ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1513.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1513/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc, o dovolání 1. V. K., a 2. A. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5.2.2002, sp.zn. 26 Co 259/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 8 C 88/95 (žalobkyně A. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným V. K. a A. K., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 5.2.2002, sp.zn. 26 Co 259/2001, i rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 8.1.2001, čj. 8 C 88/95-88a.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 22.5.1995, rozhodl Okresní soud v Trutnově zamítavým rozsudkem z 23.7.1997, čj. 8 C 88/95-40. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 2.625,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci králové ze 16.12.1998, sp.zn. 34 Co ř63/97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně aby si v řízení vyžádal spisy Okresního úřadu – pozemkového úřadu v T. o žádosti žalobkyně o vydání pozemku parc. č. 312/1 v katastrálním území T., aby bylo možné všestranně posoudit, a to i na základě dalších účastníky řízení navržených důkazů, otázku platnosti kupní smlouvy z 31.7.1987, která byla ohledně uvedeného pozemku uzavřena mezi žalobkyní a žalovanými.
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 15.2.2000, čj. 8 C 88/95-69, byla pak opět zamítnuta žaloba žalobkyně o určení neplatnosti kupní smlouvy z 31.7.1987 (registrované bývalým Státním notářstvím v T. dne 3.9.1987 pod sp.zn. R I, V 850/87), uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými, přičemž navrhovaná neplatnost se týká části pozemku – louky parc. č. 312/1 v katastrálním území T. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 10.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 15.2.2000 byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Trutnově zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se neřídil tím, co bylo uvedeno v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze 16.12.1998, nezabýval se objasněním otázky platnosti smlouvy z 31.7.1987 a své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti této kupní smlouvy. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby s využitím všech potřebných důkazů byla objasněna otázka uváděná žalobkyní, že smlouva z 31.7.1987 je neplatná, když, jak žalobkyně tvrdí, převádějící tu nesvědčilo právo vlastnické.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 8.1.2001, čj. 8 C 88/95-88, jímž bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými dne 31.7.1987, sepsaná u bývalého Státního notářství v T. pod sp.zn. N 492/87 a registrovaná tímto notářstvím 3.9.1987, je neplatná v té části, jež se týká pozemku-louky parc. č. 312/1 v katastrálním území T. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 11.851, - Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval především na to, že parcela č. 312/1 v katastrálním území T. vznikla zčásti z parcely č. 312/1 a zčásti z parcely č. 310 a dále byly do této parcely začleněny i 2 m2 z původní parcely č. 606 v katastrálním území T. Hranice pozemkové parcely č. 312/1 byla vyšetřena a zaměřena při obnově katastrálního operátu v roce 1973, když byla žalobkyně vlastnicí tohoto pozemku, jako dědička po svém otci K. B.; zápis na listu vlastnictví č. 2520 byl pro vlastnici A. L. proveden v roce 1979.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že žalobkyně darovala v roce 1963 své pozemky parc. č. 310, parc. č. 312/1 a parc. č. 312/3 v katastrálním území T.; tento dar byl přijat schvalovací doložkou finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v T. z 2.7.1963, Fin 3/72/E.1.854/63-Ra. Žalobkyně však kupní smlouvou z 31.7.1987 prodal pozemek parc. č. 312/1 (o výměře 1.958 m2) žalovaným za 42.733,- Kč (při současném zřízení práva bezplatného doživotního užívání kuchyně a pokoje v přízemí domu, jakož i užívání zahrady). Protože tedy žalobkyně v době uzavření smlouvy nebyla vlastnicí převáděného pozemku (třebaže omylem byla zapsána jako vlastnice v evidenci nemovitostí), nemohla uvedený pozemek převést na žalované; z toho důvodu posuzoval soud smlouvu z 31.7.1987 v části týkající se pozemku parc. č. 312/1 jako neplatnou a žalobě žalobkyně vyhověl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 5.2.2002, sp.zn. 26 Co 259/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl tímto rozsudkem odvolacího soudu potvrzen ve výroku ve věci samé; jen ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že spor se týká pozemku parc. č. 312/1 o výměře 1.958 m2, který se skládá z části původní parcely č. 312/1, z části parcely č. 310 a z části parcely č. 606 v katastrálním území T. Odvolací soud pokládal rovněž za prokázané, že původní parcely č. 312/1 a č. 310 byly před uzavřením kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanými z 31.7.1987 již darovány státu. Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože se za daného stavu nemůže domáhat vydání pozemku rozhodnutím pozemkového úřadu podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., který zatím řízení o nároku žalobkyně na vydání pozemku přerušil, aby po případném rozhodnutí soudu o neplatnosti smlouvy z 31.7.1987 posoudil důvodnost nároku na vydání sporné nemovitosti podle restitučních předpisů. Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že v době uzavření smlouvy kupní z 31.7.1987 se žalovanými nebyla vlastnicí pozemku parc. č. 312/1 v T., takže soud prvního stupně nepochybil, když žalobě žalobkyně vyhověl, neboť uvedená smlouva je v žalobkyní uváděné části neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení 142 odst. 1, §150 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 20.3.2002 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Trutnově dne 16.4.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože v daném případě soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán rozhodnutím odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že darovací smlouva ze strany žalobkyně vůči státu z června 1963 byla platně uzavřena. Podle názoru dovolatelů však soud při tomto svém právním názoru opomenul při posouzení věci ustanovení §37 zákona č. 141/1950 Sb., tehdy platného občanského zákoníku, podle něhož byl v tísni učiněný právní úkon neplatný. Přitom sama žalobkyně tvrdila, že darovací smlouvu uzavřela v tísni a o to také opírá svůj restituční nárok (s uvedením konkrétních údajů o vyvíjení nátlaku na ni, aby pozemky přenechala státu s tím, že o ně stejně přijde, a bylo jí v této souvislosti poukazováno na to, že její dcera žije v zahraničí). Podle názoru dovolatelů odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když tvrdil, že soud v daném případě nemůže zkoumat platnost darovací smlouvy žalobkyně vůči státu, protože tato smlouva není předmětem sporu; odvolací soud tu zcela opomíjel povinnost soudu zkoumat platnost takové darovací smlouvy v rámci posouzení předběžné otázky, rozhodné pro vyřešení toho, zda žalobkyně v době uzavření následné kupní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými, byla nebo nebyla vlastníkem převáděných nemovitostí a zda byla oprávněna kupní smlouvu z 31.7.1987 uzavřít.
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné vzhledem k tomu, že dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem z 8.1.2001, čj. 8 C 88/95-88, Okresního soudu v Trutnově) jinak než v dřívějším rozsudku (z 15.2.2000, čj. 8 C 88/95-69), protože byl vázán názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (usnesením z 26.10.2000, sp.zn. 26 Co 293/2000 Krajského soudu v Hradci Králové).
Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2, písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §39 občanského zákoníku, ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., která se projednávané právní věci týkala (vzhledem k obsahu žaloby i vzhledem k námitkám žalovaných); v dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. převáděla-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví účinnosti smlouvy; k její účinnosti bylo třeba registrace státním notářstvím.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 33/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že skutečnost, že smlouva byla přezkoumána a registrována státním notářstvím, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil platnost smlouvy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, popřípadě jiných zákonných ustanovení.
V souladu s tímto právním závěrem, který i dovolací soud pokládá za použitelný v daném případě, zabývaly se soudy obou stupňů otázkou platnosti či neplatnosti kupní smlouvy z 31.7.1987, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými. Citovaný právní závěr z uvedeného rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, klade důraz na posouzení platnosti smlouvy nejen ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, ale i jiných zákonných ustanovení. Takové právní posouzení v uváděném rozsahu odpovídalo i právní povaze této projednávané právní věci, v níž žalobkyně odůvodňovala svůj žalobní návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy z 31.7.1987 tím, že předmět koupě již před tím darovala státu v roce 1963; o této darovací smlouvě je žalobkyně zároveň přesvědčena, že se na ni vztahuje ustanovení §6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 229/1991 Sb., tedy že šlo o smlouvu o darování nemovitostí, uzavřenou dárcem v tísni.
Odvolací soud uváděl ve svém rozhodnutí, že soud prvního stupně nepochybil, když „žalobě žalobkyně vyhověl s tím, že v žalované části je kupní smlouva z 31.7.1987 ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná“. Kromě ustanovení §39 občanského zákoníku poukazoval odvolací soud ve svém rozhodnutí na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., také na ustanovení dříve platná - §111 a §393 zákona č. 141/1950 Sb. (tj. dříve platného občanského zákoníku), jakož i na ustanovení §1 odst. 1 vládního nařízení č. 31/1954 Sb. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí poukazoval i na ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné.
Odvolací soud se tedy ve svém rozsudku z 5.2.2002, sp.zn. 26 Co 259/2001 Krajského soudu v Hradci Králové, zabýval posouzením platnosti „dohody o bezplatném odevzdání majetku státu z 23.7.1963“, uzavřené mezi žalobkyní a státem-bývalým Okresním národním výborem v T. (viz str. 3 odst. 4 uváděného rozsudku), ale nehodnotil tuto dohodu podle žádného z ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. /dříve platného občanského zákoníku/, která zakotvovala neplatnost právního úkonu ze zákona (jmenovitě podle ustanovení §37 zákona č. 141/1950 Sb., podle něhož byl neplatný právní úkon, učiněný v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek). Nepokládal také za potřebné vyžádat si vyjádření právního nástupce účastníka zmíněné dohody z 23.7.1963 – Okresního úřadu v T. ohledně jeho stanoviska /názoru/ na platnost či neplatnost této dohody (např. z hlediska ustanovení §37 zákona č. 141/1950 Sb., platného v době uzavření dohody z července 1963).
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přisvědčit přesvědčivě tomu, že je správný a dostatečně doložený závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně důvodně domáhá ve své žalobě toho, aby bylo určeno, že kupní smlouva z 31.7.1987, uzavřená mezi žalovanými a žalobkyní, která pozbyla svého vlastnictví k smlouvou převáděnému pozemku parc. č. 312/1 v T. darováním, je „v žádané části neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku“. Tento závěr odvolacího soudu byl předčasný, protože nedošlo ještě k všestrannému objasnění toho, zda žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy z 31.7.1987 pozbyla nebo nepozbyla platně svého vlastnictví k uváděnému pozemku v důsledku bezplatného darování tohoto pozemku státu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu).
V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.
předseda senátu