ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2252.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2252/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně Městské části P., proti žalované A. Š., zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 14 C 103/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.5.2003 č.j. 17 Co 238/2003 – 23, takto:
I/ Dovolání se o dmítá.
II/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud I. stupně rozhodl dne 18.2.2003 rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 o.s.ř., že žalovaná je povinna vyklidit nebytový prostor o rozloze 70 m2 v přízemí domu č.p. 382, P., M. 75, a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.000,- Kč na náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.5.2003 č.j. 17 Co 238/2003 – 23 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že žalované byla dne 10.9.2002 doručena žaloba a usnesení ze dne 3.9.2002 s výzvou dle §114b odst. 1 o.s.ř., aby se žalovaná ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy k žalobě vyjádřila, kdy současně byla poučena i o následku uznání nároku dle §114b odst. 5 o.s.ř., jestliže se ve lhůtě k žalobě nevyjádří nebo nesdělí vážný důvod, který jí v tom brání. Dne 19.9.2002 udělila žalovaná plnou moc advokátu, který v průběhu lhůty dne 1.10.2002 onemocněl, jeho pracovní neschopnost skončila však 7.10.2002, proto neměl vážný důvod pro to, aby do konce stanovené třicetidenní lhůty (10.10.2002) nemohl vypracovat vyjádření k věci, když podstatné okolnosti případu mu musely být známy nejméně od 19.9.2002, kdy jej žalovaná zmocnila k zastupování ve sporu, a zbytek si ověřil již 8.10.2002 při pětiminutovém nahlédnutí do spisu. Protože žalovaná nepodala vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě ( učinila tak až dne 11.10.2002), přičemž její právní zástupce při osobní návštěvě soudu I. stupně dne 8.10.2002 nepožádal o prodloužení lhůty k vyjádření ( obsahu záznamu na č.l. 6 p.v. nelze podle odvolacího soudu za takovou žádost považovat), byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro „zmeškání“ (správně pro uznání). Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení byl odůvodněn dle §142 odst. 1 výkladem a contrario, §224 odst. 1 o.s.ř., neboť procesně úspěšnému žalobci náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládá na splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. Důvody dovolání spatřuje v tom, že dosavadní řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a jedná se o záležitost judikaturou dovolacího soudu neřešenou. Soudům obou stupňů vytkl, že ignorovaly realitu, že advokát nezastupuje jen jednoho klienta. Právnímu zástupci běžela řada lhůt a byl zavázán řadou povinností v jiných klientských věcech, a to nejen termíny dohodnutými se svými dalšímu klienty, ale i vůči orgánům činným v trestním řízení a dalším institucím. Aby mohl ve věci samé podat kvalifikované vyjádření, musel nahlédnout do předmětného soudního spisu, což je možné jen v úředních hodinách, a prověřit nepravdivé tvrzení žalobce, že smlouva o nájmu předmětných nemovitostí je ze dne 1.6.1991. Právní zástupce nemohl předvídat při převzetí věci a při následném organizování své činnosti svou pracovní neschopnost ani délku jejího trvání. Žalovaná prostřednictvím svého zástupce předložila dne 8.10.2002 soudu plnou moc pro svého advokáta a ten sdělil soudu, jaký vážný důvod mu brání vyjádřit se ve lhůtě. Má za to, že pracovní neschopnost jejího právního zástupce v průběhu běhu lhůty stanovené dle §114b odst. 1 o.s.ř., která byla obratem po skončení pracovní neschopnosti doložena soudu, je vždy vážným důvodem pro prodloužení lhůty určené soudem tak, „aby vyloučená doba pracovní neschopnosti právního zástupce účastníka … zachovala účastníku zavázanému k podání vyjádření dobu odpovídající minimální lhůtě stanovené zákonem“. Navrhla proto, aby dovolací soud nejprve odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání a aby následně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) zjistil, že žalobkyně podala dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje dovolací důvody i jasně formulovaný dovolací návrh ( §240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 a 2 o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž není dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Žalobkyně uplatnila v dovolání zásadně dvě námitky:
a/ soudy obou stupňů nesprávně vyložily obsah záznamu ze dne 8.10.2002, že právní zástupce spolu s předložením plné moci a dokladem o pracovní neschopností zároveň nesdělil vážný důvod, pro který nemůže podat vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě,
b/ pracovní neschopnost právního zástupce účastníka v průběhu běhu lhůty k vyjádření stanovené dle §114b odst. 1 o.s.ř. je vždy vážným důvodem pro prodloužení stanovené lhůty k vyjádření tak, aby doba trvání pracovní neschopnosti byla z počítání běhu lhůty vyloučena, respektive aby o délku trvání pracovní neschopnosti byla tato lhůta prodloužena.
Na základě těchto námitek žalobkyně dovozuje, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Aby se však dovolací soud mohl zabývat otázkou, zda řízení tvrzenou vadou skutečně trpí, muselo by být dovolání přípustné z hlediska §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., tj. muselo by se jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které je po právní stránce zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, jestliže řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tj. že se nejednalo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Současně musí mít řešená právní otázka význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.
Podle §114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( §99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Dle odstavce 5/ cit. ust. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( §153a odst. 3) musí být poučen.
Dle §153a odst. 1 uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle odst. 3 cit. ust. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
V souzené věci není sporu o tom, že výzva dle §114b odst. 1 o.s.ř. byla žalované doručena do vlastních rukou ( §114b odst. 4 o.s.ř.) dne 10.9.2002, že žalovaná udělila plnou moc k zastupování v řízení advokátu dne 19.9.2002, že tento advokát se dne 8.10.2002 dostavil osobně do příslušného kancelářského oddělení soudu I. stupně, založil do spisu plnou moc a kopie potvrzení pracovní neschopnosti od 1.10.2002 do 8.10.2002 a nahlížel do spisu. Rovněž není zpochybňováno, že žalobkyně podala vyjádření k žalobě prostřednictvím svého právního zástupce osobním doručením do podatelny soudu dne 11.10.2002, tedy jeden den po skončení 30 denní lhůty určené k tomuto úkonu. V konkrétním případě řešily soudy obou stupňů otázku, zda právní zástupce žalované při osobní návštěvě u soudu dne 8.10.2002 požádal o prodloužení 30 denní lhůty k podání vyjádření ve věci na základě výzvy dle §114b odst. 1 o.s.ř. či nikoli a zda vyjádření k žalobě bylo podáno ve stanovené 30 denní lhůtě. K tomu soudy obou stupňů po skutkové stránce vycházely z obsahu záznamu ze dne 8.10.2002 na č.l. 6 p.v. spisu tohoto znění: „Dne 8.10.2002 se dostavil na soud bez předvolání JUDr. P. P. – ev.č. 1500 a nahlížel do spisu od 13,45 do 13,50 hod. Zároveň do spisu zakládá plnou moc a (omluvu) kopii neschopenky“. Záznam je podepsán JUDr. P. a dále připojen nečitelný podpis pracovnice kancelářského oddělení.
Závěr soudů obou stupňů o tom, že právní zástupce žalobkyně spolu s předložením plné moci a kopie dokladu o trvání své pracovní neschopnosti nepožádal současně o prodloužení stanovené 30 denní lhůty k vyjádření ve věci, byl učiněn na základě hodnocení obsahu tohoto záznamu po stránce skutkové a výkladu jeho obsahu se zřetelem k tomu, co je v záznamu slovně zachyceno o účelu osobní návštěvy tohoto právního zástupce u soudu uvedeného dne. Jak soud I. stupně, tak i soud odvolací dospěly ke shodnému závěru, že právní zástupce při této příležitosti sice soudu sdělil, že byl v průběhu lhůty k podání vyjádření nemocen, avšak nesdělil současně (ani následně ve stanovené lhůtě), že by mu tento důvod bránil v tom, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil. Závěry soudů obou stupňů v tomto směru jsou závěry skutkovými, přijatými na základě hodnocení skutkových zjištění z listinného důkazu (záznamu ze dne 8.10.2002), a jsou též přiměřeným způsobem odůvodněny v souladu s §157 odst. 2 o.s.ř. Jde o závěr skutkový ( byť v řetězci s ostatními zjištěními je podkladem pro následný právní závěr o vzniku fikce uznání nároku), který je výsledkem hodnocení důkazů o jedinečných okolnostech v konkrétní věci a nejedná se tak o závěr právní, který by byl využitelný pro rozhodování soudů i v jiných věcech ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Z tohoto hlediska proto nemůže být dovolání v tomto směru dle uvedeného ustanovení přípustné.
Námitka žalované sub b/, že pracovní neschopnost právního zástupce v průběhu trvání lhůty stanovené k vyjádření ve věci dle §114b odst. 1 o.s.ř. je vždy vážným důvodem pro prodloužení stanovené lhůty k tomuto vyjádření o délku této pracovní neschopnosti, není ani důvodná, ani pro dovolací přezkum rozhodná. Soudy obou stupňů totiž na řešení této otázky svá rozhodnutí nezaložily, neboť k tomu nebyl dán procesní důvod. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena právě na závěru, že žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce ve stanovené lhůtě nesdělila, že by pracovní neschopnost zástupce bránila tom, aby žalovaná podala své vyjádření ve věci ve stanovené lhůtě, a že ani nepožádala o prodloužení této lhůty k vyjádření. Soudy tak nemusely hodnotit ( a pokud tak činily, bylo to nad rámec rozhodnutí), zda pracovní neschopnost právního zástupce žalované byl skutečně vážný důvod, pro který by bylo možno stanovit novou lhůtu k tomuto vyjádření dle §114b odst. 5 o.s.ř., když rozhodující význam mělo naopak zjištění, že žádost o její prodloužení vůbec nebyla podána. Tvrzení žalované, že pracovní neschopnost právního zástupce účastníka je - sama o sobě - vždy důvodem pro prodloužení lhůty k písemnému vyjádření dle §114b odst. 1 o.s.ř. o délku této neschopnosti, je pak již zcela v rozporu s obsahem ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř., Z dikce tohoto ustanovení lze jazykovým a logickým výkladem dospět k jednoznačnému závěru, že účastník ( jeho zástupce ) musí ve stanovené lhůtě soudu sdělit, že na straně účastníka ( zástupce) je vážný důvod, který mu brání se včas ve věci vyjádřit, tj. způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti sdělit, že z uvedeného důvodu nebude moci toto vyjádření ve stanovené lhůtě podat. Takové sdělení adresované soudu ( ani výslovně ani implicitně) však v daném řízení učiněno nebylo. Pouhé sdělení právního zástupce, že byl v průběhu lhůty stanovené k vyjádření dle §114b odst. 1 o.s.ř. nemocen, nemůže vést bez dalšího k závěru, že tímto současně sděluje, že mu pracovní neschopnost brání v tom, aby ve lhůtě, v té době stále ještě plynoucí, mohl vyjádření podat. Okolnost, že vyjádření bylo podáno jeden den po uplynutí lhůty stanovené dle §114b odst. 1 o.s.ř., je bez procesního významu, neboť v důsledku marného uplynutí lhůty nastává fikce uznání nároku a soud je povinen podle tohoto uznání rozhodnout rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 o.s.ř., aniž by bylo právně významné, o jakou dobu byla lhůta k vyjádření zmeškána.
Jestliže žalobkyně vytkla v dovolání odvolacímu soudu jednak nesprávnost skutkového závěru (námitka sub a/), jednak odlišný názor procesněprávní ( nikoli hmotněprávní), který však ani nebyl pro rozhodnutí ve věci určujícím ( námitka sub b/), zatímco ostatní námitky uplatněné v dovolání jsou z hlediska jeho přípustnosti nerozhodné, nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. po právní stránce zásadního významu. Z toho nutně vyplývá, že dovolání je z hlediska tohoto ustanovení nepřípustné a nelze se tak ani zabývat tím, zda tvrzená pochybení odvolacího soudu představují tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť existencí takových vad se může dovolací soud zabývat jen v případě dovolání přípustného. Dovolacímu soudu tak nezbylo než dovolání pro jeho nepřípustnost dle §243b odst. 5 věta první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Není-li dovolání přípustné, neshledal dovolací soud podmínky pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu k návrhu žalobkyně dle §243 o.s.ř., aniž o tom bylo třeba vydávat zvláštní rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 ve spojení s §146 odst. 3 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalobci, který by měl v důsledku odmítnutí dovolání právo na jejich náhradu, náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu