ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1354.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1354/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání D. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, sp.zn. 23 Co 411/2000 (v právní věci žalobce Městská část P., zast. advokátem proti žalované D. K., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené pod sp.zn. 12 C 82/99 Obvodního soudu pro Prahu 8), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, sp.zn. 23 Co 411/2000.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2002 pod čj. 23 Co 411/2000-65 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. června 2000 pod čj. 12 C 82/99-49, jímž bylo žalované uloženo vyklidit byt č. 6 o velikosti 0+1, I. kategorie ve 2. podlaží domu čp. 577 v P. a vyklizený byt předat žalobci do 15 dní od právní moci rozsudku a dále nahradit žalobci na nákladech řízení 5.925,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání. Návrh na připuštění dovolání (ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2001 pod čj. 23 Co 411/2é00-81) byl zamítnut, protože v posuzované věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu, nýbrž se jednalo o posouzení skutkového stavu věci a tato problematika byla řešena ustálenou judikaturou soudů.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná, která navrhla, aby napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka vytkla, že se odvolací soud nezabýval oprávněnými námitkami žalované uvedenými v odvolání, ale že „pro stručnost“ odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil. Dále dovolatelka vytkla, že odvolací soud došel k závěru, že vede-li jedna svobodná osoba společnou domácnost se svojí babičkou, pak okamžikem uzavření manželství takto vedená společná domácnost ze zákona zaniká. Ani s jedním z těchto závěrů odvolacího soudu se dovolatelka neztotožnila. Dovolatelka dále napadla hodnocení provedeného dokazování, které podle jejího názoru není v souladu s obsahem spisu, pokud se závěry o skutkovém stavu věci zakládaly i na svědectví svědka H., a pokud bylo zcela pominuto svědectví otce žalované svědka K. Dovolatelka doplnila své dovolání i poukazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12.3.2001, sp.zn. II. ÚS 544/2000, podle něhož při zkoumání skutečností, zda byly či nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu bytu, zejména podmínka, zda žalovaná měla či neměla vlastní byt, je nutné, aby soud k dikci ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. nepřistupoval s ryze pozitivistickou aplikací, ale aby také zkoumal další okolnosti případu. Dovolatelka tvrdila, že nejenže nedisponovala vlastním bytem a se svým manželem v době smrti babičky nevedla společnou domácnost, ale že nezkolaudovaná část domu, který manžel žalované spoluvlastní (má se tím na mysli dům, jehož je manžel žalované spoluvlastníkem v P.) nemohla být užívána k bydlení.
Žalobce k dovolání vyjádření nepodal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou, k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Bylo ovšem třeba přezkoumat, zda dovolání je přípustné. V tomto směru dovolací soud došel k závěru, že otázka, zda za trvání manželství lze založit jiné spotřební společenství anebo, zda jiné spotřební společenství uzavřením manželství zaniká, je právní otázkou, pro kterou rozhodnutí, které ji řeší, má po právní stránce zásadní význam, i když řešení je obecně použitelné jen na základě určitého konkrétně zjištěného stavu, který v obdobných věcech je spíše výjimkou než pravidlem. Dovolací soud proto dovolání považoval za přípustné, přestože se řešená právní otázka může dotýkat jen určitého omezeného počtu případů ze soudní praxe.
V souvislosti s touto úvahou dovolací soud došel též k závěru, že je dán i důvod dovolání podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., totiž, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je důvodné, přestože za současného stavu nelze nijak prejudikovat konečný výsledek řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci nejde o otázku zásadního právního významu, v níž vyústilo rozhodnutí odvolacího soudu, když právní problematika, předurčující výsledek sporu, byla již řešena ustálenou judikaturou soudů. Jednalo se v tomto směru o právní otázku, zda v případě, kdy určitá osoba vede společnou domácnost se svým předkem (např. babičkou), takto vedená společná domácnost uzavřením manželství zaniká, a zda dále ta skutečnost, že manžel této osoby je vlastníkem anebo spoluvlastníkem nemovitosti, v níž se nachází možnost bydlení pro oba novomanžele, znamená ve vztahu k podmínkám přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věta 1 obč. zák., že osoba domáhající se přechodu nájmu má nebo nemá vlastní byt.
Odvolací soud v podstatě poukázal na skutkový stav, zjištěný soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil a skutková zjištění považoval za správná a úplná, poskytující spolehlivý základ pro posouzení správnosti odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jakož i závěrů, týkajících se právního posouzení věci.
V řízení o dovolání však nebyly vyvrácena pochybnosti, zda totiž zjištěný skutkový stav odůvodňuje závěr, že žalovaná nevedla spotřební společenství se zemřelým nájemcem bytu a zda rovněž byla v době, kdy snad spotřební společenství vedla, osobou, která nemá vlastní byt.
Tyto pochybnosti by nevznikly, kdyby odvolací soud byl sám zhodnotil provedené dokazování, zejména, kdy už z odvolání žalované plynulo, že výsledky provedeného dokazování na soudu prvního stupně a jeho zhodnocení tímto soudem nepovažuje za správné.
Za této situace nejde o případ, kdy by otázka zjištění a zhodnocení provedeného dokazování nemohla být předmětem přezkumu dovolacího soudu. Vznikla tu totiž mezera v tom, že odvolací soud sám nepřezkoumal provedené dokazování soudem prvního stupně a sám k němu nezaujal dostatečně přesvědčivé stanovisko, zejména, když podané odvolání vytýkalo nedostatečnost zjištění a zhodnocení skutkového stavu.
Za tohoto stavu nemohla být spolehlivě posouzena ani otázka, zda spotřební společenství žalované a nájemce bytu pokračovalo i po uzavření manželství žalované a dále, zda po uzavření manželství žalovanou tato získala vlastní byt anebo nikoliv.
Pokud se tedy odvolací soud spokojil s tím, že pouze poukázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a přes tvrzení, obsažená v odvolání tento skutkový stav považoval za směrodatný pro posouzení správnosti napadeného rozsudku a pro právní posouzení věci, nevytvořil dostatečné předpoklady k jednoznačnému závěru, že jeho rozhodnutí je správné a že tedy dovolání není důvodné.
Při právním posouzení odvolací soud vezme v úvahu i závěr, který Ústavní soud České republiky vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. března 2001 pod sp.zn. II. ÚS 544/2000, kde kromě jiného vyslovil, že čistě pozitivistická aplikace §706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti.
Na tomto základě dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 1 ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu