ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2118.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2118/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. H., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002, sp.zn. 35 Co 87/2002 (v právní věci žalobkyně E. H.), zast. advokátem, proti žalované Městské části P., zast. advokátem, o určení práva nájmu k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 141/2001), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. prosince 2001 pod č.j. 24 C 141/2001-99 určil, že žalobkyně je nájemcem bytu specifikovaného v enunciátu tohoto rozhodnutí. Soud současně uznal povinnost žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10.550,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejího právního zástupce.
Obvodní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně prokázala, že žila s původní nájemnicí sporného bytu M. N., která zemřela 23.10.1996, nejméně po dobu tří let ve společné domácnosti, a že nemá vlastní byt. Žalobkyně bydlela s M. N. již od roku 1991. V bytě původní nájemnice se sice nezdržovala stále, občas dojížděla – z důvodu kontroly a údržby - na svou chalupu do Počátek, ale jejím jednoznačným úmyslem bylo bydlet s M. N. Žalobkyně byla zaměstnána v P. a i osobní věci měla ve sporném bytě. I když při jednání na obvodním úřadě uvedla, že společnou domácnost s původní nájemkyní vedla až od prosince 1994, nalézací soud dospěl k závěru, že fakticky žily ve společné domácnosti již dříve. Do této doby je nutno započíst i návštěvu u dcery v K., ze které se žalobkyně v návaznosti na dopis M. N. vrátila dříve. Původní nájemkyně nemohla bydlet sama a potřebovala péči další osoby, kterou byla právě žalobkyně. Ta splnila i zákonnou podmínku absence vlastního bytu, když domek v P. není vhodný k trvalému bydlení. Protože tedy žalobkyně prokázala splnění všech podmínek přechodu nájmu bytu, obvodní soud žalobě vyhověl a určil, že je nájemkyní předmětného bytu.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 3. května 2002 pod č.j. 35 Co 87/2002-116 tak změnil, že žalobu o požadované určení zamítl. Žalobkyně byla zavázána zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 8.975,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejího advokáta.
Odvolací soud zopakoval některé důkazy a dospěl k závěru, že soud I. stupně došel na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům a v důsledku toho i nesprávným závěrům právním.
Již podle tvrzení obsažených v žalobě žila žalobkyně se zůstavitelkou M. N. ve společné domácnosti od roku 1994. Je tedy zřejmé, že nemohlo dojít k alespoň tříletému soužití ve společné domácnosti s původní nájemkyní, když tato zemřela 23.10.1996. Tento závěr pak prokazují i důkazy v řízení provedené, a to žádost žalobkyně o přechod práva nájmu bytu, evidenční list pro výpočet úhrady za užívání předmětného bytu, protokol sepsaný v dědickém řízení, jakož i protokol sepsaný se žalobkyní u odboru majetkového odd. správy budov. Ve světle těchto důkazů nelze potvrdit závěr soudu I. stupně o tom, že žalobkyně a M. N. „fakticky žily ve společné domácnosti již dříve“ než od prosince 1994, ani závěr, že žalobkyně „k tomuto termínu“ zřejmě dospěla proto, že v mezidobí byla na návštěvě dcery v K. Z výpovědi svědkyně V. Z. lze pouze dovodit, že žalobkyně zajišťovala pomoc a péči M. N. a často ji navštěvovala i před prosincem 1994, což však nejsou skutečnosti, které lze považovat za vedení společné domácnosti ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 a §115 občanského zákoníku. Právo nájmu předmětného bytu tudíž na žalobkyni nepřešlo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle dovolatelky závěr odvolacího soudu o tom, že se zůstavitelkou žila ve společné domácnosti až od roku 1994, je vytržen z kontextu důkazních materiálů i z jejich hodnocení, když soud opominul svědectví V. H., M. B., Z. P. a J. D., i tu skutečnost, že žalobkyně si již v letech 1991 – 1992 nastěhovala k zůstavitelce věci, zde o ni pečovala a hradila část nájmu i náklady na vedení společné domácnosti a v předmětném bytě pobývala po větší část týdne. Pokud odvolací soud měl pochybnosti o době vedení společné domácnosti, měl si předvolat shora uvedené svědky a ujasnit si rozpor v důkazech a tvrzeních. Soud I. instance zkoumal danou skutečnost dvakrát, a vždy dospěl k závěru, že žalobkyně se již od roku 1991 starala o společnou domácnost a pečovala o paní N. Tvrzení samotné žalobkyně o tom, že společnou domácnost se zůstavitelkou vedla od roku 1994, je dáno skutečností, že žalobkyně je výrazně starší osoba, která pojem společné domácnosti nezná, když měla pravděpodobně na mysli, že u paní N. bydlela trvale bez přestávky.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., a protože řízení před odvolacím soudem proběhlo podle procesních předpisů účinných od 1.1.2001, řídil se i dovolací soud ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění po novele provedené citovaným zákonem.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§237 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24la odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci dospěl dovolací soud k názoru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Žalobkyně svou žalobou usilovala o určení, že je nájemkyní sporného bytu, jehož nájem na ni měl přejít podle ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Podle věty druhé citovaného ustanovení se nájemci (společnými nájemci) stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Zatímco u osob uvedených ve větě prvé je pojem společné domácnosti interpretován volněji, u osob uvedených ve větě druhé je tento pojem právní praxí vykládán přísněji, tedy stejně jako v případě §115 občanského zákoníku.
Zákonnými znaky domácnosti je trvalé spolužití fyzických osob a zároveň společné uhrazování nákladů jejich potřeb. Musí tedy jít o spotřební společenství trvalé povahy. Žalobkyně – jako osoba spolubydlící, zahrnutá ve větě druhé ustanovení §706 odst. 1 obč. zákoníku - by se tak stala nájemkyní předmětného bytu za podmínky, že by prokázala sdílení společné domácnost se zůstavitelkou nejméně po dobu tří let.
Sama dovolatelka však již v žalobě uvedla, že se zůstavitelkou žila ve společné domácnosti od roku 1994. Rovněž v žádosti o vydání přechodu nájmu sporného bytu žalobkyně prohlásila, že s dosavadní nájemkyní žila v daném bytě od prosince 1994. Podle protokolu sepsaného s žalobkyní dne 2.4.1997 u odboru majetkového oddělení správy budov a bytů v Praze 8 se tato v bytě přítelkyně M. N. převážně zdržovala od prosince 1994. I podle protokolu sepsaného v dědickém řízení dne 10.2.1997 žila dovolatelka se zůstavitelkou ve společné domácnosti od prosince 1994, po předchozí péči od roku 1991. Tyto skutečnosti jasně dokazují, že žalobkyně nemohla splnit časovou podmínku danou ustanovením §706 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku. Nelze přitom přijmout názor – vyslovený v dovolání – spočívající v tvrzení, že vyjádření žalobkyně je nutno posuzovat v souvislosti s jejím vysokým věkem a právní neobeznalostí, už vzhledem ke skutečnosti, že přinejmenším v řízení dědickém a i v řízení projednávaném byla dovolatelka zastoupena advokátem.
Závěry odvolacího soudu nezpochybňují ani svědectví V. H., M. B., Z. P. a J. D., kteří shodně formou čestného prohlášení potvrdili, že žalobkyně „se od roku 1991 trvale nezdržovala na adrese P., kde občas dohlédla na stav své chalupy, ale pečovala o paní M. N. u ní v bytě, ve společné domácnosti, na P., kde také od roku 1994 t r v a l e bydlela a bydlí“. I tento dovolatelkou připomenutý důkaz dokládá, že trvalé sdílení domácnosti se zůstavitelkou v dané věci nastalo až v roce 1994. Předchozí častá výpomoc a péče o zůstavitelku (jakkoliv lidsky záslužná) však – i s přihlédnutím k podpůrným důkazním okolnostem jako je přihlášení osoby k trvalému pobytu či evidence u lékaře – nemohou být kvalifikovány jako skutečnosti naplňující legální znaky ustanovení §706 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku.
Odvolací soud tedy na základě podložených skutkových zjištění, při jejichž hodnocení se nedopustil žádné zjevné logické chyby, dospěl ke oprávněnému právnímu názoru. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalobkyně proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., protože žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady řízení nevznikly.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podala žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu