ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1356.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1356/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 16. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 108/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 6/98 (žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalující město se domáhalo žalobou, podanou u soudu 7. 1. 1998, aby bylo soudem určeno, že je vlastníkem tržního krámku – prodejny v K., L. ulice čp. 3, stojícího na pozemku parc. č. 1216/5, zapsaných u Katastrálního úřadu v P., když tento majetek přešel na žalující město podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti získal ve veřejné dražbě.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze 16. 11. 1998, č. j. 16 C 6/98-54, určil, že Město K. je „vlastníkem nemovitosti – stavby občanské vybavenosti (tržního stánku) – prodejny čp. 3 v L. ulici v K. na pozemku parc. č. 1216/5. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením z 26. 8. 1999, sp. zn. 10 Co 492/99 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevedl žalobce k potřebnému upřesnění žalobního návrhu a pokud byla žaloba žalujícího města uplatněna ve znění, které soud převzal, pak podle názoru odvolacího soudu „není jasné, zda se žalobci jedná o nemovitost či o prodejnu v ní umístěnou“. Odvolací soud měl za to, že v řízení nebylo objasněno, co bylo předmětem dražby, v níž se měl žalovaný stát, jak tvrdil, vlastníkem prodejny i nemovitosti, v níž prodejna je.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 3. 12. 2001, č. j. 16 C 6/98-143, jímž bylo určeno, že vlastníkem nemovitosti – stavby občanské vybavenosti v L. ulici v K. na stavebním pozemku parc. č. 1216/5 (zastavěná plocha), v katastrálním území K., je Město K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 12.135,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že nemá pochybnost o tom, že tu jde o historický majetek žalujícího města, takže nemovitosti, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení, přešly ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. na žalující město; dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. dnem 24. 5. 1991) tedy stát přestal být vlastníkem nemovitostí a nemohl tedy převádět nemovitosti na jiné osoby dražbou. Okresní komise pro privatizaci v K. neměla tedy zařazovat uvedené sporné nemovitosti do dražby podle zákona č. 427/1990 Sb.
Soud prvního stupně byl také toho názoru, že na straně žalujícího města byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Bylo proto žalobě žalobce vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku z 3. 12. 2001 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 16. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 108/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen „v tom znění, že se určuje, že vlastníkem stavby – butiku čp. 3, ulice L., K., na stavební parcele č. 1216/5 v katastrálním území, v obci a okrese K., zapsaných na listu vlastnictví č. 1344 u Katastrálního úřadu v K. je Město K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů řízení 11.109,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že tu jde o historický majetek Města K. (ke dni 31. 12. 1949) a stát přestal být ke dni 24. 5. 1991 vlastníkem nemovitostí. Proto odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru, že „sporná nemovitost byla zařazena protiprávně do dražby konané 2. 6. 1991“. K doložení tohoto svého závěru odvolací soud argumentoval tím, že stěžejním důkazem, z něhož lze dovodit, že tržní krámky, označované jako butiky, jsou historickým majetkem Města K., mezi nějž patří i sporný objekt, je výpis z pozemkové knihy, vložky č. 1276 pro katastrální území K., ze kterého vyplývá, že dne 20. 12. 1890 pod číslem deníku 22 894 bylo vloženo vlastnické právo pro Městskou obec K. a dne 14. 11. 1924 bylo pouze opraveno vlastnické jméno města na K. – K. a posléze dne 30. 9. 1947 pod číslem deníku 533 byla poznamenána změna vlastníka na „Městská obec K.“. Pozemek parc. č. 37 v K., na němž je sporný objekt, byl rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v K. přidělen do vlastnictví Čs. státu – Městského národního výboru v K. s účinností od 1. 1. 1990; tento postup byl zdůvodněn ustanoveními zákona č. 241/1948 Sb., vládního nařízení č. 90/1950 Sb., vládního nařízení č. 110/1953 Sb. a vládního nařízení č. 81/1958 Sb.
Odvolací soud byl i toho názoru, že i zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí byl proveden v rozporu s obsahem listiny, podle níž byl zápis proveden, když totiž vyplývá, „z potvrzení o dražbě, na základě kterého byla provedena dražba prodejny, ale nikoli nemovitosti, zapsané na pozemku parc. č. 1216/5 v katastrálním území K.“, protože „v článku II. Potvrzení je pod bodem 2 nemovitost proškrtnuta“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 3. 6. 2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno dne 26. 6. 2002 u Okresního soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání vyslovoval dovolatel názor, že „žalovanému byla dána možnost dovolání rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 10 Co 108/2002 a také ustanovením §237 odst. 1 občanského soudního řádu“. Dovolatel měl i za to, že se jeho dovolání opírá o dovolací důvody, na které pomatují ustanovení §241 odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatel zdůrazňoval, že „soud nepostupoval v souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu, neboť nebyla provedena řada důkazů, které žalovaný opakovaně navrhoval provést“; konkrétně nebylo žalovanému vyhověno, když navrhoval provedení znaleckého posudku, jímž by bylo zjištěno, zda tu šlo o nemovitost ve smyslu práva, a zda stavba, o níž b této právní věci jde, tvoří s pozemkem, na kterém stojí, jeden funkční cele, či nikoli.
Dovolatel ve svém dovolání poukazoval na to, že jako žalovaný v tomto řízení namítal, že v průběhu let 1991 – 1998 provedl se souhlasem žalobce ve sporném kiosku, stojícím na pozemku parc. č. 1216/5 v K., celou řadu podstatných úprav, v rámci kterých byly vyměňovány stavební prvky dlouhodobé životnosti (podlaha, konstrukce kiosku, stěny, schody, střecha a střešní krytina), takže místo původního kiosku vyrostl zcela nový a jiný tržní krámek, který není jen movitou věcí. Dovolatel vyslovoval přesvědčení, že tu v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí mimo jiné přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949; tyto předpoklady nebyly v daném případě splněny.
Dovolatel poukazoval i na to, že pozemek parc. č. 37 byl dříve zastavěn domem „U zlatého jablka“, a to až do roku 1947; v té době tu nebyly zaznamenány žádné butiky, tržní krámky. Dovolatel zdůrazňoval, že pozemek parc.č . 37 byl pak rozdělen na více pozemků, z nichž jedním byl i pozemek parc. č. 1216/5, na němž je i tržní krámek, který je předmětem tohoto řízení. Podle názoru dovolatele se zápis v pozemkové knize z 20. 12. 1890, který byl odvolací soudem tolik zdůrazňován, se týkal pozemku parc. č. 31, nikoli pozemku parc. č. 37 v K.; podle názoru dovolatele, všechny listiny, které předložil žalobce, se týkaly jiných tržních krámků, než těch, mezi nimiž byl sporný tržní krámek na pozemku parc. č. 1216/5 v K., nýbrž tržních krámků v T. ulici a nikoli v L. ulici; ve vložce č. 13 je ohledně pozemku parc. č. 50/2 poznamenáno, že jde o stavební pozemek s butiky. Na těchto svých tvrzeních dovolatel dokládal, že soud prvního stupně se zabýval velmi povrchně skutkovými okolnostmi a omezil se jen na konstatování dokladů předložených žalobcem, které však nemají pro rozhodnutí v této právní věci význam, který jim přikládal odvolací soud. Dovolatel byl přesvědčen, že soudy obou stupňů měly postupovat tak, že měly ustanovit znalce, který by se vyjádřil jak k charakteru stavby, tak i k otázce, zda tato stavba tvoří s pozemkem jeden funkční celek, a případně zda stavba, postavena původně na pozemku parc. č. 37 (zapsaná ve vložce pozemkové knihy č. 1276) byla skutečně postavena na tomto pozemku anebo zda byla postavena na jiném pozemku, tedy případně na pozemku parc. č. 31 a zda tedy opravdu z obsahu knihovní vložky č. 1276 skutečně vyplývá, že v tomto sporu jde o historický majetek Města K.
Za nesprávný pokládal dovolatel i ten právní závěr odvolacího soudu, že předmětem dražby, v níž žalovaný získal stavbu – butik čp. 3 v L. ulici v K. na pozemku parc. č. 1216/5, nebyla nemovitost, nýbrž jen prodejna, zatím co nemovitost byla proškrtnuta v článku II. bodu 2 potvrzení, vystaveného o této dražbě.
Žalovaný pokazoval i na to, že tržní krámek je ve výroku rozsudku odvolacího soudu označen jako tržní krámek čp. 3, avšak takové číslo tento krámek nikdy neměl; číslo popisné nebylo tomuto krámku vystaveno a krámek byl označován vždy jako tržní kiosk v L. ulici č. 30.
Protože dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu, když zároveň není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí §236 odst. 2 občanského soudního řádu), bylo tu nutné posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu. Nešlo tu o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), ani o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Bylo tedy nutné posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jiné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání tu stanoveny nejsou.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 16 C 6/98 ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nelze dovodit, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, jež by odvolacími osudy nebo dovolacím soudem byla řešena rozdílně.
Bylo tedy nutné v dovolacím řízení ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku řešil nebo neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda v tomto konkrétním případě šlo o řešení právní otázky dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Při těchto úvahách vycházel dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 142) bylo vyloženo, že věci, které ze zákona přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. s účinností od 24. 5. 1991 do vlastnictví obcí, získal stát, jako předchozí vlastník, různým způsobem. Restituční funkce tohoto zákona postihuje tzv. historický majetek obcí (§2 zákona č. 172/1991 Sb.), tj. majetek, který stát obcím odňal na základě likvidace obecního zřízení a který se ze zákona obcím vrací. V tomto ohledu zákon sleduje cíl vlastní všem restitučním předpisům, totiž právě vydání věci (i nemovité věci) původním vlastníkům.
Slova ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 10/1993 Sb. „dnem účinnosti tohoto zákona“, znamenají den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. den 24. 5. 1991 (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Veřejná dražba je zvlášť upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým institutem uzavření smlouvy (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že vadná i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z konkrétních dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nejsou vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nelze přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí dospěl ke zcela odlišným právním závěrům že by tedy jeho rozhodnutí bylo možné označit jako rozhodnutí řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů také dokládají, že tu odvolací soud neřešil některou právní otázku, která by dosud nebyl vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by tu byla dána přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že tu šlo o majetek, který přešel na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., jakož i k závěru, že předmět uvádění v žalobě žalobce nebyl výslovně (podle potvrzení Okresní komise pro privatizaci v K. z 22. 8. 1991) předmětem veřejné dražby podle zákona č. 427/1990 Sb., konané dne 2. 6. 1991. Z hlediska důvodů rozhodnutí (srov. §236 odst. 2 občanského soudního řádu) odvolacího soudu bylo třeba mít za to, že tu nešlo o řízení, v němž by se vlastník domáhal ochrany vlastnických práv (např. žalobou o vyklizení místnosti ve stavbě, která by byla neoprávněně někým zadržována vůči vlastníku stavby), srov. k tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže předmětem žalobcem požadovaného určení jeho vlastnictví nebylo bez dalšího posuzování a tím méně určení neplatnosti uzavřené smlouvy o převodu „provozovny na pozemku parc. č. 1216/5“ v rámci veřejné dražby konané dne 2. 6. 1991 Okresní komisí pro privatizaci v K.
Dovolací soud přikročil proto k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu