ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1261.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1261/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce O. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Městské části P., zastoupené advokátem a 2) Obci H. m. P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 400/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.11.2002, č.j. 19 Co 372/2002-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 31.10.1995, doplněnou dne 23.10.1996 a 19.5.19999 u Obvodního soudu pro Prahu 3, domáhal se žalobce vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu.
Okresní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.5.1999, č.j. 8 C 400/95-77, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12.6.2000, č.j. 8 C 400/95-94, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.10.2000, č.j. 18 Co 463/2000, 18 Co 464/2000, 18 Co 465/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení téhož soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů procesního pochybení soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 12.6.2001, č.j. 8 C 400/95-112, připustil přistoupení do řízení dalšího účastníka na straně žalované, a to 1. Městské části P., 2. Obce H. m. P. a proti dosud označeným žalovaným 1), 2) a 4) řízení zastavil a dále rozsudkem ze dne 6.3.2002, č.j. 8 C 400/95-131, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce udělil plnou moc svojí matce H. D. k vyřízení majetkových záležitostí v P. Z dopisu psaného strojem adresovaného Bytovému podniku v P. ze dne 22.1.1991 vzal za prokázáno, že v něm H. D. žádá o vydání domu č.p.2155/5, který byl znárodněn J. a E. D. Z kopie dopisu žalobce bez dokladu o doručení ze dne 22.1.1991 soud prvního stupně dále zjistil, že tímto žalobce žádá o přidělení bytu č.p. 2155/5. Vyslovil závěr, že výzva k vydání věci nebyla podána řádně a včas. Zaujal též názor, že místopřísežné prohlášení ze dne 27.2.1996 H. D. nelze považovat za dostatečný důkaz tvrzených skutečností a nelze akceptovat ani názor žalobce, že pokud byla výzva podána u nekompetentního orgánu, tento byl povinen tuto výzvu postoupit orgánu kompetentnímu. Dospěl k závěru, že restituční nárok žalobce vzhledem ke způsobu odebrání majetku státem je nutno posuzovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Uzavřel, že žaloba podaná dne 31.10.1995 byla podána opožděně, přičemž žalobce mohl uplatnit svůj nárok u soudu nejpozději dnem 31.5.1994.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.11.2002, č.j. 19 Co 372/2002-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobce řádně nepodal výzvu na vydání věci podle §5 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce měl možnost uplatnit svůj nárok u soudu nejpozději dnem 31.5.1994. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že případné právo žalobce zaniklo a žalobou uplatněný nárok je tedy promlčen. Věc posoudil podle §19 odst. 1, 2 zákona č. 403/1990 Sb. s odůvodněním, že do 31.5.1991 musela být uzavřena dohoda s oprávněnou osobou a právo uplatnit nárok u soudu poprvé vzniká dnem 1.6.1991. Podle odvolacího soudu toto právo jako každé majetkové se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 o.z. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že poslední den promlčecí doby byl 31.5.1994, přičemž žaloba byla podána až 31.10.1995. Dále vyslovil, že nárok žalobce nelze posuzovat podle tzv. obecných předpisů ve smyslu §126 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21.3.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. Namítal, že uplatnil nárok jako dědic předmětného majetku a vlastnictví nabyl smrtí zůstavitelů podle §460 o.z. Podle dovolatele soudy obou stupňů nepřihlédly k prokázaným skutečnostem, které svědčí ve prospěch žalobce, čímž došlo k porušení ustanovení §132 os.ř. a rozsudky soudů obou stupňů postrádají náležitosti v odůvodnění podle §157 odst. 2 o.s.ř. Dále tvrdil, že soudy obou stupňů se nezabývaly zjištěním, kdo je osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Vytýkal soudům obou stupňů nesprávný závěr, že žalobce nevyzval povinnou osobu k vydání předmětného majetku a že žaloba v tomto řízení byla podána opožděně. Dále poukazoval na skutečnost, že soudy nepřihlédly k ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a §442 odst. 2 o.z. Zásadní právní význam dovolatel spatřoval v dodržování základních podmínek spravedlivého řízení před soudem, stejně jako v dodržování ústavních předpisů nejvyšší právní síly ve státě. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby spočívalo na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny podmínky k vydání předmětných nemovitostí. Odvolací soud správně aplikoval ustanovení §5, §19 odst. 1, 2 zákona č. 403/1990 Sb. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že žalobce nepodal řádně a včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí. Dovolací soud pouze připomíná, že i za předpokladu včas a řádně podané výzvy, pokud žaloba byla podána až 31.10.1995, je třeba ji posuzovat jako opožděně podanou s účinky prekluze. S ohledem na povahu řízení správně též odvolací soud dovodil, že restituční nárok žalobce nelze posuzovat ani podle §126 o.z., neboť se nejedná o uplatnění práva na ochranu vlastníka a nelze aplikovat ani ustanovení §460 o.z.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděné ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a §442 odst. 2 o.z., je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu