ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2109.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2109/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, Csc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Státnímu statku K., s. p. a 2/ Obci S., o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp.zn. 3 C 196/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, č. j. 12 Co 380/2002-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 13.2.2002, č.j. 3 C 196/2000-91; jím soud prvního stupně zamítl žalobu na určení žalobkyně domnělou oprávněnou osobou ve vztahu k nemovitostem bývalé zemědělské usedlostí č.p. 43 v S. ve smyslu §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen \"zákon o půdě\"). Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění soudu, že žalobkyně neuplatnila včas nárok na vydání uvedených nemovitosti, resp. určení domnělé oprávněné osoby padle §9 zákona o půdě ve vztahu k těmto nemovitostem, takže její případné právo podle §6 odst. 1 zákona o půdě zaniklo prekluzí. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pokud žalobkyně dodatečně uváděla, že uplatněním práva k usedlosti č.p. 41 v S. podle §9 zákona o půdě mínila usedlost č.p. 43 tamtéž, považoval odvolací soud toto tvrzení za účelové. Podle závěrů odvolacího soudu uplatnila žalobkyně nárok ve vztahu k nemovitostem usedlosti č.p. 43 podáním, které došlo pozemkovému úřadu až 23.11.1999, tedy dávno poté, kdy došlo k prekluzi jejího nároku na vydání zemědělského majetku náležejícího k č.p. 43. Nebylo proto třeba zkoumat, zda byla vydána přídělová listina na tento majetek.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně dovodila jeho přípustnost z ustanovení §23? odst. 1 písm.c/ OSŘ a jeho důvody podřadila pod §241a odst. 2 písm.b/ OSŘ. Nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu spatřuje v tom, že dovodil, že žalobkyně neuplatnila restituční nárok k nemovitostem č.p. 43. Okolnost, že tento nárok uplatnila, dovozuje z toho, že \"spolupracovala s pracovníky Pozemkového úřadu, na jejich výzvu předkládala potřebné doklady\". Je přesvědčena., že tím \"od roku 1992\" uplatnila nárok jak k nemovitostem č.p. 41, tak k nemovitostem patřícím k č.p. 43. Uvádí, že \"ve výzvě ze dne 23.11.1992 sice není výslovně uvedeno, že žádá i nemovitosti patřící k č.p. 43, ale ve spise Pozemkového úřadu se nepochybně nachází i další korespondence, ze které vyplývá, že paní žalobkyně ve lhůtě podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/91 Sb. svůj nárok uplatnila i ohledně č.p. 43\". Dovolatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. v posouzení otázky, \"zda nárok podle ustanovení §9 zákona č. 229/91 Sb. lze uplatnit i jinak než výslovně, tj. jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tam, co chtěl účastník projevit\". Navrhla, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a OSŘ. Přípustnost dovolání není dána podle §237 odst. 1 písm. a/ OSŘ, protože napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím rozhodnutí soudu prvního stupně, ani podle §237 odst. 1 písm. b/ OSŘ. Soud prvního stupně sice svým prvním rozsudkem v této věci z 28.2.2001, později zrušeným odvolacím soudem, žalobě částečně vyhověl, avšak ohledně jiných pozemků než těch, o nichž rozhodoval rozsudkem z 13.2.2002 na základě upraveného návrhu žalobkyně. Z odvolání žalobkyně proti rozsudku z 28.2.2001 vyplývá, že šlo o pozemky, o jejichž vydání kladně rozhodl pozemkový úřad 5.11.1999. Dovolací soud však dospěl k závěru, že otázka formulovaná žalobkyní, týkající se uplatnění nároku podle §9 zákona o půdě, má zásadní význam, protože v souvislosti s rozhodováním o nárocích podle §4a zákona o půdě nebyla dovolacím soudem dosud řešena; dovolání proto považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ OSŘ.
Dovolací soud se podrobněji nezabýval otázkou, zda soud v řízení podle části třetí OSŘ může věcně rozhodovat o prekluzi nároku, o němž rozhoduje správní orgán. Tato otázka jednak není předmětem dovolání, jednak ji lze zahrnout do širšího posouzení, zda nárok (domnělé) oprávněné osoby je dán, jak se žalobkyně domáhá.
Pokud jde o posouzení, zda uplatnění nároku podle §9 zákona o půdě lze dovodit z korespondence vedené v řízení před pozemkovým úřadem, dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že takto uplatnit nárok oprávněná osoba může, pokud by z této korespondence bylo zřejmé, čeho se domáhá. Zákon o půdě neupravuje žádné náležitosti návrhu podle §9, a při posuzování, zda návrh byl podán, je proto nutno aplikovat příslušná ustanovení správního řádu. Za takové uplatnění nároku ovšem nelze považovat případnou korespondenci mezi správním orgánem a jinými subjekty než oprávněnou osobou, ani předkládání listin jako důkazního materiálu, navíc když ani ve spisu není založena korespondence, z níž by vyplývalo, kdy byly takové důkazy správnímu orgánu zaslány, tj. zda se tak stalo v době před prekluzí případného nároku či až poté.
Dovolací soud ostatně ani z obsahu dovolání nemohl seznat, které podání (korespondence) učiněné ve správním řízení, žalobkyně považuje za takto uplatněný nárok; ve spisu pozemkového úřadu, tj. Okresního úřadu v T., taková korespondence založena není, ani záznam tohoto orgánu o tom, že nárok byl uplatněn před 31. 1. 1993 ústně, což by mohlo být podchyceno formou úředního zápisu. Dovolací soud se pak ztotožňuje se závěry obou soudů, že podáním ze dne 23.1l.1992 uplatnila žalobkyně nárok u pozemkového úřadu k jiným nemovitostem než k těm, které jsou předmětem řízení, tj. k nemovitostem č.p. 41 v S., a že její podání (bez ohledu zda je sepsáno na formuláři či nikoli) postihuje pouze skutkovou podstatu přechodu těchto nemovitostí na stát v roce 1953 na základě darování učiněného v tísni; jakoukoli zmínku o přídělu usedlosti č.p.43 a jeho odnětí nelze v tomto podání najít. Nepřichází také v úvahu, že by omylem bylo v tomto padání uvedeno č.p. 41 namísto č.p. 43, protože o nemovitostech usedlosti č.p. 43 bylo vedeno v průběhu několika let řízení u pozemkového úřadu a o nároku žalobkyně k nim bylo kladně rozhodnuto.
Nelze tedy než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, když žalobkyně uplatnění nároku podle §9 zákona o půdě k nemovitostem usedlosti č.p. 43 v Sulislavi neprokázala.
Dovolací soud proto dovolání zamítl podle §243b odst. 2 OSŘ.
Zbývá dodat, že účastníkem řízení není původně žalovaný Pozemkový fond České republiky, proti němuž bylo řízení pravomocně zastaveno dne 30.3.2001.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na náhradu nákladů řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu