ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2027.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2027/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání RNDr. M. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10.4.2002, sp.zn. 56 Co 63/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 16 C 131/95 (žalobkyně A. H. – T., zastoupené advokátem, proti žalovanému RNDr. M. T., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 11.10.1995, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání rekreační chaty čp. 1478 ve F. V žalobě bylo uvedeno, že chatu postavila žalobkyně v roce 1966, ale v trestním řízení soudním vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 2 T 93/72, byla odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky (podle dříve platného ustanovení §109 odst. 2 trestního zákona), a to i k trestu propadnutí majetku; usnesením téhož soudu z 2.5.1991, sp.z. 8 Rt 330/91, byl uvedený odsuzující rozsudek zrušen a trestní řízení proti žalobkyni bylo podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. zastaveno. Smlouvou ze 4.12.1973 převedl bývalý Městský národní výbor ve F. na M. T. za kupní cenu 12.288 Kč rekreační chatu č. 1478 ve F. a zároveň bylo uvedenému kupujícímu zřízeno právo osobního užívání pozemku k pozemkům parc. č. 1842 a parc. č. 4183/7 v tomtéž katastrálním území. Podle názoru žalobkyně byl žalovaný při tomto nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněn. O koupi uvedené chaty ještě před tím požádali rodiče žalobkyně L. a M. J., ale jejich žádosti nebylo vyhověno a byla dána přednost synu tehdejšího předsedy Okresního národního výboru v N., tj. žalovanému M. T. Kupní cena byla ve smlouvě ze 4.12.1973 sjednána v rozporu s tehdy platnými předpisy. Žalobkyně požádala dopisem z 19.4.1995 o vydání uvedených nemovitostí, ale její výzvě nebylo vyhověno.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti nebyly jím získány v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (vyhláškou č. 43/1969 Sb.) a kupní cena byla sjednána na základě znaleckého posudku. Rodiče žalobkyně nebyli oprávněnými uživateli žalobkyní uváděných nemovitostí v době, kdy došlo k propadnutí majetku žalobkyně ve prospěch státu, a nešlo tu o rodinný domek, ale o rekreační chatu, u níž nebyla stanovena povinnost nabídnout takový předmět převodu dosavadnímu uživateli.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování, zejména posudkem znalce z oboru ekonomika a stavebnictví, rozhodl rozsudkem z 19.7.2001 (čj. 16 C 131/95-184 Okresního soudu v Novém Jičíně), že žalovaný je povinen uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní dohodu o vydání rekreační chaty čp. 1478 (nyní č. 38), postavené na pozemku parc. č. 1842, zapsaných na listu vlastnictví č. 955 katastru nemovitostí pro obec F. u Katastrálního úřadu v N. Byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, „aby bylo určeno, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 4183/7-zahrada (o výměře 379 m2), zapsanému v katastru nemovitostí pro katastrální území F. na listu vlastnictví č. 955, vedeného u Katastrálního úřadu v N. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný není povinen zaplatit soudní poplatek v této právní věci; státu nebyla přiznána náhrada státem zálohovaných nákladů řízení.
Soud prvního stupně pokládal žalobkyni za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaného posuzoval jako povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti, uváděné žalobkyní, přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný nabyl vlastnictví k rekreační chatě čp. 1478 na pozemku parc. č. 1842 ve F. za kupní cenu 12.288 Kč, přičemž podle výsledků soudem provedeného dokazování byl žalovaný při této koupi protiprávně zvýhodněn (v důsledku toho, že žalovaný je synem tehdejšího předsedy bývalého Okresního národního výboru v N.) a smlouva o koupi nemovitosti ze 4.12.1973 byla rovněž uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobkyně, pokud šlo o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání rekreační chaty č. 38 (dříve čp. 1478) a pozemku parc. č. 1842 ve F.
Pokud se žalobkyně domáhala, aby soud rozhodl ve smyslu ustanovení §8 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., že přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 4183/7 (o výměře 379 m2), dosud ve vlastnictví žalovaného, pak soud prvního stupně poukazoval na ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož musí být takový návrh podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy nárok mohl být uplatněn poprvé; jinak nárok zanikne. Takový návrh mohl být žalobkyní uplatněn do 9.2.1996, ale žalobkyně podala tuto žalobu 25.1.1999, tedy opožděně. Proto soud prvního stupně tento žalobní návrh zamítl.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalobkyně i žalovaného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30.4.2002, sp.zn. 56 Co 63/2002. Rozsudkem odvolacího soudu bylo řízení ohledně odvolání žalobkyně zastaveno a jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně před jednáním odvolacího soudu vzala zpět své odvolání, takže odvolací soud ohledně odvolání žalobkyně řízení zastavil podle ustanovení §222 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nepozbyla opuštěním republiky v roce 1969 českého státního občanství a ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je oprávněnou osobou ohledně nároku uplatněnému vůči žalovanému v této právní věci, když také v souladu s ustanovením §5 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvala povinnou osobu k vydání nemovitostí.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o tom, že majetek žalobkyně propadl na základě rozsudku trestního soudu ve prospěch státu (tento rozsudek byl v roce 1991 zrušen) a že smlouvou ze 4.12.1973 byly tyto nemovitosti převedeny na žalovaného na základě protiprávního zvýhodnění, které je patrno z průběhu celého jednání, předcházejícího uzavření smlouvy o převodu propadlých nemovitostí z orgánu státu na žalovaného. Skutečnost, že žalovaný byl synem tehdejšího předsedy bývalého Okresního národního výboru v N., jemuž byl bývalý Městský národní výbor instančně podřízen, měla zřetelný vliv na celý průběh jednání o prodeji nemovitostí, včetně stanovení kupní ceny. Nemovitosti byly původně převáděny z Okresního národního výboru v N. na Městský národní výbor ve F. za účetní cenu, která byla v zápětí (z důvodů objektivně nepřezkoumatelných) snížena o cca 35 % a za tuto cenu byla chata prodána žalovanému.
Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, pokud spatřoval porušení platných předpisů ve skutečnosti, že nemovitosti, uváděné žalobkyní, nebyly prodány manželům J., kteří měli mít, podle názoru žalobkyně, k těmto nemovitostem užívací právo; právo těchto osob bylo ovšem jen právem odvozeným od vlastnického práva žalobkyně a rozhodnutím o propadnutí majetku toto odvozené právo zaniklo.
Odvolací soud z těchto uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §138, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 20.6.2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 11.8.2002, tedy ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně (a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení) ve výrocích dovoláním napadených, tedy pokud bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné a namítal nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, které nemá oporu v provedeném dokazování, a nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolatel namítal, že v daném případě nebylo postaveno na jisto, zda tu na straně žalobkyně byla zachována od roku 1968, odkdy se zdržuje v cizině, kontinuita českého státního občanství žalobkyně.
Dovolatel trval na tom, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by nemovitost nabyl v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V této souvislosti nebyla správně posouzena ta skutečnost, že se žalobkyně chtěla před svou emigrací zbavit své rekreační chaty jejím převodem na své rodiče. Nebylo bráno v úvahu, že žalovaný nevěděl, že kupuje chatu po emigrantech, že své vlastnictví nabyl v dobré víře a že tuto chatu po dobu dvaceti let svým nákladem udržoval a zveleboval. Nebylo přihlíženo také k tomu, že žalobkyně sama, vzhledem ke svému věku a ke značné vzdálenosti svého bydliště v cizině, nehodlá chatu v R. užívat.
Podle názoru dovolatele nepřineslo dokazování, prováděné v tomto řízení před soudy obou stupňů, spolehlivý podklad o tom, že by smlouva ze 4.12.1973 byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Smlouva byla registrována bývalým státním notářství v roce 1969, kdy již platil cenový předpis – vyhláška č. 43/1969 Sb. K převodu nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, z bývalého Okresního národního výboru v N. na bývalý Městský národní výbor ve F. v době před uzavřením uváděné smlouvy došlo za cenu 19.960 Kč. Podle smlouvy ze 4.12.1973 byla chata čp. 1478 ve F. nabyta za kupní cenu 12.238 Kč (úhrada za zřízení práva osobního užívání pozemku byla provedena samostatně) a úhrada za vodovodní přípojku byla uhrazena zvlášť a peníze za ni přijali rodiče žalobkyně. Rozpory mezi posudky znalců, které měly soudy obou stupňů k dispozici (posudky F. T., Ing. J. a B. J.), nebyl v řízení před soudy obou stupňů odstraněny a vyjasněny.
Tvrzení o protiprávním zvýhodnění žalovaného při koupi chaty čp. 1478 ve F. nebylo v řízení vysvětleno, ani zdůvodněno. V řízení nebyl doložen žádný přímý důkaz, ale ani nepřímý důkaz o tom,ž e by otec žalovaného (který byl předsedou bývalého Okresního národního výboru v N.) někoho nějakým způsobem ovlivňoval v souvislosti s uzavíráním smlouvy o koupi uvedené chaty.
Rozhodnutí soudů obou stupňů v této právní věci vytvořilo stav, že vlastníkem chaty (která má nyní č. 38) se má stát žalobkyně a vlastníkem pozemků parc. č. 1842 a parc. č. 4183/7, patřících k chatě, by byla zase jiná osoba, a to bez nějaké úpravy vzájemného vztahu ohledně užívání těchto nemovitostí. Také řešení neodpovídá, podle názoru dovolatele, účelu sledovanému zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2001 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí dovolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v daném případě směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Bylo třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu. Nešlo tu o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by uvedený soud rozhodl jinak než v dřívějším svém rozhodnutí, a to proto, že by byl vázán názorem odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Bylo tedy možné posoudit přípustnost dovolání dovolatele jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 16 C 131/95 Okresního soudu v Novém Jičíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatel ve svém dovolání také neuváděl, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí jeho dovolání směřuje, byla řešena právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Také dovolací soud sám nespatřuje v rozhodnutí odvolacího řešení některé právní otázky, konkrétní a nové, jež by dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena (např. připravovaným rozhodnutím některého se senátů Nejvyššího soudu nebo připravovaným stanoviskem některého z kolegií Nejvyššího soudu).
Zbývalo tedy dovolacímu soudu posoudit, zda odvolací soud řešil nebo neřešil ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc z hmotněprávních ustanovení zejména podle ustanovení §3 odst. 1, §4 odst. 2 a §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato ustanovení se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na tato ustanovení také v řízení poukazovali.
Bylo třeba ještě jmenovitě mít na zřeteli také ustanovení §1 odst. 2 a ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. upravuje tento zákon též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
V ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je stanovena lhůta pro výzvu, v níž oprávněná osoba vyzve povinnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb. (jinak její nárok zanikne). Také v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je stanovena lhůta, v níž může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu, nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci.
Podle názoru dovolacího soudu postupoval odvolací soud v daném případě tak, že projednávanou právní věc posoudil podle těchto uváděných ustanovení, přičemž vycházel ze slovního znění citovaných ustanovení a nedospěl při konkrétní aplikaci těchto ustanovení k závěrům, jež by bylo možné jednoznačně a přesvědčivě označit jako řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Neshledal proto dovolací soud, že by v případě dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady, které jsou stanoveny v §237 odst. 1 písm. c/ a v §237 odst. 3 občanského soudního řádu pro přípustnost dovolání podle těchto ustanovení.
Pokud dovolatel ve svém dovolání zevrubně uváděl námitky, které lze chápat jako výtky vyjadřující, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak bylo třeba mít na zřeteli, že tyto dovolací důvody uváděné v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 občanského soudního řádu, přicházejí v úvahu k posouzení jen u dovolání přípustného. Lze však přesto poukázat na to, jak jsou v uveřejněné judikatuře tyto dovolací důvody vykládány. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty právní závěry, že ani vadné nebo nesprávné skutkové zjištění není samo o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v občanském soudním řádu, dále že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Jestliže tedy nebylo možné dospět opodstatněně k závěru, že dovolání dovolatele je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, potom již nebylo možné se zabývat dovolatelem uplatňovanými dovolacími důvody, uváděnými v dovolání, které není přípustné, a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu