ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1877.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1877/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ M. S., B/ L. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému podniku R., státnímu podniku, o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 141/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.3.2002, čj. 10 Co 751/2001-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 10.5.2001, čj. 15 C 141/2000-66 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalovanému zaplatit M. S. částku 56.787,50 Kč, a L. S. částku 28.393,75 Kč z titulu restitučních náhrad za živý a mrtvý inventář ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Krajský soud v Ostravě k odvolání obou žalobkyň rozsudkem ze dne 25.3.2002, čj. 10 Co 751/2001-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc správně posoudil, podřídil posuzovaný nárok správným ustanovením a v řízení se nedopustil žádných procesních pochybení. Správně posoudil nedostatek aktivní legitimace obou žalobkyň v souvislosti se zkoumáním otázky platnosti postupní smlouvy ze dne 11.11.1992, kterou své nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře postoupily J. S. Odvolací soud uzavřel, že postoupení pohledávky žalobkyně sice platně učinily, ale účinky postoupení pohledávky nenastaly, protože v řízení v řízení nebylo prokázáno, že byl tento právní úkon doručen dlužníkovi, tedy právnímu předchůdci žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně také v otázce vyhodnocení písemného podání právního zástupce obou žalobkyň učiněného ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 207/97, jímž bylo v řízení prokazováno zrušení shora uvedené postupní smlouvy. Písemné podání, jímž obě žalobkyně aj. S. postupně smlouvu ruší, není podepsáno postupiteli ani postupníkem, je podepsáno pouze právním zástupcem těchto zúčastněných osob na základě plné moci ze dne 15.4.1999; tato plná moc je však pouze procesní plnou mocí zmocňující právního zástupce obou žalobkyň aj. S. k úkonům ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 207/97 a neobsahuje žádnou speciální plnou moc k hmotně právnímu úkonu, týkajícímu se zrušení postupní smlouvy. Taková speciální plná moc nebyla předložena soudu v předmětné věci. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy obě žalobkyně postoupily své nároky J. S., nejsou v předmětné věci k žalobě aktivně legitimovány. Nejsou-li obě žalobkyně ve věci aktivně legitimovány, považoval odvolací soud za nadbytečné provádění dalších důkazů, jak bylo v průběhu odvolacího řízení navrhováno.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a jehož důvody založily na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) OSŘ. V něm především vytýkají soudům obou stupňů, že nepoučily účastníky o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří věc projednávali. Podjatost samosoudkyně soudu prvního stupně by žalobkyně uplatnily jednak se zřetelem k poměru věci, protože ve všech restitučních věcech projednávaných za přítomnosti právního zástupce žalobkyň samosoudkyně výrazně stranila zájmům povinné osoby, tj. státního statku, jednak se zřetelem k osobě právního zástupce, jemuž nedůvodně pohrozila pořádkovou pokutou v důkazním řízení. Podjatost soudce senátu odvolacího soudu Mgr. O. K. žalobkyně dovozovaly (v samostatném podání z 2.4.20021) z toho, že v jiné věci účastníků prohlásil, že nároky žalobkyň mohou být uplatněny u soudu znovu. Žalobkyně dále namítly, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily. Žalovaný teprve v závěru řízení předložil žádost oprávněného J. S. o náhradu za živý a mrtvý inventář ze dne 11.12.1992 a rovněž žádost žalobkyň o náhradu za živý a mrtvý inventář ze dne 16.12.1992, kterou až do tohoto dne popíral. Žalobkyně nemohly podání své restituční žádosti prokázat, neboť tato byla, spolu s dalšími doklady, zničena při povodních. Po doručení dopisu žalovaného ze dne 3.12.1996, jímž žalovaný potvrzuje zánik jejich restitučních nároků, podepsaly žalobkyně „postupní prohlášení“ ze dne 11.11.1992, které „svým jazykovým vyjádřením a projevenou vůlí je plnou mocí, kterou žalobkyně zmocňují svého syna a bratra J. S. pouze k tomu, aby jejich nároky na náhrady za živý a mrtvý inventář uplatnil a požádal o jejich u Státního statku v O. Stalo se tak jeho žádostí z 11.12.1992, proto postupní prohlášení bylo tímto datem datováno.“ Žalobkyně se nechtěly vzdát svých restitučních nároků, nechtěly je převést na jiného nabyvatele. Proto toto postupní prohlášení žalovanému neoznámily, toto jejich zmocnění neoznámil ani jejich zmocněnec J. S., a požadovaly náhrady svých restitučních nároků samy u žalovaného státního statku.“ Postupní prohlášení bylo soudem prvního stupně proto nesprávně posouzeno jako postupní smlouva. Z týchž důvodů pokládají za nesprávné právní posouzení soudu odvolacího, který se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Odvolací soud nevzal v úvahu závažné odvolací tvrzení žalobkyň, že tyto nechtěly své restituční nároky na náhrady postoupit či převést na jiného. Toto tvrzení, přednesené právním zástupcem žalobkyň při odvolacím jednání, nebylo přesně zaprotokolováno a proto je namítána neúplnost protokolace při jednání dne 27.3.2002 (správně zřejmě dne 25.3.2002). Odvolací soud ani výslechem přítomné druhé žalobkyně nezjistil skutečnou vůli žalobkyň při podpisu postupního prohlášení. Žalobkyně navrhly zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v §241 a v §241a odst. 1 OSŘ. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.a) nebo b) OSŘ. Dovolání by proto bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm.c) OSŘ), což dovolatelky také uplatňují. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl. Námitky dovolatelek se týkají správnosti zjištění soudu o vůli žalobkyň postoupit své nároky za živý a mrtvý inventář J. S.; právní posouzení věci pak odpovídá právní úpravě postoupení pohledávky, jak je obsaženo v ustanoveních §524 §526 ObčZ. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Pokud pak dovolatelky uplatnily vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohl se dovolací soud touto otázku zabývat, jestliže dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Navíc nepovažuje rozdíl v protokolaci, uplatňovaný dovolatelkami, za relevantní pro právní závěr, učiněný dovolacím soudem. Námitky spočívající v tvrzené podjatosti soudců první i druhého stupně pro jejich postup v řízení v této nebo jiné věci také nejsou důvodné s ohledem na ustanovení §14 odst. 3 OSŘ, které stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Dovolací soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) OSŘ. Výrok o nákladech řízení odpovídá tomu, že žalovanému, který by měl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst.5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu