ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1705.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1705/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Městu T., 2/ J. B. a 3/ M. B., oba zastoupeni advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 283/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2003, č. j. 9 Co 390/2002-192, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému a třetí žalované společně a nerozdílně náklady řízení o dovolání k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 3.175,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2003, č. j. 9 Co 390/2002-192, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 3. 3. 2000, č. j. 18 C 283/99-140, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 1. 2002, č. j. 18 C 283/99-159. K potvrzení prvostupňového rozsudku došlo v zamítavých výrocích vůči všem žalovaným, pokud jim měla být uložena povinnost vydat žalobci nemovitosti, a to dům čp. 17 a pozemky parc. č. 878 a 879, vše zapsáno pro k. ú. a obec T. na LV č. 526 u Katastrálního úřadu ve F. – M. Právní moc již dříve nabyl výrok rozsudku soudu prvního stupně, aby první žalovaný byl povinen vydat žalobci jednu polovinu pozemku parc. č. 880, zapsaného pro k. ú. a obec T. na LV č. 939 u téhož katastrálního úřadu. Ve zbývající části spoluvlastnictví k jedné ideální polovině předmětného pozemku, v níž se do zamítavého výroku soudu prvního stupně žalobce odvolal, odvolací soud potvrdil prvostupňový rozsudek ve vztahu ke všem žalovaným.
V řízení bylo zjištěno, že žalobce vyzval k vydání nemovitostí nejprve dne 25. 9. 1991 prvního žalovaného, poté pak ve dnech 18. a 19. 1. 1995 všechny žalované. K posledně zmíněným výzvám došlo poté, co se stal žalobce oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), neboť v důsledku nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb. s účinností od 1. 11. 1994, již nebylo zapotřebí splnění podmínky trvalého pobytu v České republice (tuto podmínku žalobce nesplňoval ani ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ani v šestiměsíční původní lhůtě k uplatnění restitučního nároku u držitele věci s koncem běhu dne 1. 10. 1991). Později nabytý status oprávněné osoby se u žalobce, státního občana České republiky, opíral o vlastnictví k nemovitostem jeho matky M. S. (zemřelé 16. 4. 1959), která zdědila nemovitosti po svém manželu E. S. (spoluvlastníku k jedné polovině). Tyto nemovitosti přešly, jako údajně opuštěné, na základě opatření tehdejšího ONV ve F. – M. z 20. 11. 1979 (s výjimkou pozemku parc. č. 880) do vlastnictví státu. Vzhledem k tomu, že pozemek parc. č. 880 nebyl zahrnut do výše uvedeného opatření, soud prvního stupně nařídil prvnímu žalovanému vydat id. polovinu tohoto pozemku, tedy podíl odpovídající předchozímu spoluvlastnictví právních předchůdců žalobce; zde shledal naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (přechod věci na stát bez právního důvodu). Ve vztahu ke zbylé polovině spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. 880, jakož i vůči všem ostatním nemovitostem, však byl žalobce neúspěšný, neboť soudy obou stupňů konstatovaly platný převod těchto nemovitostí z prvního žalovaného na další dva žalované. Stalo se tak vloženou kupní smlouvou ze dne 19. 11. 1992, sjednanou již po uplynutí původních prekluzivních lhůt podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž vzhledem k tehdejšímu neuplatnění nároku u soudu nepodléhal převod sankci neplatnosti podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nabyvatelé - další dva žalovaní - tedy nemohli být osobami povinnými k vydání nemovitostí.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Shledal zásadní právní význam rozsudku ve dvou otázkách, a to 1) zda bylo možné žalobce považovat za oprávněnou osobu v době podání výzvy ze dne 25. 9. 1991, i když tehdy nesplňoval podmínku trvalého pobytu a 2) zda i po uplynutí lhůty stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. trval zákaz převodu nemovitostí podle §9 odst. 1 téhož zákona.
Žalobce využil takto dané možnosti a podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Kromě argumentace vycházející z otázek vymezených odvolacím soudem, interpretovaných v dovolání ve prospěch žalobce, poukázal na jím tvrzený nesprávný výklad odvolacího soudu, pokud jde o ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Z námitek žalobce lze dovodit, že se necítí být oprávněnou osobou v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnického podílu, ale že by měl být vlastníkem v celém rozsahu práv k nemovitostem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Druhý žalovaný a třetí žalovaná se prostřednictvím svého zástupce vyjádřili k dovolání tak, že s podrobnějším doplněním přisvědčili právnímu názoru odvolacího soudu a navrhli zamítnutí dovolání, či případně jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost.
Dovolací soud, stejně jako soud odvolací, posuzoval dovolání po procesní stránce, vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku (3. 3. 2000), podle znění občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) účinného přede dnem 1. 1. 2001, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl o. s. ř. novelizován. V dalším textu jsou tedy uváděna ustanovení o. s. ř. ve znění takto naznačeném. Uvedený závěr se opírá o ustanovení bodu 17 hlavy I Přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud dále zjistil, že dovolání podala včas k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a dovolací důvod je vymezen především právními aspekty rozhodnutí, jak je vyzdvihl odvolací soud; nicméně dovolací soud přihlédl též k dovolacím námitkám. Ačkoli dovolatel poukazoval ve svém dovolání na více uplatněných dovolacích důvodů, podle obsahu podání lze usuzovat na námitky pouze ve směru nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Tento závěr také odpovídá omezené možnosti uplatnění dovolacích důvodů v případě, že odvolací soud vysloví přípustnost dovolání (jen) pro zásadní právní význam svého rozhodnutí.
Dovolání není opodstatněné.
Při posouzení právních závěrů odvolacího soudu je třeba se nejprve vrátit k závěrům (ve věci citovaným) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1997. Nedošlo-li před datem 24. 5. 1991 k uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí, přešly tyto nemovitosti, jak již dovodily soudy obou stupňů, z vlastnictví státu do vlastnictví obce (prvního žalovaného) ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Obec tedy převzala nemovitosti se všemi právy a povinnostmi k nim vázanými, včetně případné povinnosti věci vydat; sukcedovala tak do postavení státu tehdy pro případ, že by v době od 1. 4. do 1. 10. 1991 uplatnila nárok na vydání věcí osoba, splňující v tomto období podmínky osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb. K takto žádoucímu uplatnění nároku však nedošlo.
Převedla-li později dne 19. 11. 1992 obec nemovitosti na další žalované, pak na tento převod již není možné vztahovat zásady zmíněné v předchozím odstavci. Tento převod, provedený jak po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tak i po uplynutí tehdejších prekluzivních lhůt, se již nemohl stát předmětem posouzení podle ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona. Vzhledem k datu, kdy k němu došlo, se stalo rozhodným ustanovení článku II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. (nižšími instancemi neaplikované), které v intencích nálezu Ústavního soudu (č. 164/1994 Sb.) upravilo účinky dispozice v mezidobí s těmi věcmi, k nimž byly uplatněny restituční nároky osobami nově oprávněnými v důsledku tohoto nálezu. Podle čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. nelze věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu (blíže k tomu nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení svazek 12, str. 71 a násl.). Smlouva mezi účastníky na straně žalované tedy byla platně uzavřena a žalobci nevznikl nárok na vydání všech zbylých nemovitostí.
Již dosavadní právní posouzení věci dovolacím soudem odpovídá též, a to záporně, na otázku, zda mohla první výzva žalobce prvnímu žalovanému (z 25. 9. 1991) založit postavení žalobce jako oprávněné osoby bez toho, že by v té době splňoval tehdy platnou podmínku trvalého pobytu. I zde byl podán ústavní výklad problému a dovolací soud v podrobnostech poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 310/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 12, str. 181 a násl.
Brojil-li v dovolání žalobce též proti způsobu aplikace ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ odvolacím soudem, pak je nutné připomenout zásadu, podle níž nemůže být oprávněné osobě vydáno více, než bylo jí nebo právnímu předchůdci odňato. V posuzované věci se tato zásada vztahuje na odňatý spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny; dovolací soud se pro stručnost v této otázce, jež následkem shora uvedeného ztratila rozhodující význam pro převážnou část merita věci, odvolává na správné právní posouzení věci druhoinstančním soudem.
Dovolací důvody, vymezené otázkami odvolacího soudu i námitkami dovolatele, tedy nebyly posouzeny tak, že by vedly k možné změně napadeného rozhodnutí ve prospěch dovolatele. Dovolací soud také nezjistil, že by v průběhu řízení před soudy obou stupňů došlo k procesním vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., majícím za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména ve vztahu k případné zmatečnosti rozhodnutí (§237 o. s. ř.).
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud, pro správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaní byli v řízení o dovolání úspěšní. Prvnímu z nich však žádné náklady nevznikly. Nákladový výrok dovolacího soudu ve prospěch zbylých žalovaných se opírá o ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady na jejich straně spočívají v podaném vyjádření k dovolání, přičemž sazbu odměny za tento úkon právní služby posoudil dovolací soud podle ustanovení §8 písm. b/ a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Relevantní částku 6.200,- Kč pak krátil podle §18 odst. 1 téže vyhlášky na polovinu ve výši 3.100,- Kč; režijní paušál vázaný k úkonu představoval 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu