ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1273.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1273/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. K., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15.2.2002, sp.zn. 9 Co 1104/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 17 C 265/95 (žalobce A. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu T. (městský úřad), zastoupenému advokátem, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15.2.2002, sp.zn. 9 Co 1104/2000, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 27.9.2000, čj. 17 C 265/95-57.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 29.6.1995, se žalobce domáhal, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 854 s pozemkem parc. č. 1378 v katastrálním území T. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli P. H. a M. H. Tyto původní vlastnice zemřely za války v koncentračním táboře, stejně jako řada jejich dalších příbuzných. Po skončení války byla jedinou oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. ohledně uvedeného nemovitého majetku A. K., sestra P. H., která zemřela 13.3.1975. Uváděný nemovitý majetek přešel za války do vlastnictví německých subjektů. Žádost o ponechání A. K., jejíž manžel byl Němec, se protáhla co do svého vyřízení až do února 1948; pak již byla žádost o vydání majetku nemožná. Podle názoru žalobce došlo k převodu uváděného majetku na stát podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu. Výzva žalobce, který je synem A. K., byla doručena žalovanému městu, ale zůstala bezvýsledná.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti nemohly být žalobci vydány, když k výzvě o jejich vydání nebyly připojeny potřebné doklady, zejména doklad o tom, jak přešly za války v žalobě uvedené nemovitosti na bývalou Německou říši, a jaké národnosti byla A. K. v roce 1945.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, konstatoval obsah spisů bývalého Státního notářství pro Prahu 2, sp.zn. 2 D 410/75 a 2 D 1226/76, jakož i obsah listin, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 27.9.2000, čj. 17 C 265/95-57, bylo žalovanému Městu T. uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 854 se stavební parcelou č. 1378, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 5464 pro obec a katastrální území T., vedené v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 7.420,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo také uloženo zaplatit státu do pokladny Okresního soudu v Teplicích soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) bylo v řízení prokázáno, že v době nesvobody za války přešel majetek, uvedený v žalobě žalobce, pod tlakem okupace a rasové perzekuce na tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Protože obě původní vlastnice v průběhu druhé světové války zahynuly v koncentračních táborech, měla matka žalobce jako jejich sestra a teta v den přechodu věcí na stát (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) nárok podle ustanovení §1 dekretu č. 5/1945 Sb. na vrácení vlastnictví majetku, k čemuž však nedošlo, neboť k prohlášení obou původních vlastnic za mrtvé a k vyřízení pozůstalosti po nich došlo až v roce 1948, když už k navrácení majetku pro politickou situaci nedošlo. Žalobce pak prokázal, že je dědicem A. K., že je státním občanem České republiky a že v zákonné lhůtě vyzval žalující město o vydání nemovitostí. Soud prvního stupně proto dovodil, že byly splněny podmínky pro úspěšné uplatnění nároku žalobce a jeho žalobě vyhověl. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalovaného města proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 15.2.2002, sp.zn. 9 Co 1104/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutkový stav věci, zjištěný soudem prvního stupně, byl proveden úplně a v odvolacím řízení nedoznal změn a proto z něj odvolací soud vycházel. Odvolací soud však byl toho názoru, že osobou oprávněnou pro uplatnění nároku podle ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. žalobce v daném případě není. Odvolací soud měl za to (na rozdíl od soudu prvního stupně), že oprávněnou osobou pro uplatnění nároku podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být jen osoba, která řádně uplatnila své poválečné nároky podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. způsobem v těchto předpisech uvedeným u příslušných státních orgánů a tedy učinila relevantní právní úkon přímo směřující k navrácení jejího majetku; nebyl-li nárok uplatněn nelze uvažovat o jeho neuspokojení. V daném případě pak A. K., právní předchůdkyně žalobce, svůj nárok neuplatnila.
Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 15.4.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Teplicích dne 16.5.2002, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z obsahu dovolatele vyplývalo, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že se nesprávně omezil jen na zjištění a posouzení skutečnosti, že nárok na vydání v žalobě uváděných nemovitostí nebyl uplatněn podle zákona č. 128/1946 Sb., a nezabýval se již otázkou, zda tu nárok nebyl uspokojen z důvodů porušujících pravidla demokratické společnosti, což v daném případě bylo nepochybně v řízení prokázáno. Šlo o případ nároku fyzické osoby (právní předchůdkyně žalobce), která měla na věci nárok v den přechodu těchto věcí na stát podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., přičemž k prohlášení původních vlastnic nemovitostí (P. H. a M. H.) za mrtvé došlo teprve 16.6. a 2.12.1948, tedy po 25.2.1948, takže tu bylo rozhodující to, že tento majetek, ohledně něhož došlo za války z důvodů rasové perzekuce k převodu vlastnického práva, prohlášenému za neplatný podle uvedených zvláštních předpisů, nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatele bylo tu třeba brát v úvahu i to, že ze strany žalobce nebylo možné podat návrh na restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., když nebylo ještě vyřízeno prohlášení za mrtvé původních vlastníků a když matka žalobce neměla v době před únorem 1948 vyřízenu žádost o státní občanství ČR.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel měl ve svém dovolání za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohlo spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud nárok žalobce podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), které se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou také (kromě fyzických osob, které má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 téhož zákona) fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 uvedeného zákona (tj. státní občanství České republiky a přechod věci na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.) a měla na věc nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (tj. bylo-li to v důsledku perzekuce politické nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
V daném případě soud prvního stupně provedl zjištění a dokazování o tom, kdo byl původním vlastníkem nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, jakým způsobem převodu došlo z rasových důvodů k tomu, že majetek původních vlastníků byl převeden za války na tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, dále že na tento majetek byla po válce vložena národní správa, zda a jakým způsobem přešel tento majetek v poválečném období na stát a na koho přešly děděním práva původních vlastníků nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců; zabýval se i tím, z jakých důvodů nedošlo k uspokojení nároků pozůstalých po původních vlastnících vydáním majetku v době po 25.2.1948.
Odvolací soud vycházel, jak uváděl ve svém rozhodnutí, ze zjištěného skutkového stavu věci, provedeného soudem prvního stupně, ale na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že osobou oprávněnou pro uplatnění nároku podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být jen osoba, která řádně uplatnila své poválečné nároky podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., a to způsobem v těchto předpisech uvedeným a u příslušných státních orgánů.
Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a že právě v době přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. anebo podle zákona č. 128/1946 Sb. jako zákonný předpoklad uplatnění nároku podle tohoto citovaného ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. K témuž právnímu závěru dospěl i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 9.12.1998, II. ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Z toho důvodu, že tedy odvolací soud vycházel v daném případě z jiného právního závěru, nemohl dovolací soud pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevyjádřil ve svém rozhodnutí stejný právní názor jako odvolací soud, ale přesto další průběh řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu bude vyžadovat, aby bylo v součinnosti s účastníky řízení ještě zevrubněji a všestranně objasněno, zda jsou v daném případě dány všechny zákonné předpoklady jmenovitě stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) pro oprávněnost osoby, které svědčí nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Půjde zejména o objasnění a doložení toho, zda tu nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a také toho, zda a jakým způsobem v daném případě přešly nemovitosti, uvedené v žalobě žalobce, na stát podle ustanovení §6 odst. 1, případně odst. 2, zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně v daném případě vycházel bez dalšího z toho, že „podle vyhlášky Ministerstva financí ze 17.10.1952 č. 303/1952 Úředního listu bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát – Místní národní výbor v Teplicích“, avšak soud prvního stupně se tu nevypořádal s argumentací obsaženou v rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž opatření podle vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu (o svěření některých nemovitostí, na které se vztahuje dekret o konfiskaci nepřátelského majetku, a o Fondech národní obnovy, do správy místním národním výborům) nebylo správním aktem konfiskace, nýbrž opatřením svěřujícím již konfiskovaný majetek do správy bývalých národních výborů. Zrušil tedy dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu