ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.202.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 202/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) I. B., B) L. Ž. a C) E. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) J. M., oběma zastoupeným advokátkou, o zrušení části kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 803/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.3.2002, č.j. 28 Co 82/2002-193, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 29.4.2002, č.j. 28 Co 82/2002-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.4.1998, č.j. 4 C 803/93 - 102, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 1.7.1999, č.j. 4 C 803/93 - 117, určil ve výroku I., že darovací smlouva ze dne 21.2.1995, blíže specifikovaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je od samého počátku neplatná. Současně ve výroku II. zrušil kupní smlouvu ze dne 3.4.1967, blíže určenou v daném výroku a ve výroku III. určil, že vlastnicemi pozemků, blíže specifikovaných v tomto výroku, se stávají L. Ž. a I. B., a to každá jednou polovinou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.4.2000, č.j. 28 Co 606/99 - 157, ve výroku I. připustil zpětvzetí návrhu, pokud se žalobkyně domáhaly určení, že vlastnicemi předmětných nemovitostí se stávají L. Ž. a I. B., a to každá jednou polovinou, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Zároveň ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil v upřesněném znění tak, že zamítl návrh, pokud se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni L. Ž. 209.395,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 10.5.1996 do zaplacení a žalobkyním I. B. a E. J., jako dědičkám po J. J., společně a nerozdílně rovněž částku 209. 395,- Kč s 18 % úrokem z prodlení ode dne 10.5.1996 do zaplacení. Současně ve výroku III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v upřesněném znění tak, že se určuje, že kupní smlouva ze dne 13.1.1995, blíže specifikovaná v daném výroku, je od samého počátku neplatná a ve výroku IV. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve správném znění tak, že se zrušuje kupní smlouva ze dne 3.4.1967, blíže specifikovaná v daném výroku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 10.1.2002, č.j. 28 Cdo 1862/2000-181, rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.4.2000, č.j. 28 Cdo 606/99-157, ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud nesouhlasil s výkladem odvolacího soudu, týkajícího se samostatnosti nároku podle ustanovení §8 odst. 5 zákona o půdě. Poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1997, sp.zn. 2 Cdon 1745/97 s tím, že zákon o půdě v ustanovení §8 odst. 4 a 5 počítá s různými možnostmi, které mohly nastat po bezúplatném převodu pozemků na fyzické osoby a uvádí možná řešení takto nastolených právních vztahů. Konstatoval, že z formulace, použité v odstavci 4, je zřejmé, že jde o určitý způsob vypořádání těchto vztahů, jaký má na mysli ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. Tentýž názor je obsažen i ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, bod 9, uveřejněném pod č. 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle dovolacího soudu skutkovou podstatou, která zakládá právo na uplatnění nároku u soudu je okolnost, že jde o pozemky, na něž se vztahuje zákon o půdě ( §1 odst. 1 písm. a/ zákona ), jež byly převedeny mezi fyzickými osobami formou darování učiněného dárcem v tísni, nebo šlo o jiný bezúplatný převod učiněný v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, k níž patřily. Pokud jsou dány tyto okolnosti konkrétního případu, soud rozhodne na návrh oprávněného jedním ze způsobů uvedených v ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě, které tvoří právní základ pro jeho rozhodnutí. Ustanovení odstavce 5 nelze proto oddělovat jako samostatný nárok, ale je třeba je pojímat jako logické řešení nových právních vztahů vzniklých po převodu pozemků mezi oprávněnými osobami a současnými vlastníky pozemků. Dovolací soud považoval výklad ustanovení §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě za správný nejen s ohledem na návaznost ustanovení odstavce 5 na odstavec 4, v němž se stanoví podmínky vzniku práva jak na zrušení smlouvy, tak i na finanční vypořádání podle obou odstavců, ale i odpovídající smyslu zákona. Uložil odvolacímu soudu vypořádat se s námitkou žalovaných, že za předmětné pozemky zaplatili, tedy v dané věci nešlo o bezúplatný převod.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 26.3.2002, č.j. 28 Co 82/2002-193, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 29.4.2002, č.j. 28 Co 82/2002-203, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku IV. potvrdil. Současně jej změnil pouze ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, jinak ve vztahu žalobkyň a druhého žalovaného ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně námitky žalovaných, že v dané věci nešlo o bezúplatný převod, odkázal na předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.4.2000, č.j. 28 Co 606/99-157. Pouze dodal, že podle ustálené judikatury je důkazní břemeno o tom, že za převod zemědělských a lesních pozemků bylo oproti výslovnému znění kupní smlouvy zaplaceno spočívá na žalovaných. Vyslovil závěr, že v daném případě žalovaní toto důkazní břemeno neunesli.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 21.6.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Vytýkali soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci podle restitučního nároku. Namítali, že původní kupní smlouva ze dne 3.4.1967 byla uzavřena dobrovolně všemi účastníky a hodnota pozemků oceněná částkou 0,20 Kč za m2 odpovídala tehdejším právním předpisům a skutečnosti. Podle dovolatelů nešlo o nápravu křivd, nýbrž došlo k porušení listiny základních práv a svobod, neboť ve svém počínání byli omezeni. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobkyně navrhli odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.
Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu na právním názoru dovolacího soudu, jenž v předcházejícím řízení jeho dřívější rozhodnutí zrušil, respektoval tak důsledky plynoucí z vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího. Existence předchozího rozhodnutí odvolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. Schází tak podmínky pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyň k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu