ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1458.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1458/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. H., zastoupené advokátem, pro nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 10/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.12.2002, č. j. 23 Co 408/2002-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 14.1.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci, blíže specifikovanou v žalobě. Tvrdil, že společně se žalovanou byli podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích oprávněnými osobami k vydání podílu na předmětných nemovitostech, a to po původním vlastníku paní B. T. Podle žalobce vzhledem k tomu, že v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemohl uplatnit nárok na vydání nemovitostí po své matce, neboť neměl v České republice trvalé bydliště, pouze žalované byla vydána jedna ideální čtvrtina nemovitostí, a to na základě dohody ze dne 12.8.1991, kterou uzavřela s Bytovým podnikem P.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.1.2002, č.j. 9 C 10/2000-95, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce bydlel nejpozději k datu 16.10.1992 u paní M. Č.Vzal za prokázáno, že trvalý pobyt na území naší republiky od té doby žalobci stále trval s tím, že pouze změnil místo bydliště, a to k 17.6.1998 na adresu P. Konstatoval, že námitku věci pravomocně rozsouzené je třeba považovat za nedůvodnou, a to vzhledem k tomu, že po vydání nálezu Ústavního soudu č. 2/97 Sb. došlo k takové změně zákona, která zakládá možný nový nárok na vydání i tam, kde dříve nebyl. Vyslovil, že podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění ústavních nálezů mohou nový nárok uplatnit jen ty osoby, které byly původním zněním zákona neoprávněně kráceny na svých právech. Dovodil, že podle výše uvedeného nelze posuzovat žalobce, který splňoval podmínku trvalého pobytu na území naší republiky ještě před účinností nálezu č. 164/94 Sb. a žalobci tedy nic nebránilo svůj nárok uplatnit proti tehdejší povinné osobě. Dospěl k závěru, že žalobci nebyl jeho spoluvlastnický podíl vydán (jeho nárok uspokojen) tehdy povinnou osobou Bytovým podnikem P. pouze z toho důvodu, že nevyužil svého zákonného práva a o vydáni požádal opožděně. Uzavřel, že pokud žalobce svůj nárok na vydání řádně a včas nevznesl na tehdy povinnou osobu, zanikl tak jeho nárok nejen podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. domáhat se vydání proti původní povinné osobě, ale zároveň mu nevzniklo ani právo domáhat se nároku na vydání proti žalované podle §5 odst. 5 zákona č. 87/19991 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.12.2002, č.j. 23 Co 408/2002-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že žalobce měl trvalý pobyt v republice od 16.10.1992. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že žalobce nemohl uplatnit svůj nárok již po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., neboť teprve nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. byla zrušena jednoroční lhůta k uplatnění nároku podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Zaujal názor, že podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se žalobce mohl domáhat na žalované vydání věci do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, tj. do 1.4.1992, avšak v této době žalobce v republice trvalý pobyt neměl. Podle odvolacího soudu z téhož důvodu nemohl ani uplatnit svůj nárok proti bytovému podniku, neboť nebyl již povinnou osobou, když věc vydal žalované na základě dohody ze dne 8.8.1991, registrované 29.11.1991. Dospěl k závěru, že žalobce tedy mohl uplatnit svůj restituční nárok až na základě ústavních nálezů, které rozšířily okruh oprávněných osob a zrušily podmínku trvalého pobytu a upravily lhůty k vydání věci. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě nešlo o věc již rozsouzenou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b), §241a odst. 3 o.s.ř. Poukazovala na nálezy Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a 2/1997 Sb. s tím, že dnem 1.11.1994 byla zrušena podmínka trvalého pobytu a současně novému okruhu restituentů byla otevřena lhůta k uplatnění jejích restitučních nároků podle 87/1991 Sb. Namítala, že osobou oprávněnou ve smyslu §3 odst. 1 restitučního zákona byla osoba, která vedle občanství České republiky měla na jejím území trvalý pobyt ve smyslu faktickém. Podle dovolatelky žalobce podmínku trvalého pobytu splňoval a byl oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. již přede dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Dále konstatovala, že o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci bylo rozhodováno již v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 232/95, v němž se jednalo nejen o totožnost účastníků řízení, ale též o totožnost předmětu. V této souvislosti poukazovala na skutečnost, že dalšímu projednání dané věci tedy bránila překážka věci rozsouzené podle ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že bez jakékoli opory v zákoně a v rozporu s dobrými mravy uložil žalované povinnost vydat žalobci větší podíl na nemovitostech, než na který by měl ze zákona nárok. Dále namítala, že ve svém rozhodnutí odvolací soud přehlédl, že pozemek parcelní číslo 1125 – zahrada, o výměře 401 m2 v katastrálním území L. neexistuje, uložil tedy povinnost vydat žalobci neexistující věc. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a zastavení řízení nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci, totiž k otázce, kde žalobce měl trvalý pobyt. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak není v této věci dán.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. Bylo proto třeba posoudit, zda si odvolací soud uvedené ustanovení také správně vyložil.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích v ustanovení §3 ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. rozdělil občany tehdejší České a Slovenské Federativní republiky z hlediska jejich možnosti uplatňovat v něm upravené restituční nároky do dvou kategorií podle toho, zda na území tehdejší ČSFR měli trvalý pobyt (dále jen “podmínka trvalého pobytu”) či nikoli. Zatímco příslušníkům první z nich, kteří tehdy podmínku trvalého pobytu splňovali, umožnil jako oprávněným osobám uplatnit příslušné restituční nároky, ostatní, tj. ty, kteří z nejrůznějších důvodů na území tehdejší ČSFR trvale nepobývali, z uplatnění těchto nároků vyřadil tím, že jim právě v důsledku nesplnění podmínky trvalého pobytu statut oprávněných osob nepřiznal. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 1994 publikovaným pod č. 164/1994 Sb. bylo dnem 1. listopadu 1994 zrušeno:
1) v ustanovení §3 odst. 1 zákona číslo 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech “a má trvalý pobyt na jejím území” a v ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona číslo 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2) část věty ve slovech “ a mají trvalý pobyt na jejím území”,
2) v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona číslo 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova “ode dne účinnosti zákona”.
Uvedené části shora zmiňovaných ustanovení restitučního zákona zrušil Ústavní soud České republiky poté, kdy se zabýval otázkou ústavnosti zúžení okruhu osob, jímž byly způsobeny některé majetkové a jiné křivdy z občanskoprávních, pracovněprávních úkonů a správních aktů, které byly v tzv. rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) učiněny v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektujícími práva občanů vyjádřená v mezinárodních smlouvách či jiných dokumentech závazných pro náš stát. Dovodil, že při existenci pouze relativní rovnosti potencionálně zainteresovaných fyzických osob nemůže ústavněprávní koncepce základních lidských práv České republiky tolerovat existenci zužujícího ustanovení co do okruhu subjektů práva podle kritéria trvalého pobytu na území České republiky a vyslovil proto názor, že ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 (dříve - tj. před změnou provedenou zákonem číslo 116/1994 Sb.- odstavec 2) restitučního zákona, pokud normovalo jako předpoklad postavení oprávněné osoby podle zákona též podmínku trvalého pobytu na území republiky, je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti lidí zakotveným v Listině základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. V logické návaznosti na tento závěr pak Ústavní soud České republiky výslovně zrušil slova „ode dne účinnosti tohoto zákona” v ustanoveních §5 odst. 2 a odst. 4 zákona a v této souvislosti konstatoval, že citovaná ustanovení jsou s ustanoveními §3 odst. l a odst. 4 (dříve odstavec 2) zákona organicky spojena, neboť normují způsob, jímž může a musí oprávněná osoba svůj nárok realizovat.
Účelem nálezu Ústavního soudu České republiky publikovaného pod č. 164/1994 Sb. bylo tedy nejen zrušit neústavní ustanovení restitučního zákona, ale zároveň umožnit občanům původně České a Slovenské Federativní republiky, tehdy už České republiky, jejichž nároky podle restitučního zákona umožnil realizovat teprve citovaný nález Ústavního soudu (tj. občanům, kteří neměli trvalý pobyt na území republiky a už z tohoto důvodu tak nemohli svůj nárok podle restitučního zákona úspěšně uplatnit), aby mohli restitučním zákonem přiznávané nároky řádně, tedy v tomto zákoně stanoveným způsobem, realizovat. Jinak řečeno, uvedený nález odstranil a do budoucna zamezil kategorizaci občanů tehdy už České republiky při uplatňování restitučních nároků podle neústavní podmínky trvalého pobytu a současně umožnil uplatnit restituční nároky i těm občanům původně České a Slovenské Federativní Republiky, tehdy už České republiky, kteří byli právě v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu (nikoli však podmínky státního občanství) z uplatnění restitučních nároků podle restitučního zákona ve znění před uvedeným nálezem vyřazeni.
Nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. došlo ke zrušení ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící „do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona\", a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Pokud jde o otázku zrušení uvedené lhůty Ústavní soud ČR uvedl, že se přidržuje argumentace obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 1995, Pl ÚS 8/95, \"pokud je existence práva spojena se lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění\". Podstatou tu však je, že pouze nároky některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatím co nároky jiných osob uspokojeny nebudou. Zrušením již konstatované části ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. se otevírá neuspokojeným osobám cesta k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení. Nárok však mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala.
Z těchto právních závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. vycházel správně i odvolací soud. S jeho závěry lze souhlasit v tom, že podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se žalobce mohl domáhat na žalované vydání věci do jednoho roku od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. do 1.4.1992, přičemž v této době žalobce v republice trvalý pobyt neměl. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že žalobce nemohl svůj nárok uplatnit proti bytovému podniku, neboť tento nebyl povinnou osobou, protože předmětnou nemovitost již vydal žalované na základě dohody ze dne 8.8.1991, registrované 29.11.1991.
Na základě výše uvedeného v mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla se svým dovolání úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu