ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1322.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1322/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. G. V. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 1/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.1.2003, č. j. 20 Co 650/2002-186, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.1.2003, č.j. 20 Co 650/2002-186, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10.7.2002, č.j. 24 C 1/2001-162 tak, že žalovaná D. K. je povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci, blíže popsanou ve výroku odvolacího soudu.
Odvolací soud vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že mezi otcem žalované a žalovanou byla dne 24.10.1994 uzavřena darovací smlouva a návrh na vklad vlastnického práva byl podán dne 31.10.1994. Vzal za prokázáno, že smrtí původního žalobce J. S. přešel na J. G. V. S. jako jediného dědice původního žalobce restituční nárok podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., který jej včas a řádně uplatnil. Stejně tak vzal za prokázáno, že původní žalobce uplatnil své nároky řádnou výzvou podle §5 odst. 1 a 2 zákona č. 1987/1991 Sb, proti povinné osobě. Poukazoval na skutečnost, že nelze přehlédnout, že otec žalované při soudním projednávání restitučního nároku po matce původního žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 30 C 155/92 popřel zcela vědomě existenci původního žalobce. Dále podle odvolacího soudu nebyla prokázána jakákoliv existence rodinné dohody, podle které by si otec žalované a původní žalobce rozdělili uplatňování restitučních nároků k předmětným nemovitostem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy otec žalované a žalovaná uzavřeli darovací smlouvu ohledně domu č.p. 125 se stavební parcelou č. 80 dne 21.10.1994 a návrh na její vklad do katastru nemovitostí byl podán 31.10.1994, předmětná darovací smlouva ohledně podílu ideální ¼ nemovitostí připadajícího na původního žalobce po jeho matce byla uzavřena účelově. Dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je darovací smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 o.z. Uzavřel, že v důsledku neplatnosti darovací smlouvy přešla na žalovanou jako právního nástupce svého otce povinnost v tomto rozsahu věc žalobci (právnímu nástupci původního žalobce) vydat podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 27.6.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnila existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Tvrdila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §39 o.z. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle §39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Smysl ustanovení §39 o.z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinků takového úkonu.
Výklad ustanovení §39 o.z. je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 2. vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 o.z.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a o.z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§40a věta druhá o.z.).
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná darovací smlouva (ohledně ideální ¼ předmětných nemovitostí) je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 o.z., neboť byla sjednána účelově, ve snaze vyloučit původního žalobce po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. z jeho restitučního nároku, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu