ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1868.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1868/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ing. Jana Huška, o dovolání J. S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Co 185/2001 (v právní věci žalobce J. S., zast. advokátem, proti žalovaným l/ J. D., 2/ A. D. a 3/ M. D., žalovaní 1/ a 2/ zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 129/99), takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Co 185/2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2000,
sp. zn. 22 C 129/99 a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19.7. 2001 pod č.j. 20 Co 185/2001-53 potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.11. 2000 pod č.j. 22 C 129/99-36, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyklizení 2 pokojů a kuchyně specifikovaných v petitu uvedeného rozhodnutí.
Podle názoru soudů obou instancí bytová jednotka 2+1, jejíž vyklizení je požadováno, neexistuje, neboť tento byt byl rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 18.4. 1990 sloučen s původním bytem žalovaných 1/ a 2/, čímž se tito následně stali právními uživateli bytu o velikosti 4+1. Dne 13.6. 1990 byla uzavřena mezi žalovanými 1/ a 2/ a Bytovým podnikem P. dohoda o užívání bytu 4+1. Otázka stavebních úprav a rozhodnutí stavebního úřadu ve vztahu ke sloučenému bytu není významná. Rozhodnutí stavebního úřadu není podmínkou vzniku sloučené bytové jednotky. Opačná úvaha by nepřípustně derogovala účinky pravomocného správního rozhodnutí.
Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a také o ustanovení §238 odst 1 písm. a/ o.s.ř. Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, konkrétně pominul, resp. chybně vyložil jednak ustanovení §62 zák. č. 41/64 Sb. a v návaznosti na to i ustanovení §§54, 55, 58 a násl., §85/1,2 zák. č. 50/76 v tehdy účinném znění. Způsob výkladu těchto ustanovení je v rozporu se závěry, které byly Nejvyšším soudem ČR přijaty v rozsudku ze 14.12. 2000 sp.zn. 26 Cdo 2758/99 a rozsudku z 29.3. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1183/99 otištěném v časopisu Soudní judikatura č. 8/01 pod č. 100. V těchto rozhodnutím bylo vysloveno, že předpoklad pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytu; bez rozhodnutí stavebního úřadu nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt.
K tomuto dovolání podali žalovaní 1/ a 2/ prostřednictvím právní zástupkyně vyjádření, ve kterém uvádějí, že žaloba na vyklizení bytu o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím není možná, protože takový byt sloučením zanikl. Podle ustanovení §58 zákona č. 41/1964 Sb. podmiňuje povolení stavebního úřadu souhlas MNV ke sloučení bytu pouze „pokud je ho třeba“. Z rozhodnutí MNV, které žalovaní obdrželi, vyplývá, že stavební práce nebyly podmínkou vzniku bytu o velikosti 4+1, že tedy stavebních úprav ke sloučení bytu ani nebylo třeba.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud je při své činnosti vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněnými dovolacími důvody (§242 o.s.ř.).
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalobce směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalobce sice podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud návrhu nevyhověl (§239 o.s.ř.).
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu. V daném případě, kdy dovolatel za otázku po právní stránce zásadního významu považuje to, zda byt jako předmět právních vztahů může samostatně existovat teprve poté, co k jeho úpravě bylo vydáno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, bylo dovolacím soudem - vzhledem k rozporu právního názoru obsaženého v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a právního názoru zastávaného konstantní judikaturou vyšších soudů – dovolání připuštěno (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání je důvodné.
Obvodní i městský soud vycházely při svém rozhodování z názoru, že rozhodnutím příslušného správního orgánu o sloučení bytu, vydaným v intencích §56 v rozhodné době platného zákona č. 41/1964 Sb., došlo ke vzniku nové bytové jednotky o velikosti 4+1 s WC, a ta byla dána do užívání žalovaným. Byt 2+1 s příslušenstvím v důsledku slučovacího rozhodnutí z právního hlediska jako samostatná bytová jednotka neexistuje a žalobce se tedy nemůže domáhat jeho vyklizení.
Při těchto svých vývodech se však ve věci rozhodující soudy dostaly do rozporu s právními názory obsaženými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97. V tomto rozhodnutí bylo judikováno:“samostatné bytové jednotky mohly vzniknout přímo při výstavbě nebo slučováním či dělením bytů. Byly-li ale určité soubory místností stavebně schváleny jako samostatné bytové jednotky, nebylo možno - bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu - posuzovat je jako jediný (sloučený) byt.“ Dovolací soud dále v uvedené věci dovodil, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento podle §56 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. (ve znění platném v době vydání označeného rozhodnutí) spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu.
Tyto závěry byly dále rozvedeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, ve kterém bylo připomenuto, že „zákon o hospodaření s byty obsahoval ve svém ustanovení §62 obecnou zákonnou definici pojmu \"byt\", jež se vztahovala i na právní vztahy osobního užívání bytu. Podle tohoto ustanovení \"bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky\". Dovolací soud dále dospěl k závěru, že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívaní tedy nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnost nebo soubor místností jsou určeny k bydlení jako samostatná bytová jednotka. Tento předpoklad musel být splněn i v případě slučování bytů, a bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu nebylo možno takto vzniklý soubor místností považovat za byt; způsob jejich faktického užívání nemohl být z hlediska právního stavu relevantní. Nebylo-li zde rozhodnutí stavebního úřadu, nebylo možno faktickou změnu (sloučení dvou bytů), byť uskutečněnou se souhlasem místního národního výboru dle §56 odst. 2 citovaného zákona, považovat i za změnu právního stavu obou bytů. Oba byty bylo proto nutno i nadále považovat za samostatné bytové jednotky takového rozsahu, jaký měly podle rozhodnutí stavebního úřadu.
Relevance výše uvedených tezí byla potvrzena i v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99 (publikovaném v Soudní judikatuře č. 8/2001, str. 374 a násl.), ve kterém byla s odkazem na dominující rozhodovací praxi dovolacího soudu opět vyslovena nezbytnost „rekolaudace“ v případě sloučení bytů podle §58 zákona č. 41/1964 Sb.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito judikáty nekonformní. Závěr městského soudu spočívající v tvrzení, že byt o velikosti 2+1, jehož vyklizení je požadováno, není předmětem řízení, protože se právu vyhovujícím způsobem stal „součástí“ nově vzniklého bytu o velikosti 4+1, by přitom mohl být v určitém případě uznán za opodstatněný, a to pokud by v konkrétním případě bylo postaveno najisto, že nově vzniklý byt vznikl sloučením bytů, dříve pouze administrativně rozdělených, tedy sloučením prostor, které předtím tvořily jednu samostatnou bytovou jednotku. V daném případě však ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaní sice původně žili v části administrativně rozděleného bytu, ale na základě rozhodnutí správního orgánu v roce 1990 nedošlo ke spojení s druhou částí původního bytu (se kterou sdíleli předsíň a WC), ale k rozšíření bytu žalovaných o původně právně a stavebně samostatný byt o velikosti 2+1 s vchodem ležícím na opačné straně výstupu schodiště. Pokud takto zjištěný skutkový stav obstojí i v dalším řízení, bude na projednávanou věc nutno vztáhnout závěry obsažené ve výše citovaných rozhodnutích dovolacího soudu. Soud také při této příležitosti posoudí potřebu upřesnění návrhu (petitu) žalobce v tom směru, aby bylo bez jakékoliv pochybnosti zřejmé, o jaké prostory se vyklizení bytu v současném stavu jedná; uzná-li toto upřesnění za potřebné, vyzve žalobce k úpravě dosavadního návrhu.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu jsou správná (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než je podle citovaných ustanovení zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
V novém řízení bude rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. prosince 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu