ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1392.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1392/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 3/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 294/99 (žalobce A. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému státnímu podniku E. v P., zastoupenému advokátem, o vydání věcí, za účasti vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného: 1. Ing. P. B., 2. M. B., 3. F. Š., 4. I. Š., a 5. s. r. o. O. T., zastoupených advokátem, takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 3/2002, i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město z 15. 8. 2001, č. j. 14 C 294/99-341.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 31. 10. 1995, domáhající se, aby žalovanému státnímu podniku E. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání továrenského objektu v P., ul. C. 10, rozhodl Okresní soud Plzeň – město zamítavým rozsudkem z 8. 10. 1997, č. j. 14 C 102/96-67. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 6.450,- Kč na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 14. 1. 1999, sp. zn. 13 Co 364/98; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen; změněn byl pouze ve výroku o nákladech řízení a žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 102.325,- Kč a náklady řízení odvolacího částkou 22.525,- Kč. Výrokem tohoto rozsudku nebylo proti němu připuštěno dovolání.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 3. 8. 1999, IV. ÚS 204/99, byly zrušeny rozsudky Okresního soudu Plzeň – město z 8. 10. 1997, č. j. 14 C 102/96-67, i Krajského soudu v Plzni ze 14. 1. 1999, sp. zn. 13 Co 364/98. V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba postupovat v souladu s účelem tohoto zákona; vyzve-li oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci v situaci, kdy věc představuje funkční a nezaměnitelnou jednotku, potom takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech těchto věcí – nemovitostí, tvořících konstatovanou funkční jednotku; postrádalo by jakoukoli logiku, účel a smysl, aby oprávněná osoba projevila výzvou vůli k vydání pouze části majetku. Ústavní soud ČR dále vytýkal soudům osobu stupňů, že se v potřebném rozsahu nezabývaly tím, zda a kdy tu věci byly nabyty po 1. 10. 1991 do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně takových věcí schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o jejich privatizaci. Ústavní soud ČR ještě připomínal, že je třeba objasnit námitku závažné povahy ze strany A. T., že „autory privatizačního projektu jsou přímí potomci (děti) arizátorů, kteří majetek (v části tehdy existující) získali v době nacistické okupace, tedy v době, kdy právní předchůdci žalobce zahynuli v nacistickém vyhlazovacím táboře“.
V dalším průběhu řízení Okresní soud Plzeň – město po doplnění dokazování, zejména posudkem znalce z oboru ekonomika a stavebnictví, vynesl rozsudek z 15. 8. 2001, č. j. 14 C 294/99-341, jímž zamítl žalobu žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání pozemku parc. č. 2373/1 (o výměře 581m2), parc. č. 37 – zastavěná plocha (průmyslový objekt), pozemku parc. č. 2373/2 (o výměře 354m2) – zastavěná plocha, průmyslový objekt, pozemku parc. č. 2373/3 (o výměře 176m2) – zastavěná plocha, průmyslový objekt, pozemku parc. č. 2373/4 (o výměře 199m2) – zastavěná plocha, průmyslový objekt, pozemku parc. č. 2377 (o výměře 172m2) – zastavěná plocha, občanská vybavenost, pozemku parc č. 2374/1 (o výměře 5421m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku parc. č. 2375/2 (o výměře 85m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku parc. č. 2465/10 (o výměře 104m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku parc. č. 2465/11 (o výměře 2028m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, pozemku parc. č. 2465/12 (o výměře 386m2) – ostatní plocha, manipulační plocha a pozemku parc. č. 2465/14 (o výměře 96m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 9274 pro katastrální území P., dále pozemku prac. č. 2376 (o výměře 323m2) s průmyslovým objektem č. p. 160, a pozemku parc. č. 2465/15 (o výměře 5m2) – ostatní plocha, manipulační plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 6057 pro katastrální území P., a to u Katastrálního úřadu P. – m. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Plzeň – město na náhradu nákladů, zálohovaných státem, částku 13.895,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se zabýval těmito druhy otázek; zda je žalobce oprávněnou osobou, zda podal včas a řádně výzvu povinné osobě k vydání věcí, jakým způsobem přešly v daném případě nemovitosti na stát, jaký byl rozsah takto převzatých nemovitostí, a zabýval se také otázkou privatizačního projektu, pokud šlo o tyto nemovitosti, i stavem nemovitostí z hlediska změny jejich stavebně technického charakteru.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu, když žalobce doložil posloupnost po bratru původního vlastníka Ing. T. T. – O. T., jenž odkázal svůj majetek L. T., otci žalobce, který takto postupoval i vůči žalobci. Bylo zjištěno, že O. T. podal dne 2. 1. 1950 návrh na zmocnění k vedení restitučního sporu podle zákona č. 128/1946 Sb.; pokud další doklady v tomto smyslu chybí, nelze to brát k tíži žalobce.
Soud prvního stupně dále pokládal za doložené, že v daném případě byla výzva k vydání nemovitostí podána včas a řádně ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., a to vůči žalovanému podniku, který věci držel ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a jehož je třeba pokládat za povinnost osobu (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Výměrem Ministerstva průmyslu z 29. 10. 1949, č. j. 1616 27/49-V-IV-Z, pokládal soud prvního stupně za doloženo, že žalobcem uváděné nemovitosti v katastrálním území L., přešly na stát znárodněním továrny – na sodu a tuky Ing. M. Č. a G. S., přičemž výměr o tomto znárodnění nebyl podepsán ministrem, ale jinou osobou jednajícím za ministra. Nemovitosti tedy přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o skutečnost, že se již uváděného nemovitého majetku týkala privatizace státního podniku E. na základě privatizačního projektu č. 2190, schváleného ustanovením vlády č. 679 z 30. 11. 1994, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „při této privatizaci došlo k zásadní chybě, když nebylo přihlíženo k údajům, patrným ze zápisů v pozemkových knihách, že totiž tu byly restituční návrhy uplatněny L. Č. a H. S., třebaže tu šlo o potomky tzv. arizátorů židovského majetku z let nacistické okupace, kdy majetek, osob, postižených rasovou perzekucí získali v roce 1943 právní předchůdci uvedených autorů privatizačního projektu.
Pokud šlo o to, zda v daném případě žalobcem uplatněný nárok se týká staveb, které by nebylo možné vydat ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel soud prvního stupně především ze závěrů v řízení provedeného znaleckého posudku. Měl tedy shodně se závěry uvedeného posudku za to, že tu šlo o posuzování změn stavebně technického charakteru u staveb, které tvoří jeden funkční celek. Soud prvního stupně pokládal za doloženo, že ke změně stavebně technického charakteru tu došlo u budov, jež byly v tomto objektu tvořícím funkční celek stavbami hlavními (smolárna, sodárna, vrátnice), sloužícími původnímu účelu celého objektu. Podle názoru soudu prvního stupně by bylo v rozporu s tím, že tu celek tvoří jeden funkční areál, vydávat některé pozemky, případně některé pozemky s budovami, u nichž nedošlo ke změně stavebně technického charakteru, když totiž došlo u hlavních staveb ke změně tohoto charakteru, takže tu jde o skutečnost, která brání vydání věcí.
Z uvedených důvodů přikročil soud prvního stupně k zamítnutí žaloby žalobce a o nákladech řízení rozhodl s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 15. 8. 2001, č. j. 14 C 294/99-341 (ve znění opravného usnesení ze 14. 1. 2001, č. j. 14 C 294/99-369) rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 27. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 3/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a jen ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení zálohovaných státem byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se státu náhrada uvedených nákladů nepřiznává. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že se v posuzované věci pojem „funkční celek“ nemovitostí (staveb a pozemků) vykládá rozdílně, a to jednak pro účely výzvy k vydání věcí a jednak má být vykládán při charakteristice věcí, které mají být vydány. Odvolací soud se snaží chápat tento rozdíl tak, že Ústavní soud ČR velmi akcentuje restituční charakter této projednávané věci a společenský význam přijetí restitučních zákonů. Proto také dovozuje, že výzva k vydání věcí mohla být i vágní a ne zcela určitá, pokud jde o identifikaci předmětu restituce, ale pokud se z ní dalo alespoň seznat, co restituent žádá“. Odvolací soud k tomu dodával, že nelze přehlédnout, jak jde v českém občanském právu charakterizovat věci jako předmět občanskoprávních vztahů; jsou-li tyto věci – nemovitosti zcela zřetelně identifikovány, pak u každé z nich je třeba důsledně zkoumat, zda může být vydána s ohledem na ustanovení §8 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti vyslovoval odvolací soud názor, že „zde zřejmě hledisko funkčního celku se skutečně nemůže uplatnit“.
Odvolací soud však měl za to, že žalobě v daném případě nebylo možné vyhovět především z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky uvedené v článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Podle tohoto ustanovení nelze věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. V daném případě doručil žalobce žalovanému výzvu k vydání věcí 30. 12. 1994. Státní podnik E. byl privatizován na základě schváleného privatizačního projektu č. 21960 usnesením vlády č. 679 ze dne 30. 11. 1994. Došlo-li ke změně privatizačního projektu dne 11. 9. 1996, šlo o změnu formy privatizace, aniž by to mělo vliv na již vládou ČR přijaté rozhodnutí o privatizaci. Odvolací soud byl toho názoru, že Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 3. 8. 1999, IV. ÚS 204/99 (v němž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti v této konkrétní právní věci) „tuto skutečnost chápe stejně“. Jestliže je možno rozhodnutí o privatizaci ze dne 11. 9. 1996 považovat pouze za změnu privatizačního projektu již existujícího a řádně schváleného, pak je nutno vycházet z toho, že privatizační projekt byl schválen vládou ČR před uplatněním nároku žalobcem; schválený privatizační projekt ve smyslu zmíněného článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. brání uspokojení restitučního nároku vydáním věci. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že nálezem Ústavního soudu ČR ze 22. 9. 1998, uveřejněným pod č. 281/1998 Sb., byl zamítnut návrh na zrušení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Schválení privatizačního projektu po 1. 10. 1994 a ještě před uplatněním nároku žalobcem proti v daném případě brání vydání věci. Toto kogentní ustanovení nelze, podle názoru odvolacího soudu, obcházet tím, že soud bude ve své pravomoci hodnotit způsoby a formy privatizace a podle osob privatizátorů dovozovat, zda privatizační projekt je správný či nikoli.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Odvolací soud změnil pouze výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení vůči státu, neboť měl za to, že je tu přiměřené a důvodné použití ustanovení §150 občanského soudního řádu i proti státu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11. 4. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 11. 6. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání dovolatele lze dovodit, že má za to, že odvolací soud rozhodl o věci na základě důvodů, kterými se soud prvního stupně nezabýval; dovolatel měl také za to, že v rozsudku odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního významu po právní stránce. Své dovolání pokládal dovolatel za důvodné, protože dovozoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval za nález Ústavního soudu ČR z 3. 8. 1999, IV.ÚS 204/99, jímž bylo rozhodováno o ústavní stížnosti podané v této právní věci, a dovozoval, že soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení nevycházely o toho, jaký byl v uvedeném nálezu zaujat právní názor k otázkám žalobcem uvedené identifikaci požadovaných nemovitostí, dále k otázce věcí (nemovitostí) představujících funkční celek a k otázce schválení privatizačního projektu. Dovolatel zdůrazňoval, že zákon č. 87/1991 Sb., jakož i zákona č. 116/1994 Sb., nemají ustanovení, které by bránilo vydání nemovitostí, jež byly původně součástí funkčního celku a přestaly jimi být. Právní konstrukce o funkčním celku (s vykladem extenzivního rozšiřování), kterou si soud v daném případě vytvořil, postrádá jakoukoli oporu v zákoně. Závěr soudu o důvodech nevydání požadovaných nemovitostí pro zamítnutí žaloby žalobce je účelově vykonstruovaný a je v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb.
Dovolatel dále zdůrazňoval i to, že v daném případě jsou v komplexu nemovitostí uváděných žalobcem nemovitosti, které nebyly postiženy změnou stavebně technického charakteru. Dovolatel pokládal za potřebné poukázat i na skutečnost, že v daném případě některé budovy byly demolovány ještě před tim, než nabyl právní moci (dnem 26. 2. 1999) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 14. 1. 1999, sp. zn. 13 Co 364/98, a podle názoru dovolatele žalovaný podnik porušil tím své povinnosti vyplývající z ustanovení §9 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), pokud není v zákoně č. 30/2000 Sb. stanoveno jinak (jako je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba posoudit podle ustanovení §236 a §237 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Při výkladu pojmu „změněno rozhodnut soudu prvního stupně ve věci samé“, použitého v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, vycházel dovolací soud z právního názoru, že závěr o tom, zda odvolací soud změnil nebo nezměnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze činit jen na základě formálního označení výroku rozsudku, nýbrž především s přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ve smyslu tohoto právního názoru dovolací soud musel vzít v úvahu tu okolnost, že odvolací soud ve svém potvrzovacím rozhodnutí uvedl, že na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně a jím uváděných právních důvodů „má za to, že žalobě žalobce nebylo možnost vyhovět především z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.“. O tomto právním důvodu a skutkových okolnostech, na nichž se tento právní důvod v daném případě zakládá, se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí pouze stručně zmínil, že se tento zákon „týká v daném případě i žalobce“, a to bez další skutkové i právní argumentace. Odvolací soud tedy v daném případě odůvodnil své rozhodnutí jednoznačně jiným právním důvodem („nebyly splněny podmínky článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.“), včetně skutkové i právní argumentace k použití tohoto právního důvodu na posouzení důvodnosti žaloby žalobce. Naproti tomu o jiných právních důvodech, které zdůrazňoval soud prvního stupně (zejména ohledně změny stavebně technického charakteru budov, jež byly ve funkčním objektu jako stavby hlavní, když celý areál tvoří funkční celek, takže jde, podle názoru soudu prvního stupně, o skutečnosti bránící vydání věci), odvolací soud k odůvodnění svého rozhodnutí již hodnotící závěr v podstatě neuváděl. Přitom skutková a právní skutečnost (splnění podmínek článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.), kterou odvolací soud pokládal ve svém rozhodnutí za rozhodující, nebyla v odvolání odvolatelem uplatněna (srov. §212a odst. 3 i §205a odst. 1 občanského soudního řádu).
Za těchto okolností posoudil dovolací soud dovolání dovolatele jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno.
Pokud jde o důvodnost takto přípustného dovolání dovolatele, shledal dovolací soud v daném případě splněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu, že totiž řízení je tu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá dovolací soud za rozhodnutí, které neodpovídá již zmíněným ustanovením §205a odst. 1 a §212a odst. 3 občanského soudního řádu, ale také ustanovení §213 občanského soudního řádu. Odvolací soud totiž přikročil k tomu, že posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně podle odlišného právního důvodu bez jakéhokoli doplnění či opakování dokazování, třebaže odvolací soud nevycházel v tomto smyslu ze zcela shodného skutkového zjištění. Proto dovolací soud i v tomto případě vycházel z právních závěrů, obsažených již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, že totiž chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, je nutno, aby provedené důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Dovolací soud proto přikročil (po posouzení dovolání dovolatele jako dovolání přípustného a důvodného) ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu
Dovolací soud je i toho názoru, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně v daném případě, zejména pokud jde o zabývání se tím, co pokládal odvolací soud za rozhodující v této právní věci („žalobě nebylo možno vyhovět především z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.“). Zrušil proto dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení po zrušení rozsudků soudů obou stupňů má soud prvního stupně možnost v součinnosti se všemi účastníky řízení objasnit ještě šíře, zda tu v daném případě při posuzování žalobního návrhu žalobce v tomto nejednoduchém případě bylo při aplikaci a výkladu ustanovení §3 odst. 1, 2, 3a 4 i §5 zákona č. 87/1991 Sb. „postupováno v souladu s účelem tohoto restitučního zákona“, jak na to poukázal Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 3. 8. 1999, IV.ÚS 204/99 (založeném na č. l. 106-109 spisu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 14 C 294/99, vedeném o této právní věci).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu