ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1543.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1543/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 22.4.2002, sp.zn. 14 Co 249, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih, pod sp.zn. 6 C 153/94 (žalobce Ing. J. K., CSc., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Státnímu statku K., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, 305 56 Plzeň, Malá ulice č. 6, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 22.4.2002, sp.zn. 14 Co 249/2002, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih z 18.12.2001, čj. 6 C 153/94-340.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-jih.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 2.5.1994, rozhodl Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem z 22.12.1998, čj. 6 C 153/94-148. Tímto rozsudkem bylo žalovanému státnímu statku uloženo uzavřít se žalovaným dohodu o vydání pozemků parc. č. 95, parc. č. 2456/3, parc. č. 2457 a parc. č. 3935, zapsaných na listu vlastnictví č. 1192 pro katastrální území a obec S., dále pozemku parc. č. 2718, zapsaného na listu vlastnictví č. 2 pro katastrální území a obec S., jakož i pozemku parc. č. 2458, parc. č. 2471 a parc. č. 2472, zapsaných na listu vlastnictví č. 1011 pro katastrální území a obec S. Pokud se žalobní návrh žalobce týkal povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady za znehodnocení nemovitostí nad běžné opotřebení, byl tento žalobní návrh zamítnut. Žalovanému státnímu statku bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 6.620 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo ještě uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih soudní poplatek 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni z 24.11.1999, sp.zn. 14 Co 626/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih z 22.12.1998, čj. 6 C 153/94-148 (ve znění doplňujícího rozsudku z 2.3.1999, čj. 6 C 153/94-168, a opravného usnesení z 28.5.1999, čj. 6 C 153/94-178) změněn ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 2471 a parc. č. 2472, zapsaných na listu vlastnictví č. 1011 pro katastrální území a obec S. u Katastrálního úřadu P., a to tak, že byl žalobní návrh v této části zamítnut. Ve výrocích, jimiž byla žalovanému statku uložena povinnost uzavřít dohodu s žalobcem o vydání pozemků parc. č. 95, 2456/3, 2457 a 3935, zapsaných na listu vlastnictví č. 1192 pro katastrální území a obec S., a dále pozemku parc. č. 2718, zapsaného na listu vlastnictví č. 2 pro katastrální území a obec S., a o vydání provozní části mlýna, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 26.4.2000, sp.zn. 28 Cdo 792/2000, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 24.11.1999, sp.zn. 14 Co 629/99, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba žalobce v té části, jíž se žalobce domáhal proti žalovanému uložení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání pozemků parc. č. 2471 a parc. č. 2472, zapsaných na listu vlastnictví č. 1011 pro katastrální území a obec S. u Katastrálního úřadu P. V tomto rozsahu byla věc Krajskému soudu v Plzni vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že je třeba mít na zřeteli, že povinnou osobou k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. jsou právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1.11.1990) věci držely. Proto rozhodující otázkou bylo v daném případě to, zda označený žalovaný byl skutečně držitelem věcí v rozhodné době. Dovolací soud k řešení této právní věci konkrétně dovozoval, že skutečnost, že sporné nemovitosti přešly do vlastnictví města S. a jsou zapsány jako jeho majetek v katastru nemovitostí, ještě nevyvrací, že žalovaný (popřípadě jako právní nástupce osoby povinné) nebyl držitelem těchto nemovitostí v den účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. Z uveřejněné judikatury soudů upozorňoval dovolací soud v souvislosti s touto právní věcí na rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Krajský soud v Plzni poté přikročil k vydání usnesení z 20.10.2000, sp.zn. 14 Co 444/2000, jímž zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih z 22.12.1998, čj. 6 C 153/94-148 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu z 2.3.1999, čj. 6 C 153/94-186, a opravného usnesení téhož soudu z 28.5.1999, čj. 6 C 153/94-178), a to ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 2471 a 2472, zapsaných na listu vlastnictví č. 1011 katastru nemovitostí pro katastrální území a obec S. u Katastrálního úřadu P. V tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení, a to i ohledně žalobního návrhu na vydání pozemku parc. č. 2458, zapsaného na listu vlastnictví č. 1011 pro katastrální území S. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že je třeba v dalším řízení vycházet z právních závěrů obsažených v rozhodnutí vydaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Při jednání u Okresního soudu Plzeň-jih dne 23.2.2001 byl uzavřen smír mezi žalobcem a žalovaným Státním statkem K., který Okresní soud Plzeň-jih svým usnesením z 23.2.2001, čj. 6 C 153/94-282, schválil. Podle tohoto smíru se Státní statek K. zavázal vydat žalobci pozemky parc. č. 95, 2456/3, 2457 a 2718 v katastrálním území S.
V dalším průběhu řízení byl dne 17.4.2001 u Okresního soudu Plzeň-jih uzavřen ještě také smír mezi žalobcem a žalovaným Státním statkem K., který Okresní soud Plzeň-jih schválil usnesením ze 14.4.2001, čj. 6 C 153/94-301. Podle obsahu tohoto smíru se Státní statek K. zavázal vydat žalobci provozní část domu čp. 141 (mlýna s příslušenstvím) ve S. a část stavební parcely č. 241, na které byly postaveny mlýnské provozovny (jež byly zapsány dříve ve vložce č. 141 pozemkové knihy pro katastrální území S.).
Okresní soud Plzeň-jih potom vynesl rozsudek ze 17.4.2001, čj. 6 C 153/94-301, jímž uložil žalovanému Státnímu statku K. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemků parc. č. 2458, parc. č. 2471 a parc. č. 2472, původně zapsaných ve vložce pozemkové knihy č. 141 pro katastrální území S. a nyní zapsaných na listu vlastnictví č. 1011 pro obec a katastrální území S. Žalovanému bylo uloženo nahradit náklady řízení 16.705 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V tomto svém rozsudku vycházel soud prvního stupně z toho, že původní vlastníci pozemků parc. č. 2458, 2471 a 2472 ve S. J. K. a A. K. zemřeli dne 13.4.1977 a 22.5.1973 bez zanechání závěti. Právo na vydání těchto pozemků uplatnil jejich syn Ing. J. K., CSc., zatím co ostatní dědici ze zákona neuplatnili v zákonné lhůtě svůj nárok na vydání uvedených nemovitostí; proto odpovídá ustanovením zákona č. 403/1990 Sb., že se tyto nemovitosti vydávají pouze žalobci Ing. J. K., CSc., jako celek. Pozemky parc. č. 2458, 2471 a 2472 ve S. přešly do vlastnictví státu podle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P. z 15.5.1961, čj. Fin/1478/60-Gat.68/61, vydaných podle vládního řízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Právo hospodaření s těmito pozemky měl k 1.11.1990 Státní statek S., s.p. Žalobce učinil vůči žalovanému státnímu statku výzvu podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. o vydání nemovitostí, a když této výzvě nebylo vyhověno, podal žalobce žalobu u soudu ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a to v obecné promlčecí lhůtě podle ustanovení §101 občanského zákoníku.
Soud prvního stupně pokládal za rozhodnou skutečnost, že pozemky parc. č. 2458, 2471 a 2472 držel ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. právní předchůdce žalovaného – Státní statek v P., s.p. Jestliže žalobce uplatnil nárok na vydání pozemků do 24.5.1991 (před účinností zákona č. 172/1991 Sb.), byl tu vyloučen přechod pozemků do vlastnictví Města S. Soud prvního stupně měl na základě výsledků před ním provedeného dokazování za prokázáno, že pozemky parc. č. 2458, 2471 a 2472 nejsou zastavěny.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o úhradě soudního poplatku rozhodl podle ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
K odvolání žalovaného státního statku proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze 17.4.2001, čj. 6 C 153/94-301, byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 1.10.2001, sp.zn. 14 Co 517/2001, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním nebylo náležitě objasněno, zda je žalovaný státní statek povinnou osobou, tedy tou osobou (případně jejím právním nástupcem), která pozemky parc. č. 2458, 2471 a 2472 ve S. držela ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.
Okresní soud Plzeň-jih pak vynesl rozsudek z 18.12.2001, čj. 6 C 153/94-340, jímž zamítl žalobní návrh žalobce na vydání pozemků parc.č. 2458, parc. č. 2471 a parc. č. 2472, zapsaných na listu vlastnictví č. 1011 pro obec a katastrální území S. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně pokládal zejména za podstatné, že pozemek parc. č. 2459 (o výměře 1.2301 ha) byl hospodářskou smlouvou z 27.5.1976 převeden do správy bývalého Městského národního výboru ve S.; z pozemku parc. č. 2458 vznikly stavební parcely č. 1475, 1477 a 1478 a dále pozemky parc. č. 2459/80 a parc. č. 2459/19; z parcel 2458 a 2459 vznikly další pozemky, a to pozemky parc. č. 2459/20, parc. č. 2459/21, parc. č. 2459/22, parc. č. 2459/23, parc. č. 2459/24 a parc. č. 2459/25 v katastrálním území S. V souvislosti s tím soud prvního stupně dovozoval, že za situace, že žalobce i v dalším řízení trval na vydání pozemků označených před těmito změnami, nebylo by rozhodnutí ohledně takto označených pozemků způsobilé k provedení záznamu v katastru nemovitostí; z těchto důvodů soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání žalobcem uváděných pozemků. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih z 18.12.2001, čj. 6 C 153/94-340, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 22.4.2002, sp.zn. 249/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že pozemky uváděné v žalobě žalobce byly ve vlastnictví státu. Stát vykonával vlastnické právo k národnímu majetku prostřednictvím organizací, které tento majetek měly ve správě (§64 odst. 2 dříve platného hospodářského zákoníku), popřípadě kterým svědčilo k tomuto majetku právo hospodaření. Držitelem sporných pozemků ke dni 1.11.1990 byl tedy ten subjekt, který měl k těmto pozemkům právo hospodaření, pokud by šlo o státní podnik (§6 zákona č. 111/1990 Sb.), nebo ten subjekt, který je měl ve správě národního majetku (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb.). Tyto sporné pozemky byly, podle výsledků provedeného dokazování, evidovány u Státního statku S., avšak nebyly jím užívány; tomuto státnímu statku nepříslušelo k těmto pozemkům právo hospodaření; na těchto pozemcích byly také zřízeny stavby nebo byly využívány jako zahrádkářská osada. Podle názoru odvolacího soudu se v této právní věci neřeší, zda pozemky, které jsou mezi účastníky řízení sporné, přešly na Město S. podle zákona č. 172/1991 Sb. či nikoli, ale zda žalovaný státní statek je povinnou osobou (případně právním nástupcem této osoby), jež pozemky držela k 1.11.1990; odvolací soud byl v této souvislosti toho názoru, že „v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by jinou hospodářskou smlouvou byla předána správa národního majetku, tedy správa předmětných pozemků z Městského národního výboru ve S. zpět na Státní statek S., eventuálně na Státní statek P.; proto je odvolací soud toho názoru, že žalovaný není povinnou osobou k vydání předmětných pozemků“. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlížením k tomu, že se žalovaný vzdal práva na náhradu těchto nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 22.5.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 18.7.2002 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Plzeň-jih, tedy bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu, a to otázka, kdo je povinnou osobou k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. v souvislosti s ustanoveními zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a ustanoveními vyhlášky č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že zásadní nesprávnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje v jeho závěru, že žalovaný státní statek není údajně povinnou osobou. Dovolatel v dovolání rekapituloval, že ke dni 1.6.1976 byla ze Státního statku S. převedena na Městský národní výbor S. správa národního majetku, a to ohledně pozemku parc. č. 2459 ve S. (jehož součástí byl i pozemek parc. č. 2458 a pozemky parc. č.2472 i 2471 ve S.). Hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku byla sice předložena Středisku geodézie P., zápis v evidenci nemovitostí však proveden nebyl; v evidenci nemovitostí zůstala správa národního majetku nadále vyznačena pro Státní statek S. Státnímu statku S. však k těmto pozemkům právo hospodaření nepříslušelo. Dovolatel trval na tom, že jednal správně, když původní výzvu k vydání věcí adresoval tomuto subjektu, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domníval, že věc v rozhodnou dobu drží, a proto je třeba takové podání považovat za řádnou výzvu povinné osobě k vydání věcí. V daném případě původní výzva k vydání věcí ze dne 27.12.1990 byla sice adresována Státnímu statku P., ale ten pisatele výzvy odkázal na Státní statek S., sp., tedy na právního předchůdce žalovaného Státního statku K. Nárok žalobce nebyl nikým zpochybňován, žalovaný Státní stek K. nárok uznal a tento stav trval až do roku 1995. Původní katastrální parcely 2458, 2471 a 2472 nebyly podle hospodářské smlouvy ze dne 28.5.1976 v evidenci nemovitostí zapsány ve prospěch bývalého Městského národního výboru ve S. Následně byly na základě žádosti ze dne 26.8.1993 zapsány na Město S. Okolnost, zda byla či nebyla Státním statkem S. výzva žalobce k vydání nemovitostí dále postoupena Městu S., není žalobci známo.
Dovolatel tedy v závěru svého dovolání zdůrazňoval, že v řízení nebylo bezpečně prokázáno, zda bývalý Městský národní výbor ve S. ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. věci skutečně držel, ani nebyla prokázána existence trvalých a přechodných staveb na pozemcích parc. č. 2458, parc. č. 2471 a parc. č. 2472 ve S.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu bylo třeba mít na zřeteli, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih z 18.12.2001, čj. 6 C 153/94-340 (který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 22.4.2002, sp.zn. 14 Co 249/2002, proti němuž směřuje dovolání dovolatele) bylo rozhodnuto jinak než dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně (ze 17.4.2001, čj. 6 C 153/94-304 Okresního soudu Plzeň-jih), protože byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením Krajského soudu v Plzni z 1.10.2001, sp.zn. 14 Co 517/2001). Dovolání dovolatele bylo tedy třeba pokládat za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolací soud měl dále na zřeteli, že této projednávané právní věci se týkalo již dříve vydané rozhodnutí dovolacího soudu – Nejvyššího soudu z 26.4.2000, 28 Cdo 792/2000. V tomto svém zrušovacím rozhodnutí dovolací soud zdůrazňoval, že je tu rozhodující, která právnická osoba držela předmět sporu k 1.11.1990 a že další rozhodující otázkou je to, zda žalobcem označený žalovaný byl skutečným držitelem pozemků v rozhodné době. Dovolací soud výslovně uváděl: „Skutečnost, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví města S. a jsou zapsány jako jeho majetek na listu vlastnictví č. 1011 Katastrálního úřadu P., ještě nevyvrací, že žalovaný (popřípadě jako právní nástupce povinné osoby) nebyl držitelem těchto nemovitostí v den účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.“. Dovolací soud podpůrně poukazoval na rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Posléze dovolací soud ukládal v dalším řízení „ověřit, zda přijetí výzvy k vydání nemovitostí bylo žalovaným potvrzeno dne 19.4.1991, jak uvedl ve své žalobě žalobce“.
Podle ustanovení §243d odst. 1 občanského soudního řádu byly soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, uváděl, že „není sporné, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví státu“ a že „držitelem předmětných pozemků ke dni 1.11.1990 byl ten subjekt, který měl k těmto pozemkům právo hospodaření, či je měl ve správě národního majetku“; dále odvolací soud uváděl, že „podle hospodářské smlouvy ke dni 1.6.1976 byla správa národního majetku převedena ze Státního statku S. na Městský národní výbor S. (z důvodu zřízení zahrádkářské kolonie)“, ale „v evidenci nemovitostí správa nemovitého majetku zůstala nadále vyznačena pro Státní statek S.“; také odvolací soud uváděl, že „v době k 8.6.1993 měl žalobce vědomí o tom, že předmětné pozemky nejsou užívány Státním statkem S., nýbrž že na nich byly zřízeny stavby nebo jsou využívány jako zahrádkářská osada“; odvolací soud také měl za to, že „Státní statek S. ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. neexistoval, neboť byl zapsán do tehdejšího podnikového rejstříku 27.12.1990, tudíž předmět restituce k 1.11.1990 nemohl držet“ a že povinná osoba, tj. osoba, která ke dni 1.11.1990 předmět restituce držela, ale nebyla jako držitel uvedena v evidenci nemovitostí, nemůže bránit uzavření dohody s námitkou, že nárok oprávněné osoby zanikl, neboť nebyl u povinné osoby v zákonné lhůtě uplatněn“. Odvolací soud pak dospěl k výslednému závěru, že v této právní věci „nejde o posouzení toho, zda nárok byl uplatněn včas“ a že v této právní věci „se neřeší, zda předmětné pozemky přešly na Město S. podle zákona č. 172/1991 Sb. či nikoli, ale to, zda žalovaný je povinnou osobou, tedy tou osobou (resp. právním nástupcem této osoby), která předmětné pozemky k 1.11.1990 držela“; „protože v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by jinou hospodářskou smlouvou byla převedena správa národního majetku, tedy správa předmětných pozemků z Městského národního výboru ve S. zpět na Státní statek S., eventuálně na Státní statek P., je odvolací soud toho názoru, že žalovaný není povinnou osobou k vydání předmětných pozemků“.
Z uvedeného srovnání právních závěrů obsažených v rozhodnutí dovolacího soudu (Nejvyššího soudu z 26.4.2000, 28 Cdo 792/2000) a v rozhodnutí odvolacího soudu (z 22.4.2002, sp.zn. 14 Co 249/2001 Krajského soudu v Plzni) je patrno, že tyto právní závěry nejsou shodné. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než konstatovat skutečnost, že odvolací soud (a zčásti i soud prvního stupně) nevycházel z toho, co jednoznačně stanoví občanský soudní řád v ustanovení §243d odst. 1 (s odkazem i na obdobné použití ustanovení §226 občanského soudního řádu) o vázanosti právním názorem dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolací soud tedy při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je v důsledku nerespektování již uvedeného ustanovení §243d odst. 1 občanského soudního řádu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k této vadě dovolací soud přihlížel (§242 odst. 3 občanského soudního řádu).
V důsledku shledání této vady řízení nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak má tento zákonný předpoklad na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu pro rozhodnutí o dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně (§243b odst. 3 občanského soudního řádu) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vycházet důsledně z právních závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu – Nejvyššího soudu z 26.4.2000, 28 Cdo 792/2000, týkajícího se této právní věci (založeného na čl. 217-218 spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp.zn. 6 C 153/94). V tomto dalším řízení půjde tedy znovu o všestranné posouzení toho, kdo je ohledně nároku obsaženého v žalobním návrhu žalobce Ing. J. K., CSc., týkajícího se pozemků parc. č. 2458, parc. č. 2471 a parc. č. 2472 v katastrálním území S., povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 a §26 zákona č. 403/1990 Sb., jak to dovolací soud ve svém již uváděném rozhodnutí z 26.4.2000 zdůrazňoval, a to i s poukazem na to, že „žalovaný, resp. jeho právní předchůdce opětovně, po dobu několika let uváděl, že je ochoten se se žalobcem dohodnout a že tak tedy uznával právo žalobce jako oprávněné osoby“. Přitom je na místě vycházet z dalšího právního závěru dovolacího soudu, že totiž „skutečnost, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví města S. a jsou zapsány v katastru nemovitostí jako jeho majetek ještě nevyvrací, že žalovaný (popřípadě jako právní nástupce povinné osoby) byl držitelem těchto nemovitostí v den účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.“. Při výkladu toho, co uvádí ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. – „věci, které držely ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. právnické osoby (povinné osoby)“ – nelze se spokojit jen s tím, že by jinou hospodářskou smlouvou nebyla převedena správa národního majetku, tedy správa předmětných pozemků z Městského národního výboru ve S. zpět na Státní statek S., jak to pokládal za rozhodující odvolací soud ve svém rozsudku z 22.4.2002, proti němuž směřuje dovolání dovolatele; jde totiž jen o jeden z možných způsobů získání či trvání držby věcí a nikoli o způsob výlučný. Soud prvního stupně bude v dalším řízení mít také na zřeteli právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na něž poukazoval dovolací soud v již zmíněném rozhodnutí z 26.4.2000 (28 Cdo 792/2000 Nejvyššího soudu); nelze přisvědčit odlišnému názoru odvolacího soudu, že závěry tohoto uveřejněného rozhodnutí nemají jakoukoli souvislost s posouzením této právní věci. Lze ještě dodat, že v tomto dalším řízení soud prvního stupně neopomene přihlížet i k právním závěrům obsaženým v rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („Zákon č. 403/1990 Sb. spojuje právní následky předpokládané v ustanovení §4 tohoto zákona už s podáním samotné výzvy k vydání věci. Takovou výzvou uplatněný nárok nezanikne ve lhůtě uvedené v §19 odst. 1 tohoto zákona“).
Podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu v dalším řízení, k němuž je mu právní věc vrácena. V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu