ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1677.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1677/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ V. P., 2/ J. V., 3/ D. P. a 4/ J. P., všechny zastoupeny advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 373/92, o dovolání žalobkyně i všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2002, č. j. 40 Co 187/2001-208, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaných do měnící části I. výroku rozsudku odvolacího soudu o přechodu vlastnického práva v rozsahu 1/3 k domu čp. 21 v k. ú. K. se součástmi a příslušenstvím ze žalovaných na žalobkyni se zamítá a do výroku téhož rozsudku o povinnosti zaplatit náklady řízení státu se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) výroku o přechodu vlastnického práva k domu čp. 21 se všemi součástmi a příslušenstvím, jakož i k pozemku parc. č. 22/1 - zastavěné ploše, obojí v k. ú. K., obec M., zapsáno na LV č. 70 u Katastrálního úřadu v Š. Své postavení oprávněné osoby dovozovala z předchozího vlastnictví nemovitostí svými již zemřelými rodiči F. a A. Š., kterým měly být nemovitosti nuceně odňaty státem. Nemovitosti pak byly převedeny na manžele F. a V. P., z nichž prvý zemřel a do jeho práv a povinností vstoupily ostatní žalované. Tento převod se měl uskutečnit v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů.
Soud prvního stupně nejprve vynesl rozsudek dne 20. 5. 1997; tímto rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl. Usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 4. 1999 však byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a celá věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že je třeba zejména znovu posoudit možnost přechodu nemovitostí z právních předchůdců žalobkyně na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Okresní soud v Šumperku poté rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, č. j. 10 C 373/92-181, tak, že na žalobkyni od žalovaných přechází spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 k pozemku parc. č. 22/1. Ve zbylé části o přechodu vlastnictví k pozemku, jakož i v části o přechodu vlastnictví k domu čp. 21 se všemi součástmi a příslušenstvím, však žalobu zamítl (učinil v tak rozsahu 3/4, což následně změnil odvolací soud).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, č. j. 40 Co 187/2001-208, změnil napadený rozsudek pouze tak, že na žalobkyni přechází též vlastnické právo k ideálnímu podílu v rozsahu 1/3 vzhledem k „celku nemovitostí“, konkrétně k domu čp. 21 spolu se všemi identifikovanými součástmi a příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu 2/3 však odvolací soud „zamítl“ žalobu, pokud jde o přechod vlastnického práva k pozemku parc. č. 22/1 i o přechod vlastnického práva k domu čp. 21.
Odvolací soud dále zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně; určil též, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Oběma stranám uložil zaplatit náklady řízení státu ve vyčíslených částkách a oběma stranám stanovil povinnost uhradit soudní poplatek ze žaloby resp. z odvolání. Odvolací soud poučil účastníky tak, že proti jeho rozsudku se lze odvolat „za předpokladu ustanovení §237 až 239 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000“.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v posouzení statusu žalobkyně jako oprávněné osoby podle §4 odst. 1, odst. 2 písm. c/ zákona o půdě. Poněvadž žalobkyně je jedním ze tří žijících potomků svých rodičů, dovodil odvolací soud rozsah vlastnického práva žalobkyně pouze v 1/3. Shledáno bylo též včasné uplatnění nároku u povinných osob i u soudu; restituční důvod byl naplněn v rámci ustanovení §6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě. Postavení žalovaných kvalifikoval odvolací soud podle znění §8 odst. 1 téhož zákona, přičemž konstatoval nabytí nemovitostí od státu za cenu nižší než podle tehdy platných předpisů. Tento závěr dovodil z posudku ustanoveného znalce ing. D., korigujícího ocenění tehdejšího znalce B. zvýšením ceny domu o částku 1.565,20 Kč. Rozdíl v ceně domu tedy činil 43%, přičemž tento rozdíl vznikl nikoli subjektivním momentem v ocenění, ale chybným nezahrnutím dvou místností do tehdejšího posudku. Právě tento závěr byl důvodem, proč odvolací soud přiznal žalobě oprávnění nejen ve vztahu k pozemku (jako soud prvního stupně), ale v témže rozsahu 1/3 i k domu čp. 21.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany.
Žalobkyně napadla zamítavou část rozsudku vůči přechodu vlastnického práva v rozsahu 2/3 k oběma nemovitostem s námitkou, že jí mělo být přiznáno vlastnictví v celém rozsahu. Uvedla, že nebylo překážka pro aplikaci obecného ustanovení §21 zákona o půdě o tom, že při uplatnění nároku jen jednou z oprávněných osob se jí vydá věc celá. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se dovolaly proti výroku rozsudku odvolacího soudu o přechodu vlastnictví k 1/3 domu čp. 21, a výslovně také proti výroku o povinnosti zaplatit náklady řízení státu ve výši 1.280,- Kč. Nesprávnost merita rozhodnutí spatřovaly ve způsobu, jakým odvolací soud zhodnotil důkaz znaleckým posudkem ing. D. Náklady řízení nebyly žalované ochotny zaplatit pro sociální důvody na své straně i vzhledem k vynaloženým nákladům na rekonstrukci domu. (V textu dovolání žalovaných se brojí také proti přechodu 1/3 vlastnictví k pozemku, v tomto ohledu byl však pravomocný již rozsudek soudu prvního stupně; negativně posoudil dovolací soud obsah dovolání, i pokud jde o letmo zmíněné částky 1.000,- Kč a 500,- Kč - zde nejde o náklady řízení, ale o poplatkové výměry.) Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jimi napadených výrocích a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obě dovolání byla podána subjektivně oprávněnými osobami v zákonné lhůtě a že všechny dovolatelky jsou zastoupeny advokáty (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku (4. 10. 2000) posoudil dovolací soud, stejně jako již dříve soud odvolací, průběh řízení podle těch ustanovení o. s. ř., která platila před účinností zákona č. 30/2000 Sb., tedy před datem 1. 1. 2001 (bod 15., 17. hlavy I Přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb.). V dalším textu tedy budou uváděna ustanovení o. s. ř. s označením a ve znění před účinností citované novely.
Dovolací soud poznamenává, že z textu poučení o dovolání odvolacím soudem, jak shora uveden, nelze dovodit přípustnost dovolání pro strany v jiném než zákonném rozsahu. Zmíněný text nezakládá rozšířenou přípustnost dovolání; je jen deklarací relevantních zákonných ustanovení, podle kterých je teprve třeba přípustnost dovolání posuzovat.
Při posouzení zákonných podmínek pro dovolání musel proto dovolací soud nejprve zkoumat, zda jsou dovolání obou stran přípustná.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k oběma nemovitostem v rozsahu 2/3 přechodu vlastnického práva. Rozsudek odvolacího soudu je zde sice označen jako změna rozsudku soudu prvního stupně, po obsahové stránce šlo o potvrzení rozsudku nižší instance – „změna“ spočívala v opravě z chybných 3/4 na správné 2/3. Nepřicházela tedy v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; týž negativní závěr platil i pro přípustnost podle písm. b/ téhož ustanovení, neboť sice došlo k předchozí kasaci odvolacím soudem pro jiný právní názor, ale soud prvního stupně rozhodl poté, ohledně přechodu 2/3 vlastnictví, stejně jako v rozsudku předchozím. Zbývala eventualita přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř. Odvolací soud sice dovolání pro zásadní význam po právní stránce nepřipustil (odst. 1 citovaného ustanovení), možnost připustit dovolání z tohoto důvodu měl však podle odst. 2 téhož ustanovení i dovolací soud. Tato možnost byla ovšem vázána na případ, že by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněnému nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu. Jak je ovšem patrno z odvolání žalobkyně a následného obsahu spisu včetně protokolu o jednání odvolacího soudu, žalobkyně v odvolacím řízení nenavrhla, aby odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil.
Z těchto důvodů bylo dovolání žalobkyně nepřípustné, dovolací soud se ve vztahu k němu nemohl zabývat meritem věci a nezbylo mu, než ve výroku I. svého rozsudku dovolání žalobkyně odmítnout (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaných bylo do merita věci přípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jejich neprospěch tak, že rozhodl o přechodu vlastnictví ze žalovaných na žalobkyni v rozsahu 1/3 i k domu čp. 21. Přípustnost dovolání tu tedy byla založena na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Žalované označily jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Dovolání žalovaných však nebylo opodstatněné.
Při napadení závěrů odvolacího soudu o znaleckém posudku o ceně domu dovolatelky opomenuly, že dovolacímu soudu nenáleží přezkumné oprávnění ve vztahu k výsledkům hodnocení důkazů odvolacím soudem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994). Současně nutno poznamenat, že samotné hodnocení důkazu znaleckým posudkem prvotně nespočívá v kontrole jeho věcného obsahu, ale zaměřuje se na úplnost posudku, logické skloubení znalcových závěrů a na přesvědčivost jejich vysvětlení (viz výčet kritérií hodnocení znaleckého posudku v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Zahrnul-li odvolací soud odpovídající zhodnocení tohoto důkazu do odůvodnění svého rozsudku, tím spíše nebylo důvodu zasahovat do skutkových aspektů věci.
Dovolací soud proto shledal, že uplatněný dovolací důvod není naplněn, přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalovaných do merita věci zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Ve zbytku směřujícím proti jednomu z výroků o nákladech řízení bylo dovolání žalovaných odmítnuto podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť bylo podáno proti části rozsudku odvolacího soudu, proti níž není dovolání přípustné. Nákladový výrok má povahu usnesení a úprava přípustnosti dovolání proti usnesení, obsažená v ustanoveních §237 a §238a o. s. ř., neumožňuje se dovolat samostatně proti výroku o nákladech řízení.
Poněvadž žádný z účastníků neměl v dovolacím řízení úspěch, nepřiznal jim dovolací soud náhradu nákladů tohoto řízení (§243c, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomu rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu