ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2099.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2099/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 19.6.2002, sp.zn. 1 Co 62/2002, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 68/2001 (žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 31.8.2001, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 28.1.2002, čj. 23 C 68/2001-29. Výrokem tohoto rozsudku bylo žalovanému uloženo, aby se do tří dnů od právní moci rozsudku písemně omluvil a sdělil České poště v O.: „Odvolávám údaje o své dceři E. H., Vaší zaměstnankyni, o které jsem neoprávněně a bezdůvodně uvedl v dopise z 23.7.2001, tom, že mně drzým způsobem vybírala nebo jinak zadržovala korespondenci se zjevným úmyslem mne poškodit; že jako mstivá a chamtivá osoba úmyslně chtěla mne poškodit tím, že bez mého svolení sjednala, podepsala pojištění budov; že ve dvou případech zadržela složenky SIPO; že vulgárním způsobem projevovala svou nenávist vůči mně diskriminujícím názvem, že jsem jen jakýsi blbý slovenský nedouk a ona, že je právnická osoba, že veškeré platby v domu povede ona; že mně odcizila kupní smlouvu na náš rodinný domek v O.-V.; že se mně později pomstila tím, že opět zadržela složenku na vratnou částku 683,20 Kč za přeplatek plynu; že ve dvou případech zaslané dopisy na moje jméno se ke mně vůbec nedostaly. Zvláště se omlouvám a odvolávám své mylné domněnky o stupňující se nenávisti E. H. vůči mně, která se projevuje nebezpečným způsobem, až po výhrůžky zabití, a to za pomoci svého manžela i syna I., ročník 1981, a že z toho důvodu a obav o svůj život nemohu řádně užívat domek, který je ve spoluvlastnictví s mou bývalou manželkou F. K.“.
Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalovanému uloženo omluvit se stejným způsobem také za tvrzení: „Jednalo se pouze o mou mylnou domněnku, v tomto případě jsem již dříve požádal, aby v době mé nepřítomnosti, když se dostaví pracovník pojišťovny, smlouvu podepsala, pokud složenky SIPO převzala, vždy byly mně řádně předány. Jen já jsem vždy stanovil, kolik a jakou částku má přispívat na provoz domku; moje dcera E. H. nikdy nepoužila vůči mně hanlivý výraz. Kupní smlouva byla pro ni zcela bez významu; jde o můj výmysl, neboť v případě zadržení složenky nebyla by vratná částka jí vyplacena. Je to můj výmysl, zastření mé nenávisti vůči celé rodině mé dcery E. H. Vždy, když přijdu do domku a nikoho neoslovím, nikdo si mne nevšímá“.
Byl také zamítnut žalobní návrh, aby žalovaný byl povinen zdržet se tvrzení a pomlouvajících výroků o tom, že v rodinném domku v O.-V., se žalobkyně zdržuje se svou rodinou proti vůli žalovaného, že nikdy nedal svolení, aby se do domku nastěhovali, jak neustále uvádí v různých podáních, ale i v dopisech zasílaných žalobkyni, jako např. v dopisech ze 17.7.2001, 14.11.2000 a z 24.11.1999.
Rovněž byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo rozhodnuto, že žalovanému se zakazuje psát a zasílat žalobkyni výzvy k vystěhování se a k uvedení všeho do původního stavu, jaký byl před nastěhováním v roce 1993.
Výrokem rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobního návrhu žalobkyně, aby soud rozhodl o tom, že vstup do pokojů dříve vyhrazených pro užívání žalobkyně a její rodiny je ze strany žalovaného možný jen společně se spoluvlastnicí F. K., a to pouze pro zjištění nebo zajištění nutných prací v rámci údržby domu, bylo vysloveno, že se tento žalobní návrh vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 7.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že z výsledků provedeného dokazování měl tento soud zjištěno, že žalovaný zaslal 23.7.2001 zaměstnavateli žalobkyně dopis, obsahující údaje, které představovaly porušení práva na ochranu osobností žalobkyně, když nebylo prokázáno, že by tyto výroky byly pravdivé, pokud šlo o tvrzené jednání a počínání žalobkyně vůči žalovanému. Šlo o výroky dotýkající se cti a lidské důstojnosti žalobkyně, když v těchto výrocích byla žalobkyně líčena svému zaměstnavateli jako osoba, která si neváží svého otce, v různých životních situacích jej poškozuje a dokonce mu vyhrožuje zabitím a vulgárně jej uráží.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že přiměřeným zadostiučiněním ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku je tu písemné sdělení žalovaného vůči zaměstnavateli žalobkyně, které by však obsahovalo jen odvolání nepravdivých výroků, ne však nic o spekulacích a motivech žalovaného při jednotlivých konfliktních situacích, vysvětlivky a doplňky o tom, proč byl nepravdivý údaj uveden a jaký je skutečný stav věci. Nevyhovění žalobním návrhům žalobkyně se týká také údajů (tvrzení), jež souvisí s právními nároky a právními vztahy mezi žalobkyní a žalovaným, ohledně nichž nejde o spor o ochranu osobnosti, takže k jejich řešení není krajský soud věcně příslušný.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 19.6.2002, sp.zn. 1 Co 62/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (ve výrocích označených I. a VI.) potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.537,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně zjistil v řízení náležitě skutkový stav věci, provedl důkazy navržené účastníky řízení, tyto důkazy náležitě zhodnotil a vyvodil z nich přiléhavé skutkové i právní závěry; účastníkům řízení byla v řízení dána možnost navrhovat další důkazy a bylo jim dáno také procesní poučení; bylo jim také umožněno vyjadřovat se k provedeným důkazům a klást slyšeným svědkům své dotazy. Bylo zjištěno, že žalovaný zaslal zaměstnavateli žalobkyně dopis z 23.7.2001; výroky použité v tomto dopise jsou takového charakteru a intenzity, že jsou zásahem do osobnostních práv žalobkyně. Žalovanému se nepodařilo v řízení prokázat, že by výroky použité v uvedeném dopise byly pravdivé. Soud prvního stupně také shledal přiměřeným žalobkyní požadované zadostiučinění, spočívající v zaslání dopisu žalovaného zaměstnavateli žalobkyně, kterému byl poslán dopis žalovaného obsahující neoprávněný zásah do práva žalobkyně na ochranu její osobnosti. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému 22.7.2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Krajského soudu v Ostravě 13.9.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání měl dovolatel za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka po právní stránce zásadního významu; v tomto smyslu poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele v daném případě soudy obou stupňů „nesprávně vyhodnotily prokázané skutečnosti, zcela pominuly širší kontexty událostí, jež byly příčinou vzniku konfliktu mezi účastníky“. Žalobkyně je dcerou žalovaného a žalovaný volil vůči ní jednání, uváděné v její žalobě, protože si žalobkyně nepočínala vůči žalovanému s odpovídající mírou porozumění, respektu a tolerance, jež by tento příbuzenský vztah vyžadoval, a nevyvinula žádné úsilí k urovnání vzniklého konfliktu a větší pochopení pro změny v osobnostních a povahových rysech žalovaného, způsobených věkem. Žalovaný si činí morální právo klást na žalobkyni, jako na svou dceru, poněkud vyšší nároky ohledně její schopnosti učinit maximum pro odstranění a urovnání konfliktu a také schopnost akceptovat specifický vztah k žalovanému, jako k otci žalobkyně, což žalobkyně nečinila. Má proto žalovaný za to, že tu nelze jeho jednání hodnotit jako porušení práva žalobkyně na ochranu její osobnosti.
V daném případě směřovalo dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit, jak na to poukázal i sám dovolatel, podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovení §11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovených právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje do práv chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku (srov. k tomu Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).
Ústně nebo písemně provedený zásah může spočívat v rozšiřování nepravdivých zpráv, dotýkajících se osobnosti fyzické osoby nebo i ve zveřejňování pravdivých zpráv z intimního a rodinného života fyzické osoby proti jeho vůli, dále v nepravdivém obvinění z nečestného jednání, jakož i v kritice přesahující obsahem formou i cílem rámec pravdivé, objektivní kritiky (srov. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 173).
Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle lze považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit (srov. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 177).
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku i právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury vyplývá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nedospěl k závěrům řešícím projednávanou právní věc v rozporu s hmotným právem nebo k závěrům, jimiž by byla právní otázka řešena jinak než je řešena dovolacím soudem. Nelze mít rovněž za to, že by tu šlo o řešení právní otázky, jež by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že by pro posouzení práva na ochranu osobnosti byly zásady rozdílné, pokud by subjekt zásahu a objekt zásahu byly osoby příbuzné nebo osoby blízké (srov. §116 občanského zákoníku). Ve věcech ochrany osobnosti je třeba zásadně připustit možnost důkazu pravdy (srov. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 195). Posouzení a hodnocení důkazů o pravdivosti či nepravdivosti ústních nebo písemných projevů náleží soudu podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nejsou podle závěrů uveřejněné judikatury soudů ani vady či omyly při hodnocení důkazů (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Prostředím oprávněným věc řešit, jde-li o vyřešení rozporů z rodinných neshod, k nimž dochází v domě, kde bydlí osoby např. v příbuzenském poměru, nejsou zpravidla organizace (podniky), v nichž jsou některé z uvedených osob zaměstnány, jak tento postup zvolil žalobce v daném případě, když se svým dopisem z 23.7.2001 obrátil na zaměstnavatele žalobkyně.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřovala dovolání dovolatele, byla řešena otázka, která má po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch. Dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní vyjádření učiněná žalobkyní již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu