ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1739.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1739/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyň A) L. L., a B) J. P., proti žalované A. V., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 209.686,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 952/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.4.2003, č.j. 17 Co 56/2003-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 6.8.2002 u Okresního soudu ve Znojmě domáhaly se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost zaplatit částku 105.398,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 25.3.1995 do zaplacení.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně vydal platební rozkaz dne 19.8.2002, č.j. 9 C 952/2002-9, jímž pod bodem I. výroku uložil žalované, aby do 15 dnů ode doručení platebního rozkazu zaplatila žalobkyni ad B) Janě Pražákové pohledávku ve výši 105.398,-Kč s 17 % úrokem od 25.3.1995 do zaplacení nebo, aby podala proti tomuto platebnímu rozkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor. Ve výroku pod bodem IV. současně pro případ, že bude podán odpor, jí uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň ji poučil, že je povinna uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda nárok uznává jen zčásti nebo co do základu s tím, že pokud dojde k uznání nároku, bude vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 1 o.s.ř. V případě, že nárok neuzná, uložil žalované povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení s tím, že vyjádření musí být předloženo soudu ve 3 vyhotoveních. Současně poučil žalovanou, že pokud by nemohla ve stanovené lhůtě podat písemné vyjádření ve věci samé, je povinna před uplynutím dané lhůty soudu sdělit důvody, které jí v tom brání.
Proti uvedenému platebnímu rozkazu podala žalovaná včas odpor, v němž výslovně uvedla, že nárok žalobkyň neuznává. Odpor neobsahuje uvedení dalších skutečností, které by se týkaly věci samé a uvedení rozhodujících skutečností, případně označení důkazů k prokázání záporného stanoviska žalovaného.
Soud prvního stupně nato přípisem ze dne 25. 9. 2002 vyzval žalobkyně, ať do 3 dnů sdělí, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání dle §115a o.s.ř., neboť u žalované nastala fikce uznání. Žalobkyně svůj souhlas s postupem bez nařízení jednání vyjádřila podáním došlým soudu dne 26. 9. 2002. Soud prvního stupně poté dne 30. 9. 2002 rozhodl rozsudkem pro uznání, č.j. 9 C 952/2002-20, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit první žalobkyni částku 105.398,- Kč s 17 % úrokem z prodlení od 25.3.1995 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.
Vyšel ze zjištění, že Okresní soud ve Znojmě vydal dne 19.8.2002 platební rozkaz, č.j. 9 C 952/2002-9, který byl žalované doručen do vlastních rukou včetně žaloby dne 23.8.2002.Vzal za prokázáno, že odpor proti platebnímu rozkazu, který je blanketní byl soudu doručen 27.8.2002 a od tohoto data počala běžet žalované 30 denní lhůta, která uplynula dnem 26.9.2002. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná převzala od žalobkyň jejich pohledávky vůči povinné osobě ZD J.-M. ve výši stanovené v žalobě. Věc posoudil podle §114b odst. 1, 2, 3, 4, 5 a §153a odst. 3,4 o.s.ř. Dospěl k závěru, že v předmětné věci byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť v důsledku toho, že žalovaná se bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114 odst. 1 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, nastala fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.4.2003, č.j. 17 Co 56/2003-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Současně v odstavci III. připustil dovolání k posouzení otázky, zda součástí platebního rozkazu může být i výzva soudu podle §114b o.s.ř. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že v daném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Podle odvolacího soudu žalovaná neprokázala žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Dále vyslovil závěr, že otázka, zda může být součástí platebního rozkazu také výzva podle §114b odst. 1 o.s.ř., je otázkou po právní stránce zásadního významu, přičemž současně s ohledem na to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, připustil dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V tomto směru odvolací soud podrobně reagoval na odvolací námitky žalované, zejména v tom, že údajně není možné, aby součástí platebního rozkazu byla i výzva ve smyslu §114b odst. 1 o.s.ř. s tím, že tato výzva má charakter usnesení, což není totéž jako platební rozkaz. Odvolací soud připustil, že jde o dvě rozdílné formy soudního rozhodnutí. Ze zákona plyne, které formy rozhodnutí soud používá při vydávání svých rozhodnutí a stanoví rovněž jejich náležitosti. Nelze ovšem přijmout závěr, že by platební rozkaz byl rozhodnutím nižší právní síly nebo méně významným než usnesení, když v některých případech může mít naopak účinky pravomocného rozsudku. V této věci podle odvolacího soudu byl vydán platební rozkaz, který měl všechny formální náležitosti plynoucí z příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Současně v téže listině bylo obsaženo usnesení, které rovněž mělo všechny náležitosti, které pro dané usnesení zákon stanoví. Na tom nemění nic ani skutečnost, že listina nebyla formálně označena jako usnesení. I v jiných případech obsahuje např. rozsudek nebo platební rozkaz výrok o nákladech řízení, ačkoliv se tato okolnost v názvu rozhodnutí neprojeví. Listina je v takových případech vždy označena pouze jako rozsudek, případně jako platební rozkaz.
Odvolací soud jinak zdůraznil, že povinnost žalované vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy byla v tomto případě žalované uložena podmíněně, tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Bylo na žalované, jak tuto povinnost splní, což mohl učinit v odůvodnění odporu nebo nemusel odpor odůvodnit a v určené lhůtě se ve věci vyjádřit samostatným podáním. Žalovaný však podal pouze odpor, aniž v něm zaujal stanovisko ve věci samé z hlediska námitek proti uplatněnému nároku a z hlediska povinnosti označit důkazy o svých tvrzeních.
Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k složitosti věci byly dány podmínky k uložení povinnosti žalovanému podat vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o.s.ř.
Nezávisle na svém posouzení vyslovil odvolací soud závěr, že je namístě podrobit správnost těchto závěrů dovolacímu přezkumu. V některých případech, zejména u účastníků nezastoupených osobami s právnickým vzděláním, by mohlo dojít k určitému zmatení, když na jedné straně by platebním rozkazem byla účastníku ukládána povinnost něco zaplatit, na druhé straně by platebním rozkazem byla účastníku ukládána povinnost se ve věci vyjádřit a připojit důkazy, byť podmíněně. Platební rozkaz, jehož součástí je zároveň i výzva podle §114b odst. 1 o.s.ř., by tedy v některých případech mohla působit poněkud zmatečně a zavádějícím způsobem. Vzhledem k tomu, že tato problematika nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, připustil odvolací soud proti svému rozhodnutí dovolání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 5.6.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítala, že povinnost k věci se písemně vyjádřit, pod hrozbou fikce uznání uplatněného nároku může být soudem uložena jen při splnění zákonných podmínek, a to usnesením podle §114b odst. 2 za použití 169 odst. 1 o.s.ř. Podle dovolatelky výrok II. předmětného platebního rozkazu nelze považovat za usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř. a výzva a uložení povinnosti podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. nemůže být součástí platebního rozkazu. Dále tvrdila, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazovala na skutečnost, že soud nemůže platebním rozkazem uložit žalovanému povinnost nepeněžitého charakteru. Navrhla připuštění dovolání v souladu se zněním §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně navrhly odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Dospěl poté k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
K otázkám nastoleným v dovolání zaujal Nejvyšší soud stanovisko již v rozsudku ze dne 21.8.2003, sp.zn. 28 Cdo 1555/2003. Podle závěrů v něm uvedených, nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením (§167 odst. 1 o.s.ř. Podle §167 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Náležitosti usnesení, zahrnující i požadavek odůvodnění, jsou uvedeny v §169 odst. 1 o.s.ř. Podle §169 odst. 2 o.s.ř. však písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle §104a o.s.ř. odůvodnění obsahovat nemusí. Z uvedeného ustanovení plyne, že druhá možnost uvedená v posledně citovaném usnesení míří na případy, v nichž usnesením není rozhodováno ve věci samé. U těchto skupin usnesení proto ze znění platného procesního práva nelze dovodit nutnost odůvodnění, jako součásti usnesení. Úkon soudu, jímž vyzývá podle §114b odst. 1 o.s.ř. žalovaného, nepochybně představuje nemeritorní usnesení, v důsledku toho může být vydáno, aniž by odůvodnění obsahovalo. S uvedenou charakteristickou usnesení upravujícího průběh řízení souvisí i odpověď na námitky dovolatelky, podle nichž výzva obsažená ve výroku II. platebního rozkazu, se stala jeho součástí, ač taková možnost ze zákona neplyne. Už ze srovnání úpravy rozsudku a usnesení podle příslušných ustanovení zákona (§152 až 157 o.s.ř., §167 až 171 o.s.ř.) je zřejmé, že výrok rozsudku může (a zpravidla také obsahuje) i výrok, který jinak (samostatně) by obsahově byl zahrnut do samostatného usnesení. Obdobný závěr se nabízí v případě posuzování obsahu výroku platebního rozkazu a výroků, které by rovněž (samostatně) byly předmětem rozhodování samostatným rozhodnutím. Tak je tomu typicky o výroku o přenosu soudního poplatku nebo u výroku o nákladech řízení. V této souvislosti lze zmínit, že i zákon s takovou možností u platebního rozkazu počítá, jak plyne vcelku srozumitelně z ustanovení §174 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Správnost postupu soudu prvního stupně neplyne z obecně zaužívané praxe, nýbrž ze systematického a slovního výkladu shora zmíněných zákonných ustanovení.
Pokud jde o námitku nastolenou v dovolání, podle níž platební rozkaz postrádal v této věci rovněž označení jako usnesení, ač v jeho výroku II. byl pojat výrok obsahově spadající pod pojem usnesení, odkazuje dovolací soud na shora uvedený výklad, který nevylučuje, aby v rámci jednoho rozhodnutí (tak typicky rozsudku) byly pojaty výroky obsahově (v případě vydání samostatného usnesení) by byly uvedeny v rozhodnutí soudu označeném jako usnesení. Není rozumného důvodu vztáhnout tyto důsledky rovněž na poměr mezi platebním rozkazem a v něm pojatým výrokem zahrnujícím povinnosti ukládané jinak (samostatně) formou usnesení. Vzhledem k zásadám ovládajícím občanský civilní proces není rozhodující přepjatý formalismus lpící na slovním vyjádření označení formy rozhodnutí, nýbrž respektování těch základních práv účastníka, která mu procesní právo přiznává. Ta mají svůj materiální obsah v mnohem významnějších povinnostech soudu plynoucích ze zákona. V této souvislosti odkazuje dovolací soud na přesvědčivou část odůvodnění odvolacího soudu na straně čtvrté v prvním odstavci. Náležitá ochrana práv účastníka řízení se nevyčerpává slovním označením úkonu soudu, ale spočívá (kromě náležitostí zmíněných odvolacím soudem z hlediska okruhu účastníků, jejich zástupců, uvedení předmětu sporu) v řádném vymezení povinností ukládaných účastníkovi soudu a v náležitém poučení o důsledcích případného nesplnění takové povinnosti. Shodně s odvolacím soudem dospívá i dovolací soud k závěru, že postup zvolený soudem prvního stupně těmto požadavkům odpovídá, srozumitelně ukládá povinnost žalované podmíněně, pro případ, že bude proti platebnímu rozkazu podán odpor, výrok zmíněného rozhodnutí parafrázuje znění zákona z hlediska povinností účastníka (v této věci žalované) a pochopitelným způsobem poučuje účastníky o následcích nedodržení ukládané povinnosti. K tomu přistupuje i zákonu odpovídající formulace poučení připojená za poučení o možnosti žalovaného podat proti vydanému platebnímu rozkazu odpor. Hodnoceno z těchto hledisek neshledává ani dovolací soud v projednávané věci existenci jiných vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu.
Vzhledem k tomu, co bylo dosud uvedeno, bylo ovšem na žalované, aby dostála povinnostem uloženým jí soudem k žalobě se vyjádřit pro případ podaného platebního rozkazu. V tomto směru odkazuje se na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož plyne možnost alternativního splnění této povinnosti žalovanou. Ani v podaném odporu, ani v samostatném podání, však žalovaná svou povinnost nesplnila. Důsledkem toho byla fikce uznání závazku ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. a následné oprávnění soudu prvního stupně přikročit k vydání rozsudku pro uznání. Pro úplnost se pouze připojuje, že naprosto nelze přisvědčit dovolatelce, že by podmínky pro vydání výzvy podle §114b odst. 1 o.s.ř. nebyly splněny. Vzhledem k povaze uplatněného nároku byl založen důvod k postupu soudu prvního stupně tak, jak ji tento zvolil.
K důvodům uváděným odvolacím soudem v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku stran latentní možnosti neporozumění rozhodnutí soudu účastníkem, zejména tím, který není zastoupen osobou práva znalou, připomíná dovolací soud, že v občanském soudním řízení mají účastníci rovné postavení (§18 věta první o.s.ř.). Je věcí vlastní péče a procesní předvídavosti toho kterého z účastníků, aby k náležité ochraně či obraně svých práv využíval procesních prostředků, které mu zákon v jednotlivých v úvahu přicházejících ustanoveních přiznává. Odpovědnost osoby, která se stala účastníkem soudního řízení, plyne právě z jeho rovného postavení vůči protistraně, obecně je pak výrazem jeho postavení jako účastníka řízení (§19 o.s.ř.). Rubem tohoto postavení je i odpovědnost účastníka za nedostatečnou míru pečlivosti a dbalosti při využití těch práv, která mu ze zákona plynou. Příčilo by se zásadě rychlosti a soustředěnosti řízení (§6 o.s.ř.), pokud by formalistickým výkladem příslušných ustanovení měla být omezována účinnost těch procesních institutů, které byly do procesního práva inkorporovány právě za účelem zjednodušení a zrychlení občanského soudního řízení. Ustanovení o možnosti vydat rozsudek pro uznání (příp. pro zmeškání) k těmto institutům zajisté patří. Přitom jde o úpravu, která rovnovážným způsobem šetří jak práva žalobce, tak žalovaného, na němž je, aby v souladu s konkrétní situací sdělil soudu důvody svého (byť i částečného) nesouhlasu se žalobou a ovšemže rovněž v tomto směru nabídl provedení příslušných důkazů a tyto doložil. Nesplnění této povinnosti, ať už z jakýchkoliv důvodů, nemůže vést k odepření možnosti využití zmíněných možností daných zákonem vůbec.
Z uvedeného již vydaného rozsudku dovolacího vyplývá závěr, že otázka, kterou dovolatelka považovala za otázku zásadního právního významu, byla již citovaným rozsudkem vyřešena. Přípustnost dovolání v této věci pak nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalobkyň k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu