ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1697.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1697/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce LBD v P. 10, zastoupeného advokátem, proti žalovanému DV M. 1, zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi správy domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 62/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.2.2003, č.j. 39 Co 329/02-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 9.4.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal žalobce určení, že výpověď správy domu M. 1, blíže popsaná v petitu žaloby, je neplatná. Tvrdil, že v roce 1998, jako tehdejší výlučný vlastník předmětného domu, vymezil v domě jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. a většinu bytových jednotek převedl do vlastnictví jejich nájemců, přitom právní účinky prohlášení žalobce o vymezení jednotek nastaly dnem 9.4.1999. Podle žalobce dne 26.11.1999 mu byla doručena listina, označená jako výpověď, datovaná dnem 24.11.1999. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení, zda předmětná výpověď je platná, a to s ohledem na souhrn povinností, jež jsou správci uloženy právními předpisy.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.6.2002, č.j. 34 C 62/2001-37, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce vznikl jako právnická osoba dne 18.1.1993 a žalovaný dne 14.7.1999, a to na základě výpisu obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl D, vložka 837 a 4592. Z prohlášení vlastníka o vymezení jednotek ze dne 22.12.1998 soud prvního stupně zjistil, že správcem předmětného domu je LBD v P. 10. Vzal za prokázané, že v předmětném domě byly bytové jednotky převedeny do vlastnictví dřívějších nájemců. Dále vzal za prokázané, že žalovaný dal dne 24.11.1999 žalobci výpověď ze zajišťování správy předmětného domu, jež byla žalobci doručena dne 26.11.1999. Věc posoudil podle §9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění platném do 30.6.2000 a §32 odst. 1 a §39 o.z. Dovodil, že žalovaný nebyl k podání výpovědi legitimován a výpověď nemůže být platná ani s ohledem na skutečnost, že dne 21.11.2001 vzniklo společenství vlastníků jednotek domu č.p. 1002 v P. 10. Dospěl k závěru, že žalobce má na určení neplatnosti předmětné výpovědi naléhavý právní zájem, neboť jeho postavení správce domu se stalo danou výpovědí nejistým. Pro úplnost dodal, že plné moci udělené žalovanému jako zmocněnci vlastníků bytových jednotek jej k učinění takového úkonu nezmocňovaly, neboť byly uděleny představenstvu žalovaného. Vyslovil závěr, že zplnomocnění k jednání o zrušení správy nelze ztotožnit se zplnomocněním k výpovědi.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.2.2003, č.j. 39 Co 329/02-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Vyslovil závěr, že účelem žaloby je nikoli zjištění, zda právní úkon učiněný žalovaným je platný, nýbrž zjištění, zda je žalobce po podání výpovědi i nadále správcem předmětného domu. Podle odvolacího soudu otázka, zda byla výpověď ze správy domu žalobci dána platně, má pro posouzení existence tohoto právního vztahu charakter otázky předběžné, na jejímž určení žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem, neboť vyřešení této otázky samo o sobě postavení účastníků právního vztahu najisto nepostaví. Zaujal názor, že jednoznačnost postavení účastníků právního vztahu může být proto zajištěna výlučně žalobou na určení existence samotného právního vztahu, tedy např. na určení, že žalobce je i nadále správcem domu. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR II Odon 50/96, Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, str. 113. Uzavřel, že při posuzování otázky naléhavého právního zájmu nelze odhlédnout od skutečnosti, že po 1.7.2000, kdy vstoupila v platnost novela zákona č. 72/1994 Sb., provedená zákonem č. 103/2000 Sb., mohlo dojít k zániku funkce správce žalobce ve smyslu §9 citovaného zákona přímo ze zákona.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě podle obsahu dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) os.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem pouze na určení, zda je správcem domu a nikoliv však na určení, zda je předmětná výpověď platná či neplatná. Podle dovolatele určení neplatnosti výpovědi postavení účastníků právního vztahu postaví najisto. Dále namítal, že nemohlo dojít k zániku funkce správce žalobce, a to ani změnou zákona č. 72/1994 Sb. zákonem č. 103/2000 Sb. Dále poukazoval na skutečnost, že žádné z novel zákona o vlastnictví bytů postavení dosavadních správců nijak neupravuje. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci šlo v dovolacím řízení především o posouzení aplikace ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje žalobci uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této věci však dána nebyla.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
O takový případ v dané věci se však nejedná.
V této věci odvolací soud správně konstatoval, že účelem předmětné žaloby bylo zjištění, zda žalobce po podání výpovědi je i nadále správcem domu v P. 10, a že posouzení otázky platnosti výpovědi má charakter otázky předběžné, jejímž vyřešením postavení účastníků právního vztahu není postaveno najisto. Dovolací soud se shoduje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce v řízení neprokázal existenci naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o.s.ř. Absence průkazu naléhavého právního zájmu tak bez dalšího odůvodňovalo z procesního hlediska zamítnutí žaloby. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu