ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2077.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2077/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., ve věci žalobkyně A. K., zast. advokátkou, proti žalovaným 1/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, 2/ M. P., zast. advokátkou, 3/ S. H., 4/ L. H., o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 131/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.4.2003 č.j. 20 Co 222/2002 – 48, takto:
I/ Dovolání se odmítá.
II/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako státní občanka České republiky s trvalým pobytem ve Š. se domáhala v řízení, zahájeném dne 30.3.1992, proti České republice a H. P., vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu B. na LV č. 209 pro k.ú. S., a to pozemku č. parc. 1088 – zast. plocha s domem č.p. 297 a pozemku č. parc. 1089 – zahrada. Poté, kdy druhá žalovaná dne 19.1.1994 zemřela, se domáhala vydání nemovitostí proti jejím dědicům, a to pozůstalém manželovi M. P. a dcerám S. O. (později provdané H.) a L. H. Žalobu odůvodnila těmito skutkovými tvrzeními: Původními vlastníky předmětných nemovitostí byla žalobkyně spolu se svojí matkou M. B., každá z jedné ideální poloviny. V r. 1971 zůstala žalobkyně se svojí matkou v cizině. Matka žalobkyně byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.8.1970 sp.zn. 7 T 191/70 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.1970 sp.zn. 2 To 410/70 odsouzena pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky dle §109 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k propadnutí majetku. Tím se stal stát vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí ( rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.8.1990 sp.zn. 3 Rt 110/90 byl tento odsuzující rozsudek zrušen dle zák.č. 119/1990 Sb. včetně výroku o trestu propadnutí majetku). Druhou ideální polovinu, vlastnicky náležející žalobkyni, tato pozbyla na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1972 sp.zn. 32 C 249/72, jímž bylo k návrhu státu dle §142 obč. zák. zrušeno spoluvlastnictví žalobkyně v rozsahu jedné ideální poloviny k předmětným nemovitostem a tyto přikázány druhému spoluvlastníku, kterým byl československý stát. Ten prodal uvedené nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 26.6.1973 manželům F. a J. B. Po smrti F. B. v r. 1973 zdědila jeho spoluvlastnický podíl pozůstalá dcera H. P., která zbývající polovinu nemovitostí získala darem od své matky J. B. v r. 1978. H. P. zemřela dne 19.1.1994, předmětné nemovitosti zdědili pozůstalý manžel M. P. a dcery S. O. ( nyní provd. H.) a L. H., každý z jedné ideální třetiny. Žalobkyně dovozovala, že jí vznikl restituční nárok na vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí dle §6 odst. 2 a §4 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ( dále jen „rest. zák.“), neboť manželé B. získali nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Argumentovala tvrzením, že rozsudek Městského soudu v Brně sp.zn. 32 C 249/72, jímž bylo zrušeno její spoluvlastnictví a nemovitosti přikázány do vlastnictví státu, nikdy nenabyl právní moci, přestože na něm byla právní moc vyznačena ke dni 8.1.1973. Ačkoli soudu byla známa a v záhlaví rozsudku byla také uvedena její adresa v R., bylo v řízení jednáno a rozhodnutí doručováno jejímu údajnému zmocněnci K. Š., bytem v B., přestože ona mu pro toto řízení žádnou plnou moc neudělila a ve spisu se také žádná nenachází. Žalobkyně má za to, že za této situace bylo doručení rozsudku sp.zn. 32 C 249/72 K. Š. neúčinné. Další právní úkony, které na takto nepravomocné rozhodnutí soudu navazovaly, považuje žalobkyně za absolutně neplatné dle §39 obč. zák. Manželé B. tak dle žalobkyně nabyli nemovitosti od nevlastníka, kupní smlouva je proto neplatná, stejně jako další převody a nakládání s tímto majetkem. Žalovaní jsou povinni vydat jí spoluvlastnický podíl jako povinné osoby dle §4 odst. 2 rest. zák., neboť drží věc, která do jejich vlastnictví nikdy nepřešla.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.6.1997 sp.zn. 32 C 21/94 – 62 žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zamítnutí žaloby proti státu odůvodnil jednak zjištěním, že v době, kdy mu žalobkyně zaslala výzvu k vydání nemovitostí (23.9.1991), nebyla ještě osobou oprávněnou dle rest. zákona, tou se stala až na základě nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 164/94 Sb., s účinností od 1.11.1994. Dalším důvodem zamítnutí žaloby proti tomuto žalovanému je skutečnost, že stát převedl nemovitosti již v r. 1973 na manžele B. Zamítnutí žaloby proti žalovaným ad 2/, 3/ a 4/ odůvodnil tím, že nejsou povinnými osobami dle §4 odst. 2 rest. zák., neboť nemovitost získali dědictvím po H. P. K výzvě na vydání věcí, zaslané H. P. dne 19.3.1992, soud I. stupně nepřihlížel, neboť v té době nebyla žalobkyně ještě oprávněnou osobou. K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.11.1998 č.j. 20 Co 584/97 – 80 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem I. stupně a doplnil, že „ve spise 32 C 249/82 na č.l. 4 spisu se v protokole o jednání objevuje, že K. Š. je obecným zmocněncem žalované na základě plné moci udělené dne 20.1.1972. Tento obecný zmocněnec se také v průběhu řízení vyjadřoval k věci samé a převzal dne 15.12.1972 rozsudek.“ Dále vyslovil právní názor, podle něhož i v případě zpochybnění nabývacích titulů právních předchůdců žalovaných by H. P. nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem z titulu vydržení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22.11.2000 č.j. 28 Cdo 1055/99 – 96 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odkázal na stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož sice převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 rest. zák. nejsou míněny případy nabytí věci děděním, avšak na tyto nabyvatele přechází povinnost zemřelé osoby ( týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle §5 odst. 1 rest. zák.), do výše nabytého dědictví. Protože rozhodnutí odvolacího soudu se od této judikatury odchylovalo, bylo dovolání shledáno přípustným dle §239 odst. 2 o.s.ř. a naplněn i dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. v tehdy účinném znění.
Městský soud v Brně po doplnění dokazování rozhodl ve věci samé znovu rozsudkem ze dne 30.11.2001 č.j. 32 C 131/2001 – 30 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavé rozhodnutí ve věci ve vztahu k prvnímu žalovanému odůvodnil tím, že není povinnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, neboť není jejich držitelem. U žalovaných ad 2/,3/ a 4/ dospěl k závěru, že ti jako fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 rest. zák., neboť žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdci žalovaných manželé B. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.4.2003 č.j. 20 Co 222/2002 – 48 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, žalobkyni uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.275,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně a vyslovil, že prvému, třetímu a čtvrtému žalovanému se tato náhrada „nepřiznává“. Při rozhodování ve věci vycházel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud I. stupně. Vyslovil závěr, že postavení žalobkyně jako oprávněné osoby není zpochybňováno, avšak k tomu, aby žalobě mohlo být vyhověno, bylo nezbytné, aby žalobkyně též prokázala, že žalovaní (patrně ad 2/,3/ a 4/) jsou povinnými osobami dle §4 odst. 2 rest. zák., tj. že jejich právní předchůdci nabyli nemovitosti (od státu) v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Námitka získání nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění nebyla ze strany žalobkyně nikdy vznesena a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by tímto způsobem právní předchůdci žalovaných nemovitosti získali. Tvrzení žalobkyně, že nemovitosti byly od státu nabyty v rozporu s právními předpisy, neshledal odvolací soud důvodným. Žalobkyně tuto skutečnost spatřovala v tom, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 249/72 o zrušení spoluvlastnictví jí nebyl doručen rozsudek, nesprávně byl doručen K. Š., kterému však neudělila plnou moc k zastupování, proto nemohl nabýt právní moci a stát nemohl nabýt vlastnictví v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech a dál jej nemohl ani převádět na jiného. Odvolací soud v tomto směru posoudil obsah čestného prohlášení K. Š. (ze dne 28.4.1994), v němž uvedl, že žalobkyni skutečně zastupoval u soudu v právní věci pro zrušení spoluvlastnictví. Proti rozsudku však nepodal v zákonné lhůtě odvolání z důvodu nátlaku předsedy Krajského svazu výrobních družstev a předsedy ONV B. Odvolací soud vycházel i z obsahu protokolu sepsaného dne 2.2.1993 s K. Š. a dospěl k závěru, že žalobkyně byla v řízení o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem pod sp.zn. 32 C 249/72 řádně zastoupena zmocněncem K. Š., který tak byl oprávněn za ni dle §49 odst. 1 o.s.ř. přebírat rozhodnutí soudu a podávat proti nim odvolání. Pokud měl obavu odvolání podat, měl o tom informovat žalobkyni a vypovědět jí plnou moc, žalobkyně tak mohla podat odvolání sama nebo prostřednictvím jiného zástupce. Odvolací soud dále konstatoval, že i když byl v době rozhodování odvolacího soudu spis sp.zn. 32 C 249/72 skartován, již z dosavadních důkazů vyplývá, že plná moc zmocněnce udělená mu žalobkyní dne 15.1.1993 (správně 20.1.1972) nebyla odvolána ani vypovězena, proto dle §49 odst. 1 o.s.ř. byl rozsudek sp.zn. 32 C 249/72 doručován pouze tomuto zástupci, bez ohledu na to, že adresa žalobkyně (v onom řízení žalované) pro doručování do ciziny byla známa. Pokud nebylo podáno odvolání, nabyl rozsudek právní moci, stát se následně stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a mohl je kupní smlouvou platně převést na manžele B. Žalobkyně tak neprokázala, že by nemovitosti nabyli manželé B. v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Z tohoto důvodu nemohou být žalovaní „z titulu dědiců“ osobami povinnými k vydání nemovitostí dle §4 odst. 2 rest. zákona. Povinnou osobou k vydání nemovitostí není ani první žalovaný, neboť ten ke dni účinnosti rest. zák. nemovitosti nedržel ani nevlastnil. Z těchto důvodů byl rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrzen. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným byl odůvodněn dle procesního výsledku ( §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 o.s.ř.). Protože žalovaní ad 1/, 3/ a 4/ se „nákladů odvolacího řízení vzdali, nebyly jim náklady odvolacího řízení přiznány“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., když měla za to, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod spatřovala s odkazem na §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. v okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protiprávní zásah do svého vlastnictví spatřovala ve skutečnosti, že na rozsudku Městského soudu v Brně sp.zn. 32 C 249/72 byla vyznačena doložka právní moci ke dni 8.1.1973, aniž by byl rozsudek na straně žalobkyně řádně doručen a ona měla možnost proti němu podat v zákonné lhůtě odvolání. Rozsudek byl v České republice doručen K. Š., který sice byl žalobkyní, resp. její matkou kdysi pověřen, aby se staral o záležitosti spojené s nemovitostmi, nicméně tento nebyl osobou oprávněnou podat ve věci odvolání. Byl to právě stát, kdo označil K. Š. v žalobě za jejího zástupce, aniž by měl k dispozici jakýkoli doklad o tom, zda a v jakém rozsahu a pro jaké právní úkony bylo zmocnění dotyčnému uděleno. V soudním spisu se žádné písemné zmocnění nenachází. Spis Městského soudu v Brně sp.zn. 32 C 249/72 byl v době probíhajícího odvolacího řízení skartován a nemohl jím být již důkaz proveden. K. Š. doložil svým čestným prohlášením z r. 1993, že mu bylo v r. 1973 znemožněno odvolání proti rozsudku podat, i kdyby byl osobou řádně i k tomuto úkonu účastníkem řízení zmocněnou. Žalobkyně v dovolání dále dovozovala, že rozsudek z tohoto důvodu nemohl nabýt právní moci, stát se na jeho základě nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl toto vlastnictví platně převádět na další osoby. Manželé B. tak nabyli dle žalobkyně tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Žalobkyně dále namítala, že nabytí věcí v rozporu s právními předpisy je doloženo i tím, že jí nikdy nebyla poskytnuta finanční náhrada v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví v r. 1973, kterou by měl poskytnout tehdy stát, proběhlo-li by vše v souladu s tehdy platnými předpisy. Tento postup je protiprávní, porušující obecně uznávaná práva a svobody, tedy i v rozporu s právními předpisy. V tomto směru odkazovala na nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 192/96. Navrhla, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení uváděna ve znění této novely.
Žalobkyně podala dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje dovolací důvody i jasně formulovaný dovolací návrh ( §240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 a 2 o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž není dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Žalobkyně uplatnila v dovolání zásadně dvě námitky:
a/ odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyně byla v řízení u Městského soudu v Brně sp.zn. 32 C 249/72 zastoupena K. Š. jako zmocněncem, ač jej k tomu sama nezmocnila a plná moc pro tohoto zástupce se ve spisu nenachází. Z toho dovozuje, že doručení rozsudku v tomto řízení uvedenému zmocněnci bylo neúčinné, rozsudek nenabyl právní moci a stát se nemohl stát vlastníkem nemovitostí,
b/ právní předchůdci žalovaných ad 2/, 3/ a 4/ nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy dle §4 odst. 2 rest. zák., neboť žalobkyni nikdy nebyla poskytnuta finanční náhrada v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k nemovitostem v řízení pod sp.zn. 32 C 249/72.
V případě námitky ad a/ žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné skutkové zjištění, z něhož dospěl podle ní k nesprávnému skutkovému závěru, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že žalobkyně byla v řízení u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 249/72 zastoupena K. Š. jako zmocněncem na základě plné moci. Nejedná se o tvrzení ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.(tj. že rozhodnutí odvolacího soudu řeší buď právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem), nýbrž o tvrzení, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť nesprávně hodnotil důkazy, vztahující se k objasnění otázky, zda žalobkyně udělila K. Š. plnou moc pro zastupování v řízení pod sp.zn. 32 C 249/72. Toto tvrzení obsahově naplňuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod však lze přípustně uplatnit jen za podmínek stanovených v §241a odst. 3 o.s.ř., tj. jen tam, kde je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ (proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně) a písm. b/ ( jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku /usnesení/ proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( §238 a 238a) (na danou věc nedopadají). V daném případě však žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o.s.ř., které však otevírá dovolací přezkum pouze pro posuzování otázek zásadního právního významu, nikoli otázek týkajících se skutkových zjištění. Tvrzení nesprávného zjištění skutkového stavu věci (byť by vytýkané skutkové závěry byly základem pro právní posouzení věci) není ve vztahu k §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilým dovolacím důvodem, a to ani v případě, že by se dovolací soud - obecně vzato - s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu neztotožňoval. I když z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod nesprávného skutkového zjištění o zastoupení žalobkyně v řízení pod sp.zn. 32 C 249/72 zmocněncem K. Š. není dovolacím důvodem procesně způsobilým v tomto řízení a tedy činí dovolání v tomto rozsahu nepřípustným, dovolací soud pouze poznamenává, že skutkový závěr odvolacího soudu v otázce zastoupení žalobkyně v řízení pod sp.zn. 32 C 249/72 (v onom řízení žalované) není v rozporu s výsledky dokazování před soudy obou stupňů.
Ohledně námitky sub a/ tak lze uzavřít, že dovolání v tomto rozsahu není dle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o.s.ř. přípustné.
Námitka žalobkyně uvedená sub b/ může být při úvaze o přípustnosti dovolání posuzována opět jen z hlediska naplnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí může mít ve vztahu k vymezené právní otázce zásadní význam jen tehdy, jestliže tato právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tj. nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Současně má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Námitka žalobkyně, že podmínka nabytí věci v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu §4 odst. 2 rest. zák. je naplněna tím, že žalobkyni nebyla nikdy vyplacena finanční náhrada v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem v řízení pod sp.zn. 32 C 429/72, je ve vztahu k otázce, zda žalovaní ad 2/, 3/ a 4/ jako právní nástupci po zemřelé H. P. jsou povinnými osobami k vydání nemovitostí, bez právního významu. Tato skutková okolnost se neváže ke zpochybnění nabytí vlastnického práva státu k ideální polovině předmětných nemovitostí na základě rozsudku sp.zn. 32 C 249/72 ani nemůže vést k závěru o tom, že manželé B. z tohoto důvodu nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ( včetně závěru o povinnosti H. P. a následně jejích právních nástupců nemovitosti vydat). Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 192/96 není v této souvislosti případný. V rozhodnutí je řešena zcela odlišná problematika, totiž výklad vzniku restitučního nároku v případech odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 v rozhodném období při neposkytnutí příslušné náhrady, a to se zřetelem k vymezení pojmu „rozhodné období“ a vzniku nároku dle zvláštního zákona (č. 92/1991 Sb.). Právní názor uvedený v rozhodnutí Ústavního soudu se nijak netýká problematiky řešené v tomto soudním řízení, tj. otázky vzniku povinnosti fyzických osob vydat nemovitosti dle §4 odst. 2 rest. zákona.
V tomto směru lze tak uzavřít, že nemá-li tvrzení, že žalobkyni nebyla vyplacena finanční náhrada v souvislosti se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k nemovitostem, na vznik povinnosti žalovaných vydat nemovitosti právní dopad, nemůže se toto tvrzení obsažené v dovolání stát způsobilým dovolacím důvodem dle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Dovolání je proto i v tomto rozsahu z uvedeného důvodu nepřípustné. Pokud jde o potvrzení zamítavého rozhodnutí ve věci proti České republice, zde dovolání neobsahuje žádný dovolací důvod ve vztahu k tomuto procesnímu ustanovení. Dovolacímu soudu tak nezbylo, než dovolání dle §243a odst. 1, §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle §243b odst. 2, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalovaným, kteří by měli v důsledku odmítnutí dovolání proti žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu