ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.177.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 177/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce B. d. S., proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátkou, o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 120/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, č. j. 15 Co 377/2001-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2001, č. j. 64 C 120/2000-80, bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit garáž č. 4402/6 v prvním podzemním podlaží domu čp. 4402 v O. a tuto vyklizenou předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně shledal aktivní legitimaci žalobce jako vlastníka domu, v němž je garáž, jakož i pasivní legitimaci žalovaného jako předchozího nájemce a uživatele garáže. Žalovaný uzavřel o nájmu garáže smlouvu na dobu neurčitou dne 21. 12. 1995 se Správou domovního fondu Města O. Poté však město nemovitost prodalo žalobci a ten dal žalovanému výpověď z nájmu, doručenou dne 22. 12. 1999. Zákonná tříměsíční výpovědní lhůta skončila dne 31. 3. 2000 a žalovaný tedy již užívá garáž bez právního důvodu. Žalovanému se – jako zaměstnanci S. e. i. – nepodařilo prokázat, že by výpověď z nájmu musela být podle ustanovení §15 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor vázána na souhlas správního orgánu z důvodu tamtéž vyjmenované prioritní činnosti (v úvahu připadalo zabezpečení pracovišť základního výzkumu).
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, č. j. 15 Co 377/2001-95, byl k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žádnému účastníku nepřiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako věcně správná a dodal, že v kupní smlouvě, kterou byl dům se zastavěnou plochou na žalobce převeden, nebylo třeba výslovně uvádět garáž. Ta je s ohledem na umístění v suterénu součástí domu. Žalobce nepostupoval podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku, pokud nepřijal žalovaného za člena družstva. Soud ostatně v tomto ohledu není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí orgánů družstva. Na žalobce přešlo oprávnění pronajímatele skončit nájem výpovědí a žalovaný nemohl využít ustanovení §15 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor; podle smlouvy o nájmu byla totiž garáž využívána k soukromým účelům žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odkázal v něm na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), tedy na přípustnost dovolání založenou na zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; jako dovolací důvod je uvedeno ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. V dovolání žalovaný namítl, že žalobce od počátku přechodu nájmu neměl zájem pokračovat v nájemním vztahu. Nekorektní jednání žalobce se promítlo i do jeho rozhodnutí, jímž nepřijal žalovaného za člena družstva, což žalovaný považuje za diskriminující. V této souvislosti žalovaný poukázal na příslušná ustanovení stanov družstva, která podle něj žalobce porušil jak při nepřijetí žalovaného za člena, tak i v souvislosti s nabytím vlastnictví k domu. Výkon práva pronajímatele, realizovaný výpovědí z nájmu garáže, považuje žalovaný za nepřiměřenou tvrdost, odporující dobrým mravům podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolatel je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Z formulace dovolání týkající se dovolacího důvodu bylo možno dle obsahu dovodit, že tímto důvodem má být nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ještě před případným posouzením dovolacího důvodu však bylo třeba zabývat se otázkou přípustnosti dovolání.
Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (bez předchozího kasačního rozhodnutí) nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je v takovém případě dovolání přípustné, jestliže podle závěru dovolacího soudu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takový význam má podle odstavce 3 posledně citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, řeší-li právní otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou nebo posuzovanou odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud podotýká, že jeho přezkumná činnost směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Proto nemohl přihlédnout k některým tvrzením dovolatele, která napadají postup žalobce zejména při projednání žádosti žalovaného o přijetí do družstva. Tato tvrzení, nehledě na jejich přesah vůči předmětu sporu, by předpokládala další dokazování. Eventuální právní otázkou zásadního významu, předestřenou dovolatelem, tak zůstala aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o tom, že výkon práv a povinností nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V postupu žalobce však nelze, alespoň nikoli podle zjištěného skutkového stavu, spatřovat rozpor s dobrými mravy. Nepřijal-li žalobce žalovaného za člena družstva, byl oprávněn využít v rámci svého vlastnického práva možnosti vypovědět nájem, což bez dalšího nelze považovat za zneužití práva. Po uplynutí výpovědní lhůty užíval žalovaný garáž bez právního důvodu a žalobci náležela ochrana vlastnického práva, podepřená ustanovením §126 odst. 1 občanského zákoníku o právu domáhat se vydání (u nemovitosti vyklizení) neprávem zadržované věci.
Soudy obou stupňů se dopustily pochybení v označení relevantního právního předpisu, jímž je – jak mělo být správně uváděno – zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Jinak byla ovšem jednotlivá ustanovení tohoto zákona užita věcně správně, což se týká jak ustanovení §10 o výpovědi z nájmu, tak i ustanovení §12 o výpovědní lhůtě a §15 odst. 2 o vázanosti souhlasem správního orgánu (implicite též ustanovení §3 téhož předpisu o náležitostech nájemní smlouvy a §680 odst. 2 občanského zákoníku o přechodu nájmu). Nesprávné označení zákona tedy nemělo vliv na správnost meritorního posouzení věci oběma soudy nižších stupňů.
Dovolací soud proto nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo, ve smyslu již citovaných ustanovení občanského soudního řádu, zásadní právní význam; judikatura ke všem právním aspektům věci je konstantní a při právním posouzení věci nedošlo k rozporu s hmotným právem.
S ohledem na nepřípustnost dovolání nemohl dovolací soud přihlédnout k případným tzv. zmatečnostním vadám či k jiným vadám přezkoumávaného řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§146 odst. 3, §243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však ve vyjádření k dovolání žádné náklady tohoto procesního úkonu nevyčíslil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu