ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1788.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1788/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce O. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o zaplacení 305.868 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 549/98,o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8.3.2002, čj. 30 Co 445/2001-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8.března 2002, čj. 30 Co 445/2001-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20.3.2001, čj. 10 C 549/98-36, ve znění opravného usnesení ze dne 30.5.2001, čj. 10 C 549/98-39, uložil žalovanému zaplatit žalobci 300.322 Kč s 26% úrokem z prodlení od 30.3.1998 do zaplacení, zamítl návrh na zaplacení částky 5.546 Kč s 26% úrokem z prodlení od 30.3.1998 do zaplacení, a zastavil řízení o návrhu na vydání neoddělených 4/6 pozemků č. 605/2, 605/3, a 605/4 v katastrálním území D.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že žalobu na zaplacení 300.322 Kč s 26% úrokem z prodlení zamítl, ve výroku pod bodem II. uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, ve výroku pod bodem III. vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., žalobu zamítajícím, a ve výroku III., o zastavení řízení zůstává nedotčen, a ve výroku pod bodem IV. vrátil žalovanému soudní poplatek ve výši 100 Kč. Odvolací soud konstatoval, že žalobce neuvedl právní důvod, na jehož základě požaduje po žalovaném zaplacení částky 305.868 Kč s příslušenstvím, avšak dostatečným způsobem odůvodnil svůj žalobní požadavek po skutkové stránce; tvrdil a prokazoval, že žalovaný kupní smlouvou ze dne 19.12.1995 prodal ČR – Silničnímu investorskému útvaru v L. části pozemků č. 605/2 č. 605/3 a č. 605/4 v kat. území D., v době, kdy již probíhalo řízení mezi oprávněnými osobami u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 690/93, a musel si být proto vědom, že k pozemkům, se kterými disponoval, uplatňují svá práva i další oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Při zkoumání existence právního důvodu k zaplacení žalované částky s příslušenstvím dovodil odvolací soud z ustanovení §13 odst. 2 zákona o půdě, že oprávněná osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, má možnost žalovat pouze o vydání nemovitostí, nikoliv však o finanční náhradu. Nelze ani uvažovat o analogickém použití zákona o půdě ohledně finanční náhrady, když oprávněnou osobu, které byla věc již dříve vydána, nelze v žádném případě považovat za osobu obdobnou osobě povinné podle restitučního zákona. Z tohoto důvodu není žalobní požadavek žalobce na zaplacení peněžité částky odůvodnitelný žádným ustanovením zákona o půdě. Podle odvolacího soudu nelze vztah mezi oprávněnými podřadit ani pod ustanovení o náhradě škody podle občanského zákoníku, neboť schází základní podmínky předpokladu odpovědnosti za škodu. V době, kdy žalovaný pozemky prodával, byl jejich vlastníkem, a jeho vlastnické právo k nim nebylo ničím omezeno. Žalovaný nabyl vlastnictví k vydávaným nemovitostem, včetně pozemků, ke dni právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody podle §9 odst. 2 zákona o půdě. Vztah vypořádání oprávněných osob nelze podřadit ani pod ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, neboť převzetí kupní ceny nelze považovat za majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl; kupní cena byla převzata podle kupní smlouvy, která není neplatná, nebyla zrušena, ani od ní účastníci neodstoupili. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaný nemovitosti, které měly připadnout žalobci, prodal, plnění se stalo nemožným, a povinnost žalovaného zanikla. Tato nemožnost plnění nastala až po vzniku závazku, okamžikem vkladu vlastnického práva kupujícího, tj. ČR – Silničního investorského útvaru v L., do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v L. dne 1.2.1996. Při zániku závazku pro nemožnost plnění nastupují odpovědnostní vztahy, avšak v daném případě na žalovaného žádná sankce nedopadá, neboť žalovaný žádnou zákonem stanovenou povinnost neporušil. Protože na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal žádný právní důvod, na jehož základě by mohlo být žalobě vyhověno, rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvedl, že celý případ souvisí s řešením restitučních nároků žalobce a žalovaného. Žalobce se obrátil na Pozemkový úřad v L. s podnětem na přezkoumání jeho rozhodnutí, jímž dne 4.5.1992 schválil dohodu o vydání restitučních nároků uzavřenou 2.2.1992 mezi Státním statkem L. a žalovaným, a následně pak schválil i dohodu uzavřenou mezi Městským úřadem v L. a žalovaným. V odůvodnění citovaných rozhodnutí se výslovně uvádí, že původními vlastníky nemovitostí byli S. a J. L., a že nemovitosti se vydávají synovi původních vlastníků, kteří již zemřeli. Žalovaný M. L. však byl oprávněnou osobou jen vůči majetku patřícímu jeho otci, nikoli vůči majetku pařícímu J. L., která nebyla matkou žalovaného. Shora uvedený podnět žalobce nebyl kladně vyřízen s odůvodněním, že by se věc nepodařila vyřídit ve lhůtě jednoho roku. Žalobce proto podal u Okresního soudu v Liberci dne 22.4.1993 návrh na vydání pozemků a dne 19.8.1994 návrh na vydání předběžného opatření. Předběžné opatření, ve kterém bylo uloženo žalovanému, aby nenakládal se spornými pozemky, bylo vydáno okresním soudem pod čj. 10 C 690/93 až dne 31.5.1996. Na tyto skutečnosti poukázal žalobce proto, aby zdůraznil, že svoje práva uplatnil včas nejen před pozemkovým úřadem, ale i před soudem, ale soud zůstal k jeho návrhům nečinný. Mezitím žalovaný kupní smlouvou ze dne 19.12.1995 část pozemků, které byly předmětem restituce, prodal, a to za částku 475.440 Kč. Žalobce považuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož je žalovaný povinen vypořádat se s žalobcem. Závěry odvolacího soudu považuje žalobce za nesprávné, neboť neodpovídají danému případu, kdy \"díky liknavosti soudů i Pozemkového úřadu v L. málem došlo k tomu, že podvodník získal neoprávněný prospěch ve výši 24.000.000 Kč, a když se mu to nepodařilo, dosáhl alespoň toho, že mu neoprávněně zbylo 300.000 Kč a ještě oprávněnému byla uložena povinnost uhradit mu náklady řízení.\" Dovolatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a odst. 1 OSŘ, a je přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání se opírá o přípustné dovolací důvody, které dle obsahu dovolání jsou podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů, (§242 odst. 3 věta první OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Výtky dovolatele, že byl pozdě vyřízen jeho návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo žalovanému znemožněno nakládat s předmětnými pozemky před konečným rozhodnutím ve věci, dovolací soud sice považuje za oprávněné, nemůže je však hodnotit jako vadu tohoto řízení, která by vedla k jinému rozhodnutí soudu, protože k ní došlo v jiném řízení, a to ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 10 C 690/93.
Dovolací soud však shledal jinou vadu řízení, související i s právním posouzením věci odvolacím soudem. Ten změnil rozsudek soudu prvního stupně proto, že nárok žalobce podle §13 odst. 2 zákona o půdě nelze realizovat, jestliže nelze vydat pozemky, které měly být správně vydány aktivně legitimované oprávněné osobě, tj. i v případě, že byly prodány osobou pasivně legitimovanou, jíž byly neprávem vydány. Neshledal důvod pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody nebo bezdůvodném obohacení, neboť kupní cena, kterou žalovaný získal i za prodej podílu, který měl být vydán žalobci, byla převzata podle kupní smlouvy, která nebyla neplatná a nedošlo k protiprávnímu úkonu. Bližší zdůvodnění, které jej vedly k závěru, že předmětná kupní smlouva nebyla neplatná, odvolací soud neuvedl.
S tímto závěrem se nelze bez dalšího ztotožnit. Dovolací soud se obdobnou problematikou v minulosti již zabýval. V rozsudku ze dne 12.9.2001, sp.zn. 28 Cdo 510/2000, zdůraznil, že zákonodárce zařazením ustanovení §13 odst. 2 do zákona o půdě dal jasně najevo úmysl spravedlivě vypořádat vztahy mezi oprávněnými osobami při případ, že nemovitosti byly neprávem vydány pouze některým z nich. Přitom zákon neřeší případy, jak postupovat případě, jestliže oprávněná osoba, jíž byly nemovitosti vydány, se před vydáním soudního rozhodnutí svého vlastnictví zbaví. Zákonodárci nelze přisuzovat úmysl oprávněnou osobu zbavit možnosti uplatnit a realizovat právo, jež pro ni vysloveně vytvořil. V takovém případě proto nastupují obecné předpisy
(§1 odst.3 zákona o půdě). Mimo jiné je proto namístě se odpovědně zabývat i otázkou platnosti smluv, kterými žalovaný převedl část pozemků do vlastnictví jiných osob. Z tohoto hlediska totiž není důležité jen to, zda smlouva byla v souladu či v rozporu se zákonem, ale je třeba posoudit ji i z hlediska obcházení zákona ve smyslu §39 ObčZ.
V dané věci to znamená posoudit, zda jednání žalovaného spočívající v prodeji části pozemků, jež měla být vydána žalobci, nepředstavovalo obcházení zákona zejména s ohledem na uplatnění nároku žalobcem v řízení ve věci 10 C 690/93 Okresního soudu v Liberci, na průběh řízení probíhající u správního orgánu, včetně toho, že žalovaný uplatnil nárok na vydání i té části nemovitostí, která nepatřila jeho právnímu předchůdci. Z tohoto hlediska není bez významu ani skutečnost, že žalovaný v zásadě svou povinnost zaplatit žalobci odpovídající část kupní ceny nezpochybňoval, a to ani v průběhu řízení včetně řízení před odvolacím soudem, a vznášel pouze námitku započtení nákladů, které vynaložil na předmětné pozemky.
Rozsudek odvolacího soudu, který z uvedeného hlediska věc neposuzoval, nepovažuje dovolací soud za správný, a podle 243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ jej proto zrušil. Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem dovolacího soudu. Rozhodně nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu