ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1982.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1982/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce T. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) V. H., zastoupenému advokátem a 2) M. A., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 50/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2001, č.j. 13 Co 77/2001-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 26.3.1999, doplněnou dne 23.4.1999 vydání rozsudku, jímž mělo být rozhodnuto, že první a druhý žalovaný jsou povinni vyklidit nebytové prostory blíže popsané v petitu žaloby, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že předmětné místnosti, které užívají žalovaní jako byt a jeho příslušenství, byly v roce na základě rekolaudačního výměru Magistrátu h. m. P. čj. III 8403/26 ze dne 19.4.1926 přestavěny na prostory nebytové.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 8.6.1999, č.j. 11 C 50/99-10, řízení zastavil. Věc posoudil podle §43 odst. 2 o.s.ř. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.8.1999, č.j. 55 Co 424/99-20, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dalším usnesením ze dne 11.5.2000, č.j. 11 C 50/99-47, soud prvního stupně zamítl návrh, aby do řízení přistoupila jako další účastník na straně žalované Městská část P. Současně nepřipustil změnu žaloby, tak jak je obsažena v podání ze dne 30.4.2000.
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté usnesením ze dne 19.9.2000, č. j. 20 Co 324/2000-69, usnesení soudu ve výroku ohledně vstupu dalšího účastníka do řízení potvrdil. Dále v odstavci II. odvolání proti výroku o nepřipuštění změny žaloby odmítl a v odstavci III. návrh na připuštění dovolání zamítl.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.11.2000, č.j. 11 C 50/99-81 žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem ideálního podílu 10/12 předmětného domu. Vzal za prokázáno, že předmětné prostory užívají žalovaní k bytovým účelům a jako bytové byly přidělovány dřívějším uživatelům. Rovněž vzal za prokázáno, že tyto prostory byly v roce 1926 přestavěny na prostory nebytové a jako takové byly zkolaudovány a od tohoto roku nebylo ohledně charakteru místností a způsobu jejich užívání vydáno žádné nové správní rozhodnutí. Soud prvního stupně též zjistil, že odbor výstavby ONV v P. rozhodnutím ze dne 12.4.1961, č.j. výst. 6044-1961-2 povolil J. D. jako uživateli rozděleného bytu změnu užívání bytu tak, že jeden z pokojů bude užíván jako kuchyň. Vyslovil závěr, že předmětem nájmu podle §685 o.z. může být byt a při posuzování toho, zda se jedná o byt či nikoliv, rozhoduje kolaudační rozhodnutí a nikoliv faktický způsob užívání místností. Dovodil, že veškerá rozhodnutí a dohody o užívání těchto místností jako bytových jsou neplatné. Dospěl k závěru, nelze žalobu zamítnout ani s odkazem na §3 o.z., neboť by byl navozen do budoucna stav, který by zásadně a nepřípustně zasahoval do vlastnického práva žalobce, do jeho práva s předmětem vlastnictví disponovat a užívat jej k tomu účelu, k němuž byl stavebně určen. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětné místnosti, stejně jako příslušenství k těmto místnostem, bez právního důvodu a neoprávněně tím zasahují do vlastnického práva žalobce podle §126 o.z.
K odvolání žalobce a žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.4.2001, č.j. 13 Co 77/2001-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Věc posoudil podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu s tím, že nejsou-li zachovány doklady ( především ověřená dokumentace ), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, vyslovil, že stavba je určena k účelu, pro který se používá bez závad. Na základě skutečnosti, že byl předložen pouze doklad o kolaudaci pokoje na kuchyň, předmětné prostory včetně příslušenství byly přiděleny jako byty a jsou dlouhodobě jako byty užívány, se souhlasem majitele byly prováděny stavební úpravy jako úpravy bytů, dospěl k závěru, že je nutno podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. v platném znění považovat prostory užívané jako prostory bytové za bytové prostory. Uzavřel, že pokud se žalobce domáhal vyklizení nebytových prostor, aniž dal žalovaným výpověď z nájmu bytů, nelze vycházet ze skutečnosti, že žalovaní užívají nebytové prostory bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci zřejmě podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že nevzal na vědomí skutečnost, že došlo ke změně stavebně technického charakteru užívání předmětných místností z bytu na kanceláře. Namítal, že v otázkách určování stavebně právního charakteru užívání jednotlivých místností ( tedy i otázky, zda se jedná o byt či nebytový prostor ) včetně povolování změn tohoto užívání byla dána výlučná kompetence stavebního úřadu a to pouze prostřednictvím jeho rozhodnutí o stanovení či změně stavebně-právního charakteru užívání. Podle dovolatele rozhodnutí jakéhokoliv jiného subjektu o přidělení nebytových místností k užívání jako byt bylo právním úkonem absolutně neplatným podle §39 zákona č. 40/1964 Sb. či §36 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. a tudíž i nezpůsobilým vyvolat jako právní důsledek právní vztah nájmu těchto prostor jako bytu. Poukazoval též na skutečnost, že odvolací soud nesprávně vyvodil i právní důsledky z rozhodnutí ze dne 12.4.1961, č.j. 6044-1961-2, kterým byla povolena změna jedné z kanceláří ( nesprávně označené jako pokoj ) na kuchyň. Tvrdil, že výše uvedené rozhodnutí nelze považovat za potvrzení změny užívání předmětných prostor, neboť je neplatné jak pro nemožnost, tak i pro nesrozumitelnost. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětné prostory mají stavebně právní charakter bytu podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., z něhož lze podle dovolatele vycházet pouze za předpokladu neexistence stavebních dokladů prokazujících stavebně právní charakter užívání předmětných prostor. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
První žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání a druhý žalovaný též zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v souzené věci nejde.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. V řízení o dovolání bylo nutno tedy posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. platí v případě, že nejsou-li zachovány doklady ( především ověřená dokumentace, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavby je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.
V této věci odvolací soud založil své měnící zamítavé rozhodnutí na skutkovém zjištění, že právním předchůdcem žalovaných byly přiděleny předmětné prostory jako byty minimálně od padesátých let a jako byty užívány. Žalovanému tedy nelze přičítat případné nedostatky v režimu správního řízení stavebního, týkajícího se případné změny, respektive nepromítnutí změny užívání, do odpovídajícího rozhodnutí či dokumentace. Přehlédnout nelze rovněž dobu užívání předmětných prostor, která přesahuje dobu dvou generací. Prejudicielní závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi žalovaným a jeho právními předchůdci vznikl a byl konzumován vztah odpovídající tehdejšímu právu nájmu, později osobního užívání, tak je správný. Je proto třeba analogicky hledět na postavení žalovaného jako na osobu nájemce. Tomu pak důsledně odpovídá správnost dalšího závěru odvolacího soudu, podle něhož k odklizení uvedeného nájemního vztahu bylo zapotřebí dodržet postup podle §711 o.z. S odvolacím soudem nutno rovněž souhlasit v tom, že v důsledku jeho rozhodnutí nedošlo k porušení žalobcových práv chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Žalobci je zachována možnost nastoupit proti žalovaným postupem podle citovaného ustanovení §711 o.z., pakliže důvod k uplatnění některého z výpovědních důvodů tam uvedených bude platně dán.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci lze aplikovat ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Odvolacímu soudu lze přisvědčit pokud uzavřel, že nelze vycházet ze závěru, že žalovaní užívají předmětné prostory bez právního důvodu.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu