ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1140.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1140/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. J., zastoupené advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2002, sp. zn. 13 Co 643/2002 (v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. V. D., proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu zahraničních věcí a 2/ Diplomatickému servisu, o náhradu za užívání bytového zařízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 37/2002), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, č. j. 13 Co 643/2002-21, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2002, č. j. 27 C 37/2002-12, kterým byla žaloba odmítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přisvědčil důvodům odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jak je uvedl soud prvního stupně; žaloba tedy i podle odvolacího soudu vykazovala vady ve vylíčení skutkového stavu a nebylo v ní uvedeno, za které konkrétní věci požaduje žalobkyně peněžní náhradu ve výši 38.986,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně neodstranila vady žaloby ani přes opakovaná poučení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala v něm, že nemohla provést specifikaci movitých věcí jako podklad pro požadovanou náhradu, neboť tyto věci měl a má v držení druhý žalovaný. Soupis bytového zařízení, které bylo odňato právní předchůdkyni žalobkyně, je však součástí listin předložených žalobkyní k důkazu. Cena bytového zařízení, kterou za nevydané bytové zařízení žalobkyně požaduje, je sama o sobě nesporná. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Oba v žalobě označení žalovaní navrhli ve svém vyjádření, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno.
Dovolací soud zjistil vzhledem ke včasnosti podání dovolání a zastoupení žalobkyně advokátem splnění procesních podmínek podle ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka označila v dovolání důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř., tedy postižení řízení procesní vadou s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci, o něž se napadené rozhodnutí opírá.
Dovolání však není důvodné.
Ve svých podáních (v žalobě a jejím doplnění), se žalobkyně, s více či méně konkrétními odkazy na zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), označila za oprávněnou osobu – právní nástupkyni své babičky paní A. V., zemřelé v zahraničí dne 2. 10. 1951. Současně dovozovala, že žádá náhradu škody za státem odňaté bytové zařízení své právní předchůdkyně z titulu takto vzniklé majetkové újmy, i náhradu za užívání bytového zařízení státem ve výši 1.000,- Kč ročně a úrok z prodlení z dlužných částek ve výši 17% od 16. 7. 1994 do zaplacení.
Jak patrno z fotokopie usnesení Lidového soudu trestního v Praze, bylo dne 29. 4. 1953 rozhodnuto o připadnutí zajištěného majetku A. V. státu, neboť jmenovaná se po uplynutí doby platnosti cestovního pasu nevrátila z ciziny. V usnesení se uvádí, že jde o „soukromnici a majitelku domu“, posledně bytem v P. 1.
Podle listiny datované 30. 9. 1956 převzala Správa služeb diplomatického sboru Ministerstva zahraničních věcí v Praze z majetkové podstaty A. V. bytové zařízení za účelem vybavení bytů osob cizích legací, a to bezplatným převodem od ministerstva financí. Převzaty byly movitosti vypočtené v seznamu o 350 položkách s celkovou odhadní cenou 53.124,- Kč; seznam byl zpracován podle majetkového soupisu ze dne 16. 2. 1952.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 1993, sp. zn. 3 Rt 45/93, bylo vysloveno, že A. V. je účastna soudní rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a že rozhodnutí Lidového soudu trestního v Praze bylo vydáno v rozporu se zásadami demokratické společnosti, bylo-li jím vysloveno, že zajištěný majetek jmenované připadá státu. Tyto skutečnosti byly oprávněné osobě deklarovány za účelem odškodňovacího řízení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Dne 28. 1. 1994 uzavřel Diplomatický servis se sídlem v P. 1, se žalobkyní dohodu o vydání věcí. Dohodou byly vydány ze shora uvedeného seznamu odňatých movitostí věci v počtu 21 položek, které měl vydávající k dispozici.
Žalobkyně v žalobě vyšla z tehdejšího ocenění nyní vydaných věcí ve výši 14.138,- Kč, tuto cenu odečetla od částky 53.124,- Kč (součet hodnot věcí podle soupisu při realizaci propadnutí majetku), a rozdíl ve výši 38.986,- Kč nyní žádá nahradit.
Ve všech dosavadních podáních před soudy obou nižších stupňů neuvedla žalobkyně výčtovým způsobem movité věci, za něž žádá peněžní náhradu. Pouze odkázala na zmíněný seznam bytového zařízení z majetkové podstaty A. V. (o 350-ti položkách) a dále uváděla, že není jisto, které věci zejména druhý žalovaný drží či nikoli. Ostatně ona sama nežádá vydání jednotlivých zbylých věcí, ale finanční náhradu za ně.
Dovolací soud bral při přezkumu v úvahu, že v restitučních věcech se institut poučení účastníka řízení (§5 a jiná ustanovení o. s. ř.) vykládá extenzivně, ve prospěch osoby oprávněné ze zákona. Poučení tu může podle okolností případu vybočit ze striktně procesního rámce a ocitnout se na samé hranici poučení hmotněprávního. Dovolací soud též z obecného hmotněprávního pohledu nevylučuje, že by bylo možno se domáhat, a to i při již realizovaném vydání jednotlivých movitých věcí tvořících menší část majetku propadlého státu, finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (tato činí paušálně 60.000,- Kč).
Měla-li by však žalobní tvrzení zakládat posledně uvedený restituční nárok, musela by skutkovou podstatu citovaného ustanovení zákona alespoň v základních rysech naplňovat za současné existence možnosti, že na podkladě dalšího poučení žalobkyně by bylo přípustné v řízení pokračovat.
Již z listin, které žalobkyně předložila k důkazu, je však zřejmé, že takové eventualita v posuzované věci nepřichází v úvahu.
Peněžní náhrady se lze podle ustanovení §13 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhat tehdy, když součástí majetku převzatého státem nebyla nemovitost. Usnesení Lidového soudu trestního v Praze ze dne 29. 4. 1953 však uvádí, že A. V. byla „majitelkou domu“. Skutečnosti, že jmenovaná vlastnila nemovitost, nasvědčuje též dopis o předání movitých věcí Správě služeb diplomatického sboru ze dne 30. 9. 1956, v němž se hovoří o převodu bytového zařízení z „majetkové podstaty“ A. V. V této souvislosti ostatně nelze pominout, že žalobkyně ani nyní nežádala paušální náhradu za majetek převzatý státem, ale výslovně náhradu titulovanou v podáních jako náhradu škody za nevrácené movité věci tvořící součást bytového zařízení.
Při těchto nesrovnalostech v žalobních tvrzeních nezbylo soudu prvního stupně i soudu odvolacímu než trvat na požadavku řádné specifikace movitostí, za něž byla náhrada požadována. Tato specifikace se měla uskutečnit, jak bylo žalobkyni vysvětleno v usnesení – výzvě k odstranění vad podání, přímo v žalobních tvrzeních, nikoli tedy odkazem na seznam movitých věcí pořízený po jejich odnětí.
Z dovolání žalobkyně nemůže uspět ani námitka, že existence věcí u žalovaných by měla být předmětem sdělení z jejich strany. V úvahu přicházející druhý žalovaný uvedl v dohodě o vydání věcí z 28. 1. 1994 v článku V. v návaznosti na nynější soupis vydávaných věcí, že se tyto věci vydávají oprávněné osobě z 350-ti položek, jež dřívější Správa diplomatického sporu převzala, a že jde o věci, které má vydávající k dispozici. Je tedy patrno, že se předchozím seznamem, pořízeným po propadnutí majetku A. V., vydávající řídil a že jiné věci v současnosti v držení neměl. Jeho další procesní součinnost by tedy nemohla vnést do řízení nové skutečnosti, které by se mohly stát relevantní součástí žalobních tvrzení.
Dovolací soud jen okrajově, pokud jde o výklad uplatnění nároku podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. u správního orgánu republiky a prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku, odkazuje na rozsudek ve věci sp. zn. 23 Cdo 1460/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2000, jakož i na rozsudek ve věci sp. zn. 2 Cdon 611/97, uveřejněný mj. v časopise Soudní judikatura č. 8/1999.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že žaloba trpí vadami, které i přes zákonem stanovený postup soudu zůstaly neodstraněny a staly se důvodem odmítnutí žaloby (§43 odst. 1, 2 o. s. ř.). Dovolací soud proto neshledal, že by kterýkoli z obou žalobkyní označených důvodů byl naplněn a dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
V dovolacím řízení byli žalovaní úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly resp. nebyly účtovány.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu