ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1693.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1693/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) MUDr. P. Ř., B) J. C., C) M. C., D) D. C., všichni žalobci zastoupeni advokátem, proti žalovanému České republice – Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o vyklizení nemovitostí oproti vyplacení částky 363.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 209/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Co 869/2003-397, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Co 869/2003-397, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2003, č. j. 8 C 209/2000-379, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2003, č. j. 8 C 209/2000-379, byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti žalovanému vyklidit dům č.p. 191 spolu s pozemky parc. č. 314 a 315/2, vše zapsáno na LV č. 525 pro k. ú. Č. 6 u Katastrálního úřadu v Č., oproti povinnosti žalobců zaplatit žalovanému celkem částku 363.151,- Kč.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci znovu poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 2. 2002 byl odvolacím soudem cestou usnesení vydaného dne 26. 7. 2002 zrušen se závěrem, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí mezi prvním žalobcem a ing. B. C. (na jejíž místo nastoupili po jejím úmrtí ostatní žalobci) jako převodci a právním předchůdcem žalovaného jako nabyvatelem, uzavřená dne 8. 2. 1998, je platná. Prvostupňový soud se poté zabýval odstoupením od smlouvy žalující stranou ze dne 25. 1. 1991 a shledal neplatnost tohoto právního úkonu, neboť nebyly naplněny předpoklady tísně ani nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §49 odst. 3 občanského zákoníku (dále „o. z.“) v tehdejším znění. Žalobcům tedy nevznikl nárok na vyklizení nemovitostí, který by doprovázela jejich povinnost vrátit žalovanému kupní cenu ze smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobců potvrdil rozsudkem ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Co 869/2003-397, rozsudek soudu prvního stupně.
Ve svých právních závěrech odvolací soud zdůraznil, že při posuzování otázky přesahu kupní ceny vůči cenovým předpisům, s případným důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem podle ustanovení §399 odst. 2 věty první a §39 o. z. (ve znění platném v době uzavření smlouvy) je nutno vzít v úvahu všechna ustanovení tehdy relevantní vyhlášky č. 128/1984 Sb. o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen „vyhláška č. 128/1984 Sb.“), nikoli jen její ustanovení základní.
V řízení bylo posudkem znalce ing. T. prokázáno, že cena domu č.p. 191 byla podle cenového předpisu v době prodeje 232.141,- Kč; v kupní smlouvě uvedená a zaplacená částka 352.940,- Kč byla tedy o 52% vyšší. Znalec dále zjistil, že tehdejší horní limit nákladů na pořízení stejné nebo porovnatelné stavby (po odečtení amortizace) činil 425.587,- Kč.
Podle ustanovení §19 odst. 4 vyhlášky č. 128/1984 Sb. mohly socialistické organizace sjednávat vyšší než zjištěné ceny jen v mimořádných, zejména sociálních případech, nebo vyžadoval-li si to zájem společnosti. Sjednaná vyšší cena však nesměla překročit náklady na pořízení stejné nebo porovnatelné stavby v místě a době převodu, po odpočtu přiměřeného opotřebení.
Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, že kupující v době uzavření smlouvy nepřistoupil na žádost prodávajících o zvýšení ceny podle §19 odst. 4 vyhlášky č. 128/1984 Sb. Podstatné podle něj bylo, že „podle tohoto ustanovení postupováno být mohlo a že smluvená cena nevybočuje z mezí limitu uvedeného tímto ustanovením“ (tedy horního limitu nákladů na pořízení stejné či srovnatelné stavby).
Kupní smlouva ze dne 8. 2. 1988 byla tedy podle odvolacího soudu platně uzavřena a neobstály ani důvody odstoupení žalující strany od smlouvy z 25. 1. 1991, jak již dovodil soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že odvolací soud procesně pochybil při dokazování znaleckým posudkem o kupní ceně a limitu nákladů na pořízení nové či srovnatelné stavby. Nesouhlasili též s právním posouzením merita věci; považovali kupní smlouvu za neplatnou pro překročení kupní ceny, stanovené podle §2 vyhlášky č. 128/1984 Sb. Správným neshledávali ani posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek v souvislosti s odstoupením od smlouvy. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., vzhledem k předchozí kasaci odvolacím soudem, po němž – při vázanosti právním názorem odvolacího soudu – následovalo jiné meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvody označili dovolatelé v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání je opodstatněné.
Soudy nižších stupňů oprávněně posuzovaly, v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1879/98, meritum věci poté, co žalobci neuspěli s alternativním petitem opřeným o restituční předpis; důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích je obsahově odlišný od úpravy podmínek platnosti smlouvy o úplatném převodu nemovitostí podle ustanovení o. z. ve znění v době uzavření předmětné smlouvy. Právě otázka platnosti smlouvy z 8. 2. 1988 byla výchozí prejudicí pro posouzení žalobního nároku.
Dovolací soud zde nesouhlasí s interpretací relevantních ustanovení vyhlášky č. 128/1984 Sb. odvolacím soudem. Jak je patrno ze znění kupní smlouvy, z nynějšího znaleckého posudku ing. T. i z odmítavé reakce nabyvatele ze dne 18. 10. 1988 na dodatečnou žádost převodců o zvýšení kupní ceny, cena převáděného rodinného domku byla stanovena výlučně podle ustanovení §2 citované vyhlášky. Obě smluvní strany považovaly případné zvýšení ceny podle §19 odst. 4 tohoto předpisu jen za možnost, která nebyla realizována. Výklad důsledků podstatného překročení cenového předpisu kupní cenou, uvedenou ve smlouvě, pro platnost samotné smlouvy nemůže opomenout kogentní povahu ustanovení §399 odst. 2 věty první tehdejšího o. z., podle něhož byl přesah dohodnuté ceny koupené věci vůči ceně, stanovené cenovým předpisem, zakázán. Šlo o objektivní skutečnost, jež měla za následek absolutní neplatnost celé kupní smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 občanského zákoníku (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 169/64, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR III z roku 1980, str. 291, nebo též Občanský zákoník.Komentář. Panorama, Praha 1987, II. díl, str. 427).
Kupní smlouva nebyla tedy dne 8. 2. 1988 mezi účastníky resp. jejich právními předchůdci platně uzavřena; ve světle tohoto závěru pak pozbývá právního významu posouzení další předběžné otázky, totiž platnosti pozdějšího odstoupení strany žalující od smlouvy. Za podstatný pro rozhodnutí ve věci samé pak nelze považovat (i ve vztahu k případné aplikaci ustanovení o dobrých mravech, zmíněné v jednom z podání žalovaného) výklad podmínek uzavření kupní smlouvy odvolacím soudem, podle něhož měl kupující svým postupem zohlednit mimořádné okolnosti prodeje na straně převodců; v této souvislosti je nutno se zmínit o důkazních zjištěních soudu prvního stupně o svědčících o zjevné tísni vyvolané vůči vlastníkům nemovitostí, ač tato zjištění soud prvního stupně svou pozdější interpretací sám negoval.
Dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, tedy je dán a rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku jeho existence není správné. Poněvadž se vada zjištěná dovolacím soudem vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy nižších instancí vázány (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu