ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1719.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1719/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ E. B., a 2/ J. B., zastoupeným advokátem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 9 C 1014/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.2001, čj. 26 Co 587/2000-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení každý 1.162,50 Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26.10.1999, čj. 9 C 1014/93-83, ve znění opravného usnesení z 9.10.2000, čj. 9 C 1014/93-103, rozhodl Okresní soud Praha-západ o návrhu žalobce, aby na něj přešlo právo žalovaných k jedné šestině parcely č. 2313 v katastrálním území Č., která byla dříve součástí parcely č. 260/2 tamtéž. Soud považoval za nesporné, že pozemek byl přidělen žalovaným do osobního užívání v rozporu s právními předpisy, a to s ustanovením §199 ObčZ v tehdy platném znění. Návrh však zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal své tvrzení, že vlastnické právo k pozemku přešlo z jeho právní předchůdkyně na stát podle §6 odst. 1 písm.b) zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), a není tedy splněna podmínka uvedená v §8 odst. 1 zákona o půdě, totiž že jde o pozemek, který by podléhal vydání, pokud by nebyl ve vlastnictví fyzické osoby.
Krajský soud v Praze na základě odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil a vyslovil, že vlastnické právo k jedné šestině parcely č. 2313 v Č., / v části/ která byla dříve součástí pozemku č.kat. 260/2 v katastrálním území D. M., nyní katastrální území Č., přechází z žalovaných na žalobce, a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně soud odvolací dospěl k závěru, že jsou podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě dány, a to i v tom, že jde o pozemek, který by podléhal vydání. I když nebylo prokázáno, pozemek byl zahrnut do výkupu podle nové pozemkové reformy (zákon č. 46/1948 Sb.), jak se žalobce domnívá, je nesporně zjištěno, že stát o tento pozemek usiloval, zahrnul jej do geometrického plánu pro účely přidělování občanům do užívání, nakládal s ním jako vlastník, a posléze jej přidělil do osobního užívání žalovaným. Z toho vyplývá, že pozemek přešel na stát bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě. Tím byly naplněny obě podmínky pro vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobce v rozsahu, který mu přísluší jako oprávněné osobě.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d) OSŘ. Poukázali na to, že odvolací soud učinil ve věci odlišný právní závěr než ve svém usnesení z 3.12.1997, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně z 1.11.1996. Tehdy zastával názor, že žalobce musí prokázat přechod vlastnictví na stát podle §6 odst. 1 zákona o půdě. V následujícím řízení nebyly provedeny žádné nové důkazy, odvolací soud však hodnotil věc po právní stránce odlišně a překročil tak hranice možnosti volně hodnotit provedené důkazy. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze (správně zřejmě Krajského soudu v Praze) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhli odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že v době po prvním rozhodnutí odvolacího soudu bylo řízení doplněno řadou písemných důkazů, ve vyjádření specifikovaných, a tak stav dokazování byl při druhém rozhodování odvolacího soudu jiný než v době jeho prvního rozhodování. Dále poukázal na to, že žalovaní neuplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c) OSŘ a nelze se proto zabývati skutkovými zjištěními soudu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \"OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 OSŘ a je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a) OSŘ). Opírá se rovněž o přípustný dovolací důvod, pokud namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu. Dovolací soud neshledal, že by dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c) OSŘ, a to bez ohledu na to, zda formálně uplatnili tento důvod či ne. Rozhodující je obsah dovolání; z něho však nevyplývá výtka, že by odvolací soud vycházel ze zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé se spíše pozastavují nad tím, že odvolací soud nevyslovil svůj právní názor již dříve, při zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací soud z obsahu spisu seznal, že po zrušujícím usnesení odvolacího soudu doplnil soud prvního stupně řízení čtením řady listin, které umožnily učinit bezpečná skutková zjištění o nakládání s předmětným pozemkem se strany státních orgánů. I když se odvolací soud v době svého prvního rozhodování ve věci zaměřil zejména na prokazování, zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na stát, z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že považoval za nutné doplnit dokazování o tom, zda vůbec uvedená nemovitost přešla na stát některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 písm.a) až u) zákona o půdě. Tím je podle §6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě i přechod nemovitosti na stát bez právního důvodu. Jestliže tedy odvolací soud po doplněném řízení měl za prokázáno, že stát s uvedeným pozemkem disponoval a choval se vůči němu jako vlastník, je jeho právní názor, že v dané věci pozemek přešel na stát bez právního důvodu, plně opodstatněný. Pro naplnění této skutkové podstaty zákon totiž nevyžaduje přechod vlastnictví k nemovitosti, ale přechod nemovitosti do moci státu nebo právnické osoby, jak tomu bylo v daném případě.
Rozsudek odvolacího soudu tedy shledal dovolací soud správným a podle §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ dovolání zamítl. Z uvedeného důvodu nerozhodoval zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku.
Žalobce měl v dovolacím řízení úspěch, a byla mu proto přiznána náhrada jeho nákladů. Ta spočívá v jednom úkonu právní pomoci advokáta ve výši 4.500 Kč ( §8 písm.a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka …), snížené při jednom úkonu o 50% na 2.250 Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky) a 75 Kč paušální náhrady za hotové výdaje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu