů o evidenci obyvatelstva) v jiném místě (srov. k tomu např. výklad uvedený ve Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 318). Tento v soudní praxi ustálený výklad nelze pokládat za nepoužitelný při výkladu a chápání pojmu trvalého pobytu, jenž byl obsažen v původním znění ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 37/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jen nabyly věc od státu, který získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/119 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (srov. např. č. 16/1996, str. 50, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o náhradách za užívání pozemků jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb. (srov. např. č. 16/1996, str. 50, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protiprávní zvýhodnění nemusí spočívat jen v rozporu s právními předpisy; může spočívat např. i v rozporu s normami a zásadami, které nemají povahu obecně závazných předpisů. U rozporu s platnými předpisy, ani u protiprávního zvýhodnění nelze z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dovodit, že by tu bylo rozhodné, zda na straně nabyvatelů existovala vědomost o existujícím rozporu s platnými předpisy nebo o objektivně existujícím protiprávním zvýhodnění (např. vědomost či nevědomost o pochybeních při výpočtu ceny v oceňování nemovitostí, které bylo podkladem pro sjednání kupní ceny v kupní smlouvě).
Dovolací soud také nemohl přisvědčit názoru dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu je z hmotněprávních ustanovení v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je ve vztahu k občanskému zákoníku právním předpisem zvláštním (speciálním), který má na zřeteli zmírnění následků některých majetkových křivd a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovně právními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990. Zákon č. 87/1991 Sb. pokládá za potřebné jmenovitě a kogentně zakotvit důvody, pro něž nelze povinné osobě uložit vydání věci (věcí) oprávněné osobě (srov. např. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.); tento okruh a rozsah stanovených důvodů k nevydání věci nelze, vzhledem k ustanovením §1 a §2 zákona č. 87/1991 Sb., vyjadřujícím předmět úpravy, účel a rozsah působnosti tohoto zákona, rozšiřovat dalšími důvody k nevydání věcí oprávněným osobám, a to ani odkazem na obecná ustanovení občanského zákoníku.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že tu v daném případě jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání žalovaných, rekapitulujícího procesní stanoviska žalobkyně, vyjádřeného již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu