ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1212.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1212/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A) F. J., a B) J. J., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 13. 9. 2001, sp. zn. 15 Co 365/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 151/99 (žalobkyň 1. A. K. a 2. MUDr. S. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným F. J. a J. J., kteří byli v řízení zastoupeni advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 3. 8. 1992 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat jim dům čp. 8 a pozemek parc. č. 21/717 ve V. n/L. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně A. Š. a byly rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v T. z 1. 8. 1960 přikázány podle ustanovení §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a ustanovení §11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu do vlastnictví státu a do správy P., podnikového ředitelství v T. A. Š. (před svou smrtí 6. 4. 1964) pořídila dne 10. 7. 1962 závěť a dědicem veškerého svého majetku ustanovila svého synovce Ing. J. M. Ing. J. M. zemřel dne 25. 12. 1985 a jeho dědičkami jsou A. K. a MUDr. S. K. Žalobkyně vyzvaly písemně k vydání nemovitostí dne 21. 1. 1991 bývalý Městský národní výbor ve V. n/L., ale bylo jim sděleno, že uvedené nemovitosti byly převedeny dne 2. 4. 1990 na F. J. a J. J.; žalobkyně je požádaly dne 12. 8. 1991 o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně. Podle názoru žalobkyň získal stát tyto nemovitosti neoprávněně, když údajně šlo v případě domu čp. 8/II ve V. n/L. o rodinný domek, takže žalobkyně měly za to, že přechod nemovitostí byl neplatný. Pokud pak uvedené nemovitosti získali žalovaní, stalo se tak v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti uváděné žalobkyněmi získali v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 31. 1. 1996, č. j. 3 C 265/92-72, byla žaloba žalobkyň zamítnuta. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému F. J. na náhradu nákladů řízení 1.380,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalované J. J. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Táboře 611,- Kč na úhradu placených nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 6. 12. 1996, sp. zn. 15 Co 550/96. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 8 s pozemkem parc. č. 21 ve V. n/L. Žalobkyním nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu státem vynaložených nákladů řízení.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem z 21. 1. 1999, 23 Cdo 1028/98, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze 6. 12. 1996, sp. zn. 15 Co 550/96, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uváděl, že zjištěná skutečnost, že v době kupní smlouvy z 2. 4. 1990 (o prodeji domu čp. 8 ve V. n/L.), uzavřené mezi státem – Městským národním výborem ve V. n/L. a žalovanými F. J. a J. J., už nežila původní vlastnice nemovitostí A. Š., ani její dědic Ing. J. M., omezuje přezkum správnosti právního závěru, zaujatého odvolacím soudem při posouzení otázky, zda žalobkyně lze podřadit pod některou kategorii subjektů, vůči nimž měl tehdejší národní výbor ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. nabídkovou povinnost. Dovolací soud v této souvislosti zaujal právní názor, že nabídková povinnost ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, nebyla v daném případě ukládána národnímu výboru vůči A. K. a MUDr. S. K., jako vůči právním nástupkyním dědice původní vlastnice A. Š. (tj. Ing. J. M.).
Krajský soud v Českých Budějovicích pak usnesením z 22. 7. 1999, sp. zn. 15 Co 241/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 31. 1. 1996 (č. j. 6 C 265/92-72 Okresního soudu v Táboře) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud poukazoval na to, že dosud soudem prvního stupně neřešenou otázkou je cena prodaného provozního objektu (tj. domu čp. 8/II ve V. n/L.) v souvislosti s tím, zde šlo o rodinný dům nebo o provozní objekt. Další otázkou, která v řízení před soudem prvního stupně nebyla dosud objasněna, je ta okolnost, zda a kdy byl udělen souhlas rady bývalého Městského národního výboru ve V. n/L. k převodu žalobkyněmi uváděných nemovitostí na F. J. a J. J.; odvolací soud tu vyslovoval názor, že „pokud bude prokázáno, že souhlas rady bývalého Městského národního výboru ve V. n/L. byl udělen před podáním žádosti o prodej, je nutno posoudit, zda takový souhlas k převodu byl platný“.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Táboře z 15. 12. 2000, č. j. 5 C 151/99-150, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání stavební parcely č. kat. 21 s domem čp. 8 ve V. n/L. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu náklad řízení 13.105,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Táboře na úhradu zálohovaného svědečného 4.932,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo připomenuto, že žalovaný F. J. požádal dne 5. 6. 1989 Okresní bytový podnik v T. o odprodej domu čp. 8/II ve V. n/L. s tím, že objekt bude využívat pro zřízení provozních místností pro zámečnickou dílnu a že po uvolnění bytu v prvním poschodí tohoto domu se do uvedeného bytu nastěhuje a uvolní byt o kuchyni a třech pokojích v domě čp. 48 ve V. n/L. Na schůzi rady bývalého Městského národního výboru ve V. n/L., konané 12. 2. 1990, byl usnesením č. 23/90 vyjádřen souhlas s prodejem domu čp. 8/II F. J., bytem ve V. n/L. s tím, že byt bude využíván nadále k trvalému bydlení a nebytové prostory budou využívány pro poskytování služeb obyvatelstvu.
Nárok žalobkyň posuzoval soud prvního stupně jako nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. Žalobkyně posuzoval soud prvního stupně jako oprávněné osoby podle uvedeného zákona. U žalovaných posuzoval soud prvního stupně, zda žalobkyněmi uváděné nemovitosti nabyli žalovaní v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Žalovaní zaplatili za koupený objekt 120.602,57 Kč, třebaže podle znaleckého posudku hodnota tohoto objektu činí 60.383,- Kč. K tvrzení žalobkyně, že kupní smlouva se žalovanými ohledně uvedeného objektu byla uzavřena ve spěchu bez potřebných náležitostí, pokládal soud prvního stupně za doložené, že jednání, které předcházelo uzavření kupní smlouvy z 2. 4. 1990, probíhalo řadu měsíců od roku 1989, kdy žalovaný F. J. požádal dne 12. 2. 1989 o odkoupení objektu; podle názoru soudu prvního stupně podal-li žalovaný F. J. dne 15. 3. 1990 další žádost o odprodej domu, nelze tuto žádost považovat za prvotní, neboť jednání o této záležitosti probíhala již řadu měsíců před tím. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalovaní nenabyli nemovitosti, uváděné žalobkyněmi, v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění a žalobu žalobkyň zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 15. 12. 2000 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 13. 9. 2001, sp. zn. 15 Co 365/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí č. kat. 21 – stavební parcely s domem čp. 8 ve V. n/L., a to každé ze žalobkyň jednou ideální polovinou. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se žalobkyním nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení; stejně tak i státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, placených státem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že prodávající státní orgán nebyl vázán splněním nabídkové povinnosti podle ustanovení §14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb., jak k tomuto závěru dospěl již dovolací soud ve svém rozsudku z 21. 1. 1999 (23 Cdo 1028/98 Nejvyššího soudu). Stejně tak odvolací soud po doplnění dokazování opraveným znaleckým posudkem byl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) toho názoru, že cena objektu č. 8/II ve V. n/L. nepřesahuje částku 120.602,75 Kč, kterou žalovaní za něj skutečně zaplatili.
Odvolací soud se zabýval ještě tím, zda k převodu objektu č. 8/II ve V. n/L. byl dán souhlas příslušného orgánu, pokud byl vyžadován právními předpisy. Šlo tu o objekt, k němuž měl do 31. 3. 1990 právo hospodaření Okresní bytový podnik T., který jej s datem 1. 4. 1990 převedl na bývalý Městský národní výbor ve V. n/L. Právním předpisem vyžadovaný souhlas ze strany bývalého Městského národního výboru ve V. n/L. byl udělen již 12. 2. 1990, tj. v době, kdy bývalý Městský národní výbor ve V. n/L. neměl k objektu č. 8/II právo hospodaření. Za souhlas k převodu, který tu byl zapotřebí, nelze pokládat usnesení rady bývalého Městského národního výboru ve V. n/L. z 12. 2. 1990, které bylo přijato za úplně jiného právního stavu ohledně uvedené nemovitosti. Přitom tento souhlas byl ve smyslu ustanovení §46 zákona č. 69/1967 Sb. podmínkou dispozice s národním majetkem. Nebylo tedy možné učinit jiný závěr, než že v tomto směru došlo při převodu nemovitostí na žalované k porušení právního předpisu jako nezbytné podmínky pro uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu jsou tu tedy důvody, pro něž musel být rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobě žalobkyň bylo vyhověno. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 2 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 10. 10. 2001 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Táboře dne 19. 11. 2001. Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že jejich dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé považují za mylný názor odvolacího soudu, že tu usnesení rady bývalého Městského národního výboru ve V. n/L. mělo povahu rozhodnutí orgánu oprávněného podle zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, vyjadřujícího se k dispozici s národním majetkem. Odvolací soud měl, podle názoru dovolatelů, tuto projednávanou právní věc posoudit podle ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění platném k 2. 4. 1990, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji objektu čp. 8/II ve V. n/L.. Šlo tu o majetek státu, takže bývalý Městský národní výbor ve V. n/L. tu vystupoval v právních vztazích ohledně národního majetku jako orgán státu a jménem státu, tedy i byl oprávněn uzavírat smlouvy o prodeji takového majetku. Okresní bytový podnik v T., jako organizace zřízená za účelem údržby bytového fondu, pouze vykonával právo hospodaření s určitým majetkem, jemu ke správě vyděleným, do něhož patřily i nemovitosti uváděné v žalobě žalobkyň; tento podnik nepotřeboval k plnění svých úkolů souhlas a stačilo, že bývalý Městský národní výbor ve V. n/L. byl jím informován dopisem z 27. 6. 1989 o zamýšleném odprodeji objektu č. 8/II ve V. n/L. Usnesením rady Městského národního výboru ve V. n/L. z 12. 2. 1990 č. 23/90 byl vysloven souhlas k prodeji nemovitostí F. J., popřípadě manželům F. a J. J. Ke zcizení národního majetku tu byl tedy bez dalšího oprávněným a příslušným bývalý Městský národního výbor ve V. n/L.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo v tomto případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb). Na to také odvolací soud ve svém rozsudku (na str. 4), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, správně poukazoval.
Odvolací soud však nesprávně ve svém rozsudku z 13. 9. 2001 poučil účastníky řízení o lhůtě k podání dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, když uvedl dvouměsíční lhůtu, stanovenou nově v §240 odst. 1 občanského soudního řádu, novelizovaném zákonem č. 30/2000 Sb., a nikoli lhůtu jednoměsíční, která byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., třebaže v daném případě z ustanovení bodu 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. vyplývá pro odvolací soudy i dovolací soud nutnost postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolatelé v daném případě podali svá dovolání až po uplynutí dovolací lhůty jednoměsíční, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., ale k tomuto opožděnému podání dovolání nemohl dovolací soud přihlížet zhledem k ustanovením §243c a §204 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když dovolatel postupoval podle nesprávného poučení daného odvolacím soudem účastníkům řízení v písemném vyhotovení svého rozsudku.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali jak dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., které se na projednávanou právní věc nepochybně vztahovalo a účastníci řízení na toto ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba zabývat se ještě tím, zda si odvolací soud ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. také správně vyložil, a to v souvislosti s právními předpisy o správě národního majetku a o hospodaření s tímto majetkem.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §1 zákona č. 403/1990 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu se tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc těmito osobami převedena.
Z tohoto ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. odvolací soud ve svém rozsudku ze 13. 9. 2001, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, vycházel. Při úvaze o tom, zda při převodu domu čp. 8/II ve V. n/L. na nabyvatele F. J. a J. J. kupní smlouvou z 2. 4. 1990, jež nabyla účinnosti registrací bývalým státním notářstvím dne 7. 6. 1990 (pod sp. zn. R I 535/90), tedy necelých pět měsíců před nabytím účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. a jeho blokačního ustanovení §22 (tj. před 1. 11. 1990), se zabýval odvolací soud i právními předpisy o postupu bývalých národních výborů při převodu majetku ze státu na fyzické osoby, jmenovitě tím, který orgán národního výboru mohl podle právních předpisů o národních výborech takový převod odsouhlasit. Vycházeje z ustanovení §46 dříve platného zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, dospěl odvolací soud k závěru, že takovým orgánem, vyslovujícím platně souhlas k převodu národního majetku, spravovaného národním výborem, byla rada národního výboru. Nedostatek takto vysloveného souhlasu nemohl být nahrazen tím, že právní úkon smluvního převodu byl učiněn na písemné kupní smlouvě předsedou národního výboru a tajemníkem národního výboru (jako tomu bylo např. v daném případě kupní smlouvy z 2. 4. 1990). Vadnost posouzení souladu nebo rozporu s uvedenými předpisy o bývalých národních výborech ze strany odvolacího soudu nelze spatřovat ani v jeho závěru, že za souhlas rady bývalého Městského národního výboru ve V. n/L. ke smlouvě z 2. 4. 1990 nebylo možné považovat usnesení č. 23/90 z 12. 2. 1990 tohoto orgánu (učiněné po projednání žádosti Okresního bytového podniku T., obsahující souhlas s prodejem domu F. J.), které bylo přijato v době, kdy ještě nedošlo k převodu práva hospodaření s národním majetkem z 1. 4. 1990 z předávajícího státního podniku Okresní bytový podnik T. na přejímající Městský národní výbor ve V. n/L.; názor odvolacího sodu, že tento souhlas z 12. 2. 1990 „byl vydán za jiného právního stavu nemovitostí a nikoli ke smlouvě Městského národního výboru ve V. n/L. se žalovanými F. J. a J. J. lze stěží označit za vadný a nekorespondující zjištěnému skutkovému stavu a odvolacím soudem uváděným předpisům o kompetenci orgánů bývalých národních výborů při převodu věci z národního majetku do vlastnictví fyzických osob.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nesprávné (srov. §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyním v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu