ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1876.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1876/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva zemědělství, 117 05 Praha 1, Těšnov č. 17, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 15.5.2002, sp. zn. 15 Co 152/2000, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 66/2000 (žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu zemědělství, 117 05 Praha 1, Těšnov č. 17, a 2. P. f. ČR, o náhradu za nevydané budovy ), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 14.4.2000, jíž se domáhala, aby žalovaným bylo uloženo poskytnout žalobkyni náhradu za nevydané budovy, které byly zapsány ve vložce č. 312 pozemkové knihy pro katastrální území V., jako dvůr čp. 14 v H. na parcele č. 1 a chladírna na mléko na stavební parcele č. 2, které byly součástí tzv. zbytkového statku S. (sestávajícího ze tří obytných domů, stáje, dřevěné kůlny, stodoly, zděné kůlny otevřené, zděné kůlny uzavřené, další stáje, chlívků, kovárny, garáže, sýpky, kolny, prasečníku, studny, roubeného oplocení z kamenného zdiva), rozhodl Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem z 30.11.2001, čj. 8 C 66/2000-121, tak, že základ žalobního nároku žalobkyně je opodstatněný vůči žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta proti žalovanému P. f. ČR. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení 360 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného státu – Ministerstva zemědělství ČR proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 15.5.2002, sp. zn. 15 Co 152/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku (označeném I.), jímž byl základ žalobního nároku žalobkyně vůči žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR shledán opodstatněným. Odvolání žalovaného státu – Ministerstva zemědělství proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému P. f. ČR a proti výroku o nákladech řízení bylo odmítnuto.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že žalobkyně a žalovaný P. f. ČR nepodali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže výroky tohoto rozsudku o zamítnutí žaloby proti P. f. ČR a o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným P. f. ČR nabyly právní moci. Proto bylo odvolání směřující proti těmto výrokům rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto.
Pokud šlo o otázku, kdo je v této právní věci žalovaným subjektem, byl odvolací soud téhož názoru jako soud prvního stupně, že totiž účastníkem tohoto řízení se stal stát – Česká republika a z ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 219/2000 Sb. vyplývá, že s ohledem na zemědělský charakter restituce v daném případě je správný závěr, že věc se týká Ministerstva zemědělství ČR. Zemědělské budovy tu přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. a od státu je nabyly fyzické osoby, které nejsou povinnými osobami podle tohoto zákona. Podle ustanovení §16 odst. 2 č. 229/1991 Sb. poskytuje náhradu podle ustanovení §14 (tedy i náhradu za nevydané budovy) téhož zákona právnická osoba, která věc převedla; z tohoto hlediska je právnickou osobou i stát §21 občanského zákoníku a §6 zákona č. 219/2000 Sb.). Byl tedy odvolací soud toho názoru, že osobou povinnou k poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti žalobkyně je tu stát, za nějž jedná Ministerstvo zemědělství ČR. V této souvislosti vyslovoval odvolací soud názor, že pojem „převedla“ uvedený v §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je nutno vykládat jako jakýkoli úkon, kterým se nemovitost dostala do vlastnictví povinné osoby, která nemovitost nevydává.
Odvolací soud byl i toho názoru, že žalobkyně, která je oprávněnou osobou podle ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., mohla svůj nárok uplatnit do 31.12.1996 u Pozemkového úřadu P. i u fyzických osob, které jsou současnými vlastníky v žalobě uváděných nemovitostí. Okresní úřad – pozemkový úřad P. rozhodl o nároku uplatněném žalobkyni tak, že budovy nelze vydat, ale uváděl ve svém rozhodnutí, že tu lze poskytnout náhradu podle ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. na základě výzvy podané ve lhůtě podle ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně potom v šestiměsíční lhůtě vyzvala k finanční náhradě dne 31.1.2000 Okresní úřad P. Tento orgán měl ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 71/1967 Sb. povinnost postoupit její podání případně Ministerstvu zemědělství ČR. Lhůta uplatnění projednávaného nároku žalobkyně začala běžet dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu a tato tříletá lhůta tu byla dodržena.
Proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu zemědělství ČR dne 13.6.2002 a dovolání ze strany žalované České republiky – Ministerstva zemědělství ČR bylo u Okresního soudu Plzeň-sever podáno 16.7.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť měl za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Své dovolání odůvodnil dovolatel tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného výkladu zákona.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl, že „nezpochybňuje“ názor žalobkyně na poskytnutí náhrady ze strany České republiky za předpokladu, že tento majetkový nárok je po právu, avšak je přesvědčen, že státním orgánem, organizační složkou, která má náhradu poskytnout, není Ministerstvo zemědělství ČR. Dovolatel poukazoval na to, že Okresní úřad P. tu nezpochybňoval své postavení povinné osoby k poskytnutí náhrady žalobkyni s vědomím, že náhradu za něj poskytne P. f. ČR. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však nesprávně dovodil, že organizační složkou, která v řízení o této právní věci za stát jedná je Ministerstvo zemědělství ČR, třebaže tu nejde o organizační složku, který by byla příslušná s předmětným majetkem hospodařit, anebo která by byla zvláštním právním předpisem určena jako subjekt konkrétního právního vztahu. Zákon č. 229/1991 Sb. předpokládá totiž vznik samostatného právního subjektu – pozemkového fondu (pro účely náhrad oprávněným osobám ve smyslu ustanovení §17 odst. 3 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.) a v ustanovení §18 a odst. 1 téhož zákona je vysloveno, že pozemkový fond poskytuje náhrady, je-li povinnou osobou okres. Proto žalovaným je správně v této právní věci P. f. ČR, neboť je příslušný hospodařit se zemědělským majetkem státu určeným k poskytování náhrad oprávněným osobám a za stát jedná ve smyslu ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Naproti tomu žádný právní předpis nestanoví, že by Ministerstvo zemědělství ČR mělo poskytnout náhrady za stavby, které oprávněným osobám nelze vydat podle zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatel také zdůrazňoval, že tu šlo o zemědělský majetek odňatý v roce 1948 právním předchůdcem žalobkyně, který stát pak poskytl jako příděl, tedy svým rozhodnutím jej předal jiným fyzickým osobám, a to takovým osobám, na které se podle zákona č. 229/991 Sb. nevztahuje povinnost nemovitosti vydat. V souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. bylo možné u pozemkového úřadu nárok na vydání uplatnit jen ohledně vydání té nemovitosti, která je v držení některé povinné osoby ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad tu může rozhodnout o nevydání nemovitosti pouze tehdy, brání-li takovému vydání u pozemků důvody uvedené v §11 ods. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a u budov důvody uvedené v §11 odst. 4 a 5 tohoto zákona; je-li však nemovitost, k níž je uplatňován nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., ve vlastnictví fyzické osoby, není zákonem č. 229/1991 Sb. založena pravomoc pozemkových úřadů rozhodovat o vlastnictví takové fyzické osoby a tyto úřady nejsou ani příslušné rozhodovat o náhradách za nevydávané nemovitosti.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení bodu 1 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li v zákoně č. 30/2000 Sb. ustanoveno jinak (viz např. bod 15 a bod 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Co do přípustnosti svého dovolání poukazovalo dovolávající se Ministerstvo zemědělství ČR na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle těchto uvedených ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; přitom rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě šlo o rozhodnutí odvolacího soudu z 30.11.2001, v němž odvolací soud vycházel nejen z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale také z ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích jménem státu.
Z účastníky řízení uváděných rozhodnutí odvolacích soudů, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplynulo, že by šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, o řešení právní otázky (týkající se zejména aplikace a výkladu ustanovení zákona č. 219/2000 Sb.), která by byla odvolacími soudy řešena rozdílně.
Také dovolací soud v této právní věci je shodně s odvolacím soudem toho názoru, že v řízení o náhradě podle ustanovení §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb jedná za stát Ministerstvo zemědělství ČR. Tento právní závěr dovolacího soudu není rozdílný od některého z jiných rozhodnutí dovolacího soudu, vydaných dovolacím soudem v období po účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. Dovolatel sám ve svém dovolání z 15.7.2002 (na str. 4) poukazoval na rozhodnutí dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) se stejným právním závěrem, který pokládá za správný, jak shora uvedeno, dovolací soud i v této právní věci. Nemohl proto dovolací soud mít za to, že by tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, anebo která by byla rozhodována dovolacím soudem rozdílně.
Dovolací soud nemohl také přisvědčit názoru, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, je řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (§237 ods. 3 občanského soudního řádu), když tu uložení povinnosti Ministerstvu zemědělství ČR neodporuje některému zapovídajícímu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jde nepochybně v tomto případě s ohledem na zemědělský charakter restituce o věc, jež se týká Ministerstva zemědělství ČR.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu v daném případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, jako dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, žalovanému P. f. ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly a pokud jde o náklady vynaložené žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch. Dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, vyjadřujícímu jen stručný poukaz na vyjádření žalobkyně, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu