ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1172.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1172/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalovaného JUDr. D. S., které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 22 Co 1/2001 (v právní věci žalobce Bytového družstva F., zast. advokátem, proti žalovanému JUDr. D. S., o vyklizení místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 23 C 185/97) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2001 pod č.j. 22 Co 1/2001-80 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. září 2000 pod č.j. 23 C 185/97-47, kterým soud prvního stupně uznal žalovaného povinným vyklidit obytnou místnost specifikovanou v enunciátu tohoto rozhodnutí.
Odvolací soud při svém rozhodování vzal za relevantní tu skutečnost, že žalovanému byl předmětný pokoj přenechán jako obytná místnost v zařízení určeném k trvalému bydlení (dohoda o užívání pokoje na svobodárně z 29.4.1992), a nikoliv jako byt, proto z hlediska skončení nájmu nepožíval žalovaný zvýšené ochrany jako by tomu bylo v případě výpovědi z nájmu bytu. Charakter domu, v němž se předmětný pokoj nachází, byl určen na základě stanoviska příslušného stavebního úřadu. Pronajímatel žalovanému nájem obytné místnosti vypověděl, výpovědní lhůta uplynula, a žalovaný proto z titulu nájmu nemá právní důvod pro další užívání. Pokud jde o námitky žalovaného týkající se jeho členství v družstvu a převodu bytu podle zákona č. 72/1994 Sb. do vlastnictví, zdůraznil odvolací soud, že v daném případě se nejedná o byt, ale o bydlení na ubytovně, a že spor o členství v družstvu včetně převodu bytů může řešit jen obchodní soud, na který se žalovaný také obrátil. Návrh žalovaného na připuštění dovolání městský soud pro nedůvodnost zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu. Podle dovolatele je orgán státního stavebního dozoru oprávněn vydat potvrzení pouze ohledně stavebně-technických otázek, nikoliv právních (účel budovy). Předmětný pokoj je obytnou místností v zařízení určeném k trvalému bydlení. Právní vztahy trvalého bydlení přitom – na rozdíl od bydlení přechodného – požívají výraznější právní i ústavní ochranu. Navíc jde o právní vztah založený na členském vkladu člena družstva. Nájemní vztahy člena družstva jsou upraveny obchodním zákoníkem a nelze na ně aplikovat ustanovení o výpovědních důvodech (§711) občanského zákoníku. Navíc dovolatel včas požádal žalobce o převod předmětného bytu do svého vlastnictví, což je absolutní ochrana tohoto nájemního vztahu. Dovolání je navíc přípustné i z toho důvodu, že žalovanému byla částečně odňata možnost jednat před soudem. Dne 28.4.2000 proběhlo u soudu I. instance jednání bez přítomnosti dovolatele, který byl sice soudem obeslán, avšak zásilka byla dne 9.3.2000 soudu vrácena zpět. Soudu bylo známé i přechodné bydliště žalovaného, ale neučinil žádný další pokus o doručení.Za nepřítomnosti žalovaného mohl být soud při svém rozhodování jednostranně ovlivněn protistranou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Nejprve se však musel zabývat otázkou, zda je projednávané dovolání vůbec přípustné.
K vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř., a (je-li dovolání přípustné) k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně tohoto, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda řízení je postiženo vadou či vadami dle §237 odst. 1 o.s.ř.
O vady vypočtené pod písmeny a/ až e/ a g/ zjevně nejde, takže zbývá vypořádat se s otázkou, zda řízení netrpí dovolatelem namítanou vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Citované ustanovení spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Žalovaný ve svém dovolání dovozuje, že k zatížení řízení uvedenou vadou došlo již na půdě soudu I. stupně, který nijak neusiloval o opětovné doručení předvolání žalovaného, poté co byla původní zásilka poštou vrácena zpět a do jednání ještě zbývalo přes 6 týdnů času. Pozornosti dovolacího soudu však nemohlo uniknout, že i v případě, kdyby zmíněná námitka měla oporu v procesních předpisech, nemohl by daný případ být posuzován jako znemožnění realizace účastníkových procesních práv, už vzhledem k té skutečnosti, že dalšího jednání před nalézacím soudem dne 15.9.2000 se dovolatel účastnil, a měl zde plnou možnost uvést skutečnosti, které považoval za rozhodné. Z hlediska zachování procesních práv dovolatele proto zmíněná námitka nemohla být považována za vadu, jejíž význam by odůvodňoval subsumpci pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Dovolatel, jehož návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut, dále usiluje o připuštění jeho dovolání na základě §239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je za uvedených podmínek dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
V projednávané věci jde o posouzení důsledků ukončení nájemního vztahu k předmětné místnosti. Jak bylo v souladu s ustanovením §104 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů prokázáno již obvodním soudem, objekt, ve kterém se sporná místnost nachází, byl postaven a je užíván jako ubytovna. Nájem daného pokoje byl správně posouzen jako nájem obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu pátého oddílu, hlavy sedmé, části osmé občanského zákoníku. Podle ustanovení §717 odst. 1 občanského zákoníku v zařízeních určených k trvalému bydlení vzniká nájem obytné místnosti nájemní smlouvou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Podle §718 téhož předpisu je-li nájemce povinen se z obytné místnosti vystěhovat, stačí mu poskytnout náhradní ubytování, pokud nájemní smlouvou nebylo účastníky dohodnuto něco jiného.
Žalovaný ve svém dovolání dovozuje, že nájem obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení by měl požívat stejné právní ochrany jako nájem bytu, a důvodem zásadní významnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, která by zakládala přípustnost dovolání, je podle něj právě skutečnost, že městský soud tento závěr v projednávané věci neakceptoval. Jak ovšem bylo judikováno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR za dne 8.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 2990/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 1/2001: „Ačkoliv občanský zákoník rozlišuje mezi nájmem bytu a nájmem \"obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení\", sám vymezení posléze uvedeného předmětu nájmu neobsahuje. Vzhledem k rozlišení mezi oběma druhy nájmu je třeba především dovodit, že předmětem nájemního vztahu ve smyslu ustanovení §717 obč. zák. nemůže být byt, neboť jinak by šlo o právní vztah upravený v ustanovení §685 a násl. obč. zák.“. Odvolací soud se tedy nikterak neodchýlil od stávající judikatury pokud při svém rozhodování poskytnul nájemnímu vztahu, jehož předmětem je obytná místnost v zařízení určeném k trvalému bydlení, ochranu odlišnou od ochrany, kterou zákon přiznává nájmu bytu.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadního významu, a nezbylo proto než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu