ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1953.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1953/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. L., a B) J. L., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Č. Ž., a 2) M. Ž., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti a umožnění vstupu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 129/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.2.2001, č.j. 10 Co 764/2000-305, takto:
I. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.2.2001, č.j. 10 Co 764/20000-305, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným se ukládá povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům předat kůlnu a dvůr na st. parc. č. 11, domu č. 7, zapsané na LV 108 pro obec Ú., kat.území B. u Č., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalovaných odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 3.2.1994 u Okresního soudu v Karlových Varech domáhaly se žalobkyně (původně A. L. a M. Č., která v průběhu řízení dne 25.12.1998 zemřela a po níž nastoupil do jejího právního postavení J. L.) vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost umožnit vstup na nemovitosti, a to obytného stavení čp. 7 se stavení parcelou, spolu s provozními a zemědělskými stavbami, chlévem, kolnou, stodolou, příslušenstvím, studnou, přípojkou vody, domácí vodárnou, venkovním záchodem a žumpou u záchodu a pozemkovou parcelou, blíže určenou v petitu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň se domáhaly uložení povinnosti vyklidit a vyklizené předat žalobcům nemovitosti čp. 7 se stavební parcelou čp. 11, v téže lhůtě, blíže specifikované v žalobě. Tvrdily, že uvedené nemovitosti získaly z titulu částečného vypořádání restitučních nároků plynoucích z ustanovení §14, 15 a 20 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. V době převodu žalovaní předmětné nemovitosti užívali, odmítli podepsat nájemní smlouvu, podle které by mohli zůstat bydlet v domě čp. 7 a naopak by měli žalobkyním předat hospodářskou budovu, přiléhající zemědělské stavby a zahradu. Tento stav trvá od fyzického převzetí nemovitostí podle zápisu ze dne 28. 9. 1993.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.10.1996, č.j. 9 C 129/94-107, žalobu zamítl v plném rozsahu. Věc posoudil podle §1,2,3,123 a 126 odst. 1,2 o.z. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 4.11.1997, č.j. 10 Co 73/97- 163, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nepřezkoumatelnost.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 5.4.2000, č.j. 9 C 129/94-246, ve výroku I. uložil povinnost žalovaným vyklidit a vyklizené žalobcům předat nemovitosti, a to stodolu, nacházející se na parcele č. 11 a zahradu č. 33 o výměře 520 m2, blíže označené ve výroku. Současně ve výroku II. zamítl žalobu v části znějící na vyklizení nemovitostí, a to kůlny a dvora, označených ve výroku. Ve výroku III. zamítl žalobu na umožnění vstupu žalobců do obytné části nemovitosti čp. 7 blíže označené v tomto výroku. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí, zapsaných na LV č. 108 v katastru nemovitostí okresu Plzeň-sever, obec Ú., kat. území B. u Č. Po ohledání na místě samém vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti, které užívají žalovaní, jsou zemědělskou usedlostí sestávající z obytné nepodsklepené části domu a k tomu bezprostředně stavebně navazující kůlny, sloužící k uskladnění topiva, neboť předmětný dům není podsklepený. Na stavební parcele č. 11 se na dvoře u domu č. 7 nachází suché WC a studna, z níž odebírají žalovaní vodu. V obytné části se nachází byt, který měl povahu bytu podnikového, který byl prvnímu žalovanému přidělen jako byt podnikový.
Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaní mají rozestavěnou nemovitost, v tomto směru čerpal ze stavebního povolení Úřadu P. č.j. výst. 543/91, jde o nemovitost o jedné bytové jednotce, která však není dosud zkolaudována a není způsobilá užívání. V důsledku toho soud prvního stupně rozhodl, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalobci do předmětné nemovitosti, totiž do obytné části, docházeli, ač jsou vlastníky nemovitosti. Proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Pokud jde o předmět vyklizení, zjistil dále soud prvního stupně, že tato byla součástí celkového přídělu, avšak dosud nebyla zkolaudována a není způsobilá k užívání. Dovodil, že i když žalovaným byl zrušen nájem k předmětnému bytu, který byl prvému žalovanému přidělen jako byt podnikový, žalovaní nejsou povinni předmětnou nemovitost vyklidit, neboť jim dosud nebyl přidělen náhradní byt.
Pokud jde o stodolu, která byla součástí přídělu této zemědělské usedlosti a která je na opačné straně obytné části předmětného domu, rozhodl soud, že žalovaní jsou povinni tuto stodolu vyklidit, neboť jejími vlastníky nejsou, postrádají právní důvod pro její užívání, což se vztahuje i na zahradu č. 33 o výměře 520 m2. I ohledně této zahrady totiž vlastnické právo svědčí žalobcům, žalovaní nemají oprávnění ji užívat a užíváním stodoly a zahrady nebudou rušeni v užívání obytné části předmětného domu. V této souvislosti vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaní sami uvedli v průběhu řízení, že mají navráceny restituované nemovitosti a mohou své věci v rámci své zemědělské činnosti do nich přemístit. Soud prvního stupně přitom přihlédl též k délce řízení trvajícího po řadu let a k existenci vážných neshod, které doprovázely dosavadní nevyřešený vztah mezi účastníky. Proto shledal důvod, aby byla zamítnuta i žaloba na vyklizení dvoru, který se nachází na st. parcele č. 11, na kterém se právě nachází WC a zdroj vody, neboť vzájemná setkání by vedla k nepřiměřeným vzájemným útokům mezi účastníky.
K odvolaní žalobců i žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.2.2001, č.j. 10 Co 764/2000-305, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v té podobě, jímž byla uložena žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předa žalobcům stodolu, nacházející se na st. parcele č. 11 a zahradu č. parc. 33 o výměře 520 m2, s odkazem na údaje v katastru nemovitostí, to vše ve lhůtě15 dní od právní moci rozsudku. V odstavci II. výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení nemovitostí, a to kůlny a dvora, nacházejícího se na st. parc. č. 11 domu č. 7, zapsané na LV 108 pro kat. území B. u Č., změnil tak, že se žalovaným ukládá povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobcům kůlnu a dvůr na st. parc. č. 11, opět s odkazem na údaje v katastru nemovitostí, ve stejné pariční lhůtě. Ve výroku III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o umožnění vstupu žalobců do obytné části nemovitosti čp. 7 v B. u Č., blíže zde popsané odkazem na údaje v katastru nemovitostí a v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud předně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobci jsou skutečně vlastníky předmětných nemovitostí, podle právního titulu označeného v žalobě. Žalovaní odmítli uzavřít se žalobci nájemní smlouvu týkající se těchto nemovitostí, která respektovala důsledek plynoucí z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 12. 1971, č.j. 3 C 245/72-17. Uvedeným rozhodnutím bylo žalovaným zrušeno právo užívat byt o dvou pokojích a kuchyni v domě č.7 v B., zánik práva byl vázán na přidělení náhradní bytu, rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen odvolacím soudem (Krajský soud v Plzni, rozsudek ze dne 7. 3. 1973, sp. zn. 8 Co 81/73). Žalovaní přestali platit nájemné původnímu vlastníkovi, totiž Státnímu statku Ú. úhrady za užívání bytu, a nájemné neplatí ani dnešním vlastníkům. Ti podali návrh na výkon rozhodnutí vyklizením ve věci E 1413/97, kteréžto řízení nebylo do doby rozhodování odvolacího soudu skončeno. Vyšel dále ze zjištění, že žalovaní jsou vlastníky zastavěného stavebního pozemku v obci Ú., kat. území B u Č. Na něm se nachází hrubá stavba rodinného domku o jedné bytové jednotce, která nebyla dosud zkolaudována, povolení k její výstavbě bylo vydáno dne 20. 3. 1991.
Při těchto zjištěních kvalifikoval odvolací soud nárok žalobců podle §126 o.z. a tímto ustanovením odůvodnil dílem potvrzující výrok, dílem měnící výrok vztahující se k vyklizení kolny a dvora. V této souvislosti uvedl, že pokud je na dvoře umístěn suchý záchod, pak je jen na žalovaných, aby se se žalobci o způsobu užívání dvora, případně kolny, dohodli, ostatně tak, jak se o to žalobci již roku 1993 snažili.
Ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se vstupu do obytné části nemovitosti, pak odvolací soud vycházel ze situace, že k této části nemovitosti dosud svědčí žalovaným právo bydlení, a to do doby úspěšného zajištění náhrady za byt. V tomto směru vycházel odvolací soud z ustanovení §665 o.z. s tím, že právo na výkon kontroly předmětu nájmu a způsobu jeho užívání je právem pronajímatele .Pokud nedojde k dohodě stran, stanoví formy kontroly, její frekvenci a rozsah soud, který musí respektovat důsledky plynoucí z ustanovení §3 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 29.3.2001 dovolání, které doplnili dne 5.4.2001, jehož přípustnost zřejmě podle obsahu dovolání dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Namítali, že v poučení rozsudku odvolacího soudu došlo ke zjevné písařské chybě, neboť je zde výslovně uvedena nepřípustnost dovolání .Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. c), d) o.s.ř. ( správně §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. ). Prvně uvedený dovolací důvod spatřovali v tom, že nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný Č. Ž. je soukromě hospodařícím rolníkem v rostlinné výrobě, podle osvědčení vydaném Obecním úřadem v Ú. dne 2.6.1993 pod č.j. SR-5/93. V této souvislosti poukazovali na skutečnost, že ke své činnosti tedy nutně potřebuje předmětné nemovitosti. Podle dovolatelů skutkové zjištění charakteru nemovitostí nebylo dostatečné. Pokud jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovozovali, že soud nepřihlédl k požadavku M. Ž. na náhradu za nevydané nemovitosti a nepřihlédl k oprávněné držbě podle §129, 130/1 o.z. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je v dané věci přípustné, pouze pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelé uplatnili přípustné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné, a v části, v níž je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř. ). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Předmět řízení v této věci byl vymezen shora uvedenými žalobními tvrzeními o existenci vlastnického práva žalobců k nemovitostem, které byly konkretizovány údaji v katastru nemovitostí. Ve vztahu k námitkám žalovaných uplatněným v dovolání, je třeba zmínit těžiště jejich argumentace, podle níž druhý žalovaný je podle shora citovaného osvědčení správního orgánu soukromě hospodařícím rolníkem v rostlinné výrobě. Uvedená okolnost, mezi stranami nesporná, a ostatně uplatněná již v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovanými, je však pro posouzení věci nepodstatná. Z osvědčení příslušného správního úřadu ze dne 7.6.1993 se totiž jen podává, že Č. Ž. byl dne 2.6.1993 zapsán do evidence samostatně hospodařících rolníků na usedlosti v Budči, s předmětem konkrétní převažující činnosti „rostlinná výroba“, s dnem zahájení hospodaření 1.10.1993, to vše na základě ohlášení žadatele dle §12b zákona č. 219/1991 Sb. (zřejmě jde o ustanovení zákona č. 105/1990 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 219/1991 Sb.) ze dne 2.6.1993 o zařazení do evidence samostatně hospodařících rolníků.
V této souvislosti je namístě uvést, že předmět řízení v této věci byl v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, odvolacím soudem správně kvalifikován jako řízení o ochranu vlastnického práva žalobců vůči žalovaným, a to s odkazem na existenci doloženého vlastnického práva žalobců, při absenci jakéhokoliv právního titulu na straně žalobců, pokud jde o ty prostory, k jejichž vyklizení byli rozsudkem soudu prvního stupně, ve znění rozsudku soudu odvolacího, zavázáni. Občanský zákoník v tomto směru nezná pojem „zemědělská usedlost“, definice předmětu občanskoprávních vztahů podle §118 a násl. o.z. takový závěr neumožňuje. Předmětem vyklizení tak skutečně mohou být samostatně i jednotlivé věci nemovité v rozsahu patrném z údajů katastru nemovitostí.
K tomu se sluší dodat, že zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve znění pozdějších změn, který v dosud nezrušených ustanoveních §12a a násl. provádí příslušná ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod, nezakládá nikterak mocí zákona oprávnění osoby, která se rozhodne pro provozování soukromého podnikání v oblasti zemědělské výroby, nějaké právo k předmětu, který je k této činnosti soukromého podnikání zapotřebí. Je věcí podnikatele – v daném případě soukromého rolníka – zda k výkonu své Ústavou chráněné činnosti využije předmětu svého vlastnictví, nebo věci ve vlastnictví jiného, k níž mu ovšem přísluší užívací právo plynoucí z platného právního titulu, tak typicky nájemní smlouvy. O takový případ v posuzované věci nejde, když mezi účastníky je nesporné, že žalovaní užívají předmět vlastnictví žalobců, aniž jim k tomu příslušel platný právní titul plynoucí např. z uzavřené platné nájemní smlouvy.
Dovolací námitky žalovaných by mohly mít obecně právní relevanci za situace, kdy by výrok rozsudku soudu ukládající vyklizení provozních hospodářských prostor mohl výrazně zasáhnout do dlouhodobě realizované zemědělské výroby, to však pouze v souvislostech s úvahou o přiměřené lhůtě k jejich vyklizení. V tomto směru by nebylo možno upřít možnost přihlédnout k analogickému použití důsledků plynoucích v jiných souvislostech (totiž s realizací legálního výkonu práva nájemce k pozemku náležejícímu do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu ve smyslu §667 odst. 2 o.z.) k zákonným výpovědním lhůtám zákonodárcem tam stanoveným.
Použití úvahy soudu v dané věci je však zpravidla vyloučeno, jak to ostatně správně již konstatoval soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud nepřímo ztotožnil, v případě, kdy trvání sporu (v této věci zahájeného již v roce 1993), samo o sobě vylučuje možnost poskytnutí dalšího dobrodiní volné úvahy soudu o lhůtě k vyklizení. Bezvýznamným nemůže být v této souvislosti ani zjištění soudů obou stupňů, podle nichž žalovaným svědčí vlastnické právo k jiným pozemkům, na nichž se dokonce nalézají prostory způsobilé k uskladnění věcí sloužících jinak výkonu soukromého zemědělce na straně druhého žalovaného.
S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, je tak třeba hodnotit úplnost, potřebnost a správnost skutkových zjištění odvolacího soudu v této věci vážící se k právně významným hlediskům pro jeho posouzení. Jak vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není v této věci dán.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že bylo prokázáno, že žalovaní užívají předmětné části nemovitosti bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahují do vlastnického práva žalobců podle §126 o.z. Přitom nebyly dány důvody k odlišnému hodnocení lhůty k plnění, a to zejména z důvodů shora uvedených, vztahujících se převážně k výrazné délce řízení v této věci, v níž žalovaným platný právní titul k užívání nemovitostí nesvědčí. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, když rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobcům nemovitosti blíže označené v daném výroku.
Lichá je i dovolací námitka dovolatelů o údajném nesprávném poučení odvolacího soudu o nemožnosti podání dovolání proti tomuto rozsudku. V tomto směru odkazuje se na shora uvedené důsledky pramenící z ustanovení bodu 15 přechodných ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., o aplikaci procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000. S nimi konformní bylo pak i poučení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku.
Protože uplatněné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. nejsou naplněny, a protože žádná z vad uvedených v §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, se z obsahu spisu nepodává, nezbylo, než dovolání žalovaných podle §243b odst. 1, věta první o.s.ř. zamítnout, pokud směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu; ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§243b odst. 1, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval možnostmi nabízejícími se ze skutkových zjištění o datu vydání původního rozhodnutí o vyklizení obytné části, problematikou přechodných ustanovení občanského zákoníku v mezidobí přijatých a dopadem na event. úvahu o možné námitce promlčení nároku na zajištění bytové náhrady, když v tomto směru žalobci ani takový úkon v řízení neučinili.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Źalovaní neměli se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu