ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1396.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1396/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. M. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29.1.2002, sp. zn. 1 Co 285/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 145/2000 (žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. M. Z., který byl v řízení zastoupen advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 29.12.2000, aby žalovanému bylo uloženo omluvit se žalobci za výrok: „nechci být nezdvořilý, ale obávám se, že jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo s. d., někdy začátkem 90. let, dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat“, který byl použit v článku „Č. přestala používat symbol růže“ v deníku M. 14.11.1998, v článku „Z. se hádá o logo Č.“ v deníku L. 14.11.1998 a v článku „S. d. nesmí užívat své logo“ v deníku P. 14.11.1998, s tím, aby omluva byla uveřejněna formou placené inzerce na náklad žalovaného v denících L., M. a P. Žalobce se dále domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 90.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ve výroku, na který poukazuje žalobce, nebyl žalobce jmenován. Podle názoru žalovaného neutrpěl žalobce v důsledku tohoto výroku žádnou újmu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 6.6.2001, čj. 37 C 145/2000-46, bylo žalovanému uloženo omluvit se žalobci tak, že formou placené inzerce uveřejní do 30 dnů od právní moci rozsudku na svůj náklad v denících L., D. a P. omluvu ve znění: „Omlouvám se J. N., autorovi předchozího Loga Č., za to, že jsem o něm v článku „Č. přestala používat symbol růže“, uveřejněném v M. dne 14.11.1998, v článku „S. d. nesmí užívat své logo“, uveřejněném v deníku P. dne 14.11.1998, a dále v článku „Z. se hádá o logo Č.“, uveřejněném v L. dne 14.11.1998 uvedl tento urážlivý výrok: Nechci být nezdvořilý, ale obávám se, že jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo s. d., někdy začátkem 90. let, dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat; omlouvám se a svého výroku lituji“. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci 50.000 Kč „jako zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti“. Byl zamítnut žalobní návrh ohledně zaplacení další částky 40.000 Kč žalovaným vůči žalobci. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 8.725 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně připomínal, že rozsudkem Městského soudu v Praze z 30.9.1999, sp. zn. 37 C 13/98 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 12.6.2000) bylo rozhodnuto o žalobě žalobce J. N., který vytvořil pro stranu sociálně demokratickou grafickou značku na základě smlouvy o vytvoření autorského díla z 3.10.1990, tak, že žalobci byla přiznána odměna za užívání a šíření díla částkou 750.000 Kč za uplynulé tři roky.
Soud prvního stupně pokládal za doložené, že žalovaný pronesl v žalobě žalobce uváděný výrok, a to jako soukromá osoba, nikoli jako předseda sociálně demokratické strany. Žalovaný sice ve svém výroku neuvedl jméno žalobce, ale podle názoru soudu prvního stupně „alespoň v úzké profesní skupině lidí byl žalobce výrokem jednoznačně identifikován a v té době bylo známo, kdo je autorem loga“. Výrok žalovaného o žalobci a zvláště pak výraz „vyžírka“ v souvislosti s požadavkem na zaplacení odměny, která žalobci náležela, je difamující a objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry žalobce. Soud prvního stupně dospěl k výslednému závěru, že ze strany žalovaného došlo k nepravdivému tvrzení a došlo tu tedy k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti. Za odpovídající sankci za tento zásah považoval soud prvního stupně uveřejnění omluvy a také náhradu nemajetkové újmy v penězích částkou 50.000 Kč, neboť tu šlo o zvláště závažný zásah. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.1.2002, sp. zn. 1 Co 285/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že se zamítá žalobní návrh, aby znění omluvy obsahovalo text: „v článku nazvaném: Z. se hádá o logo Č., uveřejněném v deníku L. dne 14.11.1998, a v článku: S. d. nesmí užívat své logo, uveřejněném v deníku p. dne 14.11.1998“ a také text „Omlouvám se a svého výroku lituji“. Změněn byl výrok rozsudku soudu prvního stupně i tak, že se zamítá žalobní návrh, aby žalovaný zaplatil žalobci více než 20.000 Kč. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 6.325 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal odvolání žalovaného částečně důvodným.
Neoprávněný zásah žalovaného vůči žalobci spatřoval i odvolací soud ve výroku žalovaného: „Nechci být nezdvořilý, ale obávám se, že jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo s. d., někdy začátkem 90. let, dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat“. Takový výrok je dehonestující; podsouvá totiž žalobci, že chce získat bezdůvodný a neúměrný majetkový prospěch; přitom z pravomocného soudního rozhodnutí (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 131/98) bylo zjištěno, že žalované Č. bylo uloženo zaplatit žalobci J. N. za užití jeho díla (grafické ztvárnění loga s. d.) soudem stanovenou odměnu.
Jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostního práva žalobce pokládal odvolací soud omluvu žalovaného vůči žalobci s tím, že znění omluvy bylo ve výroku rozsudku odvolacího soudu oproštěno od uvádění subjektivních pocitů („svého výroku lituji“) a také od citování novinových článků, v nichž byl následně výrok žalovaného reprodukován. Pokud šlo o uložení náhrady nemajetkové újmy, neztotožnil se odvolací soud s výší přiznané náhrady nemajetkové újmy. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za to, že výrok žalovaného závažným způsobem ohrozil profesní kariéru žalobce, odvolací soud poukazoval na to, že žalovaný žalobce ve svém výroku neoznačil, takže jen podle obsahu výroku byl žalobce identifikován v nečetném okruhu osob, a poukazoval i na to, že žalobce svou žalobu o ochranu osobnosti uplatnil až po dvou letech. Proto náhradu nemajetkové újmy přiznal odvolací soud žalobci jen nižší částkou (20.000 Kč).
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem učiněn s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 7.3.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 7.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatele by mělo být jeho dovolání posouzeno jako přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože odvolací soud svým rozhodnutím řešil otázku zásadního významu po právní stránce. Právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nepokládal dovolatel za správné.
Dovolatel nepokládal za správnou i formulaci výroku rozsudku odvolacího soudu, když je v něm uvedeno, že se rozsudek soudu prvního stupně „mění jen tak“, jak dále bylo uvedeno; dovolatel měl za to, že uvedené slovo „jen“ nepatří do výroku soudního rozhodnutí, protože může být „vnímáno i jako výraz hodnotící, tedy dávající najevo stanovisko, že pochybení soudu prvního stupně, které bylo v odvolacím řízení napraveno, bylo pouze nevelké“ a účastníci řízení si mohou vykládat rozhodnutí odvolacího soudu „po svém“. Ani v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu by neměly být, podle názoru dovolatele, neurčité výrazy, jako je tomu v daném případě u použitých pojmů „logo“ a „předchozí logo Č.“.
Pokud šlo o přiznanou finanční náhradu nemajetkové újmy, měl dovolatel za to, že i v tom rozsahu, který byl žalobci přiznán odvolacím soudem je tato satisfakce nepřiměřená. Žalobce nemohl být výrokem uváděným v jeho žalobě dotčen natolik výrokem žalovaného, jak měly za to soudy obou stupňů, když ani sám žalobce nevyužil možnosti postupu podle tiskového zákona; navíc byla tu takto učiněna tzv. negativní reklama, žalobcem využitá v jeho prospěch, když v jejím důsledku byl o žalobci vytvářen dojem známého výtvarníka.
Dovolatel byl i toho názoru, že v souvislosti s mírou úspěchu (respektive neúspěchu) žalobce v řízení o věci samé, pokud šlo o přiznání finanční satisfakce v menším rozsahu, nejevil se tu dovolateli přiměřeným ani výrok o nákladech řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), pokud tento zákona nestanoví něco jiného (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatele tu směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž nešlo o pozdější rozsudek soudu prvního stupně ve srovnání s případným dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Bylo proto možné posoudit přípustnost nebo nepřípustnost dovolání dovolatele jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vě věci samé, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 145/2000 v daném případě, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nebylo v tomto případě shledáno, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena ve věci samé právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nebylo také shledáno, že by odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Výtky dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu se týkaly převážně tvrzených vad procesních. Pokud se výtka dovolatele týkala i aplikace a výkladu ustanovení §13 občanského zákoníku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, potom se tato aplikace a výklad citovaného ustanovení neodchyluje po právní stránce od závěrů z uveřejněné judikatury soudů (jako např. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 21/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), neboť odvolací soud se ve smyslu těchto publikovaných právních závěrů zabýval „intenzitou, trváním a rozsahem nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce ve společnosti, popřípadě v rodině“. Pokud v této souvislosti má dovolatel za to, že tu provedené důkazy nebyly správně soudem hodnoceny, lze poukázat na to, že výtka se netýká přípustnosti dovolání, a dále i na to, že i při posuzování dovolacích důvodů přípustného dovolání bylo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů soudem (srov. §132 občanského soudního řádu), protože takový dovolací důvod není v občanském soudním řádu zakotven v jinak jmenovitě stanovených dovolacích důvodech.
Ani z obsahu dovolání dovolatele nebylo možné dovodit, že by se odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele zabýval právní otázkou, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, tedy např. že by tu šlo o právní otázku, která by byla obsahem kupř. připravovaného stanoviska kolegia Nejvyššího soudu nebo přípravy rozhodnutí tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2001 Sb., o soudech a soudcích.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že jsou tu v daném případě u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu