ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1927.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1927/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, Csc., a JUDr. Ludvíka Davida, Csc.,v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. v B., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 11 C 684/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.6.2002, čj.23 Co 403/2001-242, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 10.820,- Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
O návrhu žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným poskytnout mu polovinu náhrady za znehodnocení staveb zemědělské usedlosti v B., je zčásti (tj. do výše 88.813,80 Kč) již rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22.10.1999, čj. 11 C 684/97-154, potvrzeným v této výši rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.3.2001, čj. 23 Co 40/2000-196. Dovolání žalovaného, které směřovalo proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, bylo pro opožděnost odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2001, čj. 28 Cdo 1141/2001-214 (ve spisu pak přečíslováno na list č. 227). Jím byl současně zrušen výrok rozsudku, kterým odvolací soud změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 96.165 Kč žalobu zamítl z důvodu promlčení. Odvolací soud pak rozsudkem z 20.6.2002, čj. 23 Co 403/2001-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ohledně částky 96.165 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost založil na ustanovení §238 odst. 1 písm.b) OSŘ a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d) OSŘ. V prvé řadě namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace, což dovozuje z toho, že ideální polovina předmětného objektu byla dána (poté, co v trestním řízení bylo vysloveno propadnutí tohoto majetku) do trvalého užívání Jednotného zemědělského družstva B., jehož právním nástupcem žalovaný není. Žalovaný ke dni účinnosti zákona o půdě užíval pouze dílnu, nikoli obytnou část. Podle dovolatele také žalobci nepřísluší náhrada ve výši jedné poloviny, ale pouze jedné šestiny náhrady za celou nemovitost, protože spolu s ním byly oprávněnými osobami podle zákona o půdě jeho sestra a matka, které nárok na vydání nemovitostí neuplatnily. Matka žalobce byla vlastnicí druhé ideální poloviny, přitom rodina užívala téměř výlučně obytnou část. Ustanovení §21 zákona o půdě se dle jeho názoru nevztahuje na náhrady, ale na vydání nemovitostí- jde o jiný nárok s jiným právním režimem. Dovolatel dále uplatnil, že nárok žalobce je promlčen, a to přes již vyslovený právní závěr dovolacího soudu – domnívá ser, že zákon o půdě neváže nárok na náhradu za znehodnocení nemovitostí na rozhodnutí pozemkového úřadu o jejich vydání. Výhrady vyslovuje i vůči zjištění výše náhrady, zejména pokud jde o dílnu. Je přesvědčen, že znalec se řídil hledisky pro posouzení změny stavebního charakteru stavby, přičemž měl vyjít ze srovnání ceny objektu k datu odnětí a k datu vydání, tedy v souladu s platným předpisem o oceňování nemovitostí měl posoudit skutečný charakter stavby. Dovolatel je přesvědčen, že přestavbou chléva na novou dílnu a přístavbou ocelového přístřešku se tato stavba zhodnotila, nikoli znehodnotila.
Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudky odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně navrhl odložení jeho vykonatelnosti.
Žalobce podal k dovolání písemné vyjádření, v němž vyslovuje názor, že dovolání není přípustné. Vychází z toho, že odvolací soud v části svého rozsudku, jež je napadena tímto dovoláním, rozhodoval potvrzujícím způsobem, přičemž soud prvního stupně ve svém prvním, zamítavém rozsudku, částku, jež byla předmětem odvolacího řízení, vůbec neuvažoval. Nelze proto dovodit, že svým druhým, vyhovujícím rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o této částce jinak. Právní závěry odvolacího soudu, týkající se pasivní věcné legitimace žalovaného a výše náhrady, považuje žalobce za správné. Poukazuje na to, že není rozhodné, kdo v minulosti nemovitosti držel, a nelze ani aplikovat ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, když zvláštní zákon, kterým je zákon o půdě, přímo ukládá povinnost k náhradě právnické osobě, která věc držela ke dni účinnosti zákona o půdě, a která nemovitost vydávala. Výší náhrady a znaleckým posudkem o ní se odvolací soud zabýval a vysvětlil správnost jeho postupu. Za oprávněné nepovažuje žalobce ani námitky žalovaného pokud jde o podíl na náhradě; pokud nárok na vydání poloviny nemovitostí původně náležejících jeho otci, neuplatnily ani jeho matka, ani jeho sestra, je žalobce, kterému byla celá tato polovina vydána ve správním řízení, oprávněn požadovat i celou polovinu náhrady na ni se vztahující. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001(dále jen \"OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 OSŘ a je přípustné. Dovolací soud již ve svém předchozím rozsudku vysvětlil, že v řízení o určitém způsobu vypořádání není rozhodující výše uplatněné částky náhrady, která se zpravidla zjišťuje až v průběhu řízení. Jestliže tedy soud prvního stupně nejprve žalobu zamítl z důvodu promlčení, a druhým rozsudkem rozhodl opačně, vázán právním názorem odvolacího soudu, a tento jeho rozsudek byl pak dalším rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, jde o procesní situaci ve smyslu §238 odst. 1 písm.b) OSŘ, z níž je třeba dovodit přípustnost dovolání. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 OSŘ dovolací soud neshledal, a dovolatel je ani neuplatňoval. Dovolání bylo proto přezkoumáno z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ( §242 odst. 3 věta první OSŘ), tj. z hlediska správnosti právních závěrů odvolacího soudu. Přitom dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel v prvé řadě polemizuje se závěry odvolacího soudu, který jej shledal v řízení pasivně věcně legitimovaným. Odvolací soud dovodil tento závěr ze skutečnosti, že žalovaný byl právnickou osobou, která žalobci vydávala podle §6 odst. 1 zákona o půdě ideální polovinu předmětných nemovitostí. Tento závěr je v plném souladu se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jež odvolací soud citoval, a odpovídá i tomu, že - jak plyne z obsahu spisu, např. ze zjištění Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 21.5.1998, čj. 11 C 684/97-52, žalovaný je jedním ze dvou družstev, která vznikla rozdělením dřívějšího zemědělského družstva se sídlem v S. dne 8.3.1991, přičemž převzal 46% majetku, pohledávek i závazků původního družstva s tím, že bude hospodařit v katastru obcí Z., B. a L., a druhé družstvo vzniklé rozdělením, tj. Zemědělské družstvo S., bude hospodařit v katastru obcí S. a K. Správný je i závěr soudu, že pro určení odpovědnosti za náhradu podle §16 odst. 2 zákona o půdě není rozhodující, kterým subjektem byla dříve nemovitost užívána, a rozhodující je stav ke dni účinnosti zákona o půdě.Rovněž není podstatný rozsah reálného užívání jednotlivých místností v budově. Dovolací soud proto shledal závěr odvolacího soudu správným; navíc bylo o pasivní věcné legitimaci žalovaného v této věci ji konečným způsobem rozhodnuto v části, týkající se zaplacení náhrady ve výši 88.813 Kč .
Ani v otázce výkladu §21 zákona o půdě neshledal dovolací soud argumenty dovolatele oprávněnými. Je sice pravda, že toto ustanovení se vztahuje jen na institut vydání věci podle §6 odst. 1 zákona o půdě, jeho důsledky však dopadají na další vztahy oprávněných a povinných osob. Jestliže z více oprávněných osob byla nemovitost vydána jen jedné z nich, pak právo na náhradu za znehodnocení staveb, které se váže na vydané stavby, náleží oprávněné osobě v takovém rozsahu, v jakém jí byly vydány stavby. Proto také §14 odst. 3 zákona o půdě zakládá oprávněné osobě právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu mezi cenou původní stavby a cenou v y d á v a n é budovy. Je zcela zřejmé, že účelem tohoto ustanovení bylo umožnit opravy v rozsahu vydávaných staveb (ideálního podílu na nich).
Pokud jde o promlčení nároku, dovolací soud se touto otázkou již zabýval ve svém předchozím rozsudku v této věci a nepovažuje proto za účelné tam obsaženou argumentaci opakovat.
Zbývá dodat, že dovolací soud neshledal důvodnými ani výhrady dovolatele ke stanovení výše náhrady za znehodnocené budovy. Odvolací soud právem vycházel z posudku soudního znalce Z. J., který v souladu s §14 odst. 3 a §28a zákona o půdě stanovil cenu staveb ke dni odnětí a cenu ke dni účinnosti zákona o půdě podle reálného stavu budov, přičemž zohlednil i úpravy původního chléva, provedené v době užívání této stavby žalovaným (jeho právním předchůdcem) tak, aby stavba mohla být užívána jako dílna, včetně ocelového přístřešku.
Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a v dalším odkazuje na jeho a vyčerpávající odůvodnění. Podle §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ proto dovolání zamítl. S ohledem na výsledek řízení nevyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalobce měl v dovolacím řízení úspěch a náleží mu proto podle §243b odst.4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů. Ty spočívají v 50% odměny za právní zastoupení advokátem při jednom úkonu ( §3 odst. 1 bod 5, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. /advokátní tarif/, se stanoví paušální výše odměny za zastupování účastníka). Odměna činí 21.495 Kč, z toho polovina zaokrouhleně 10. 745 Kč, a paušální poplatek na hotové výdaje 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu