ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2312.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2312/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Ing. F. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 3.10.2001, sp.zn. 1 Co 88/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 185/99 (žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. F. P., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 10.6.1999, domáhajícího se uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 100.000,- Kč, a to za výroky obsažené v článku v „N. B.“ z 1.12.1998, v němž žalovaný označil žalobce za „spasitele“, dále uvedl, že „žalobci páchne z úst“, že „mu smrdí nohy“ a že „ho jako pedofila irituje domov důchodců, neboť naproti tomuto domovu je mateřská škola“.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dopis redakci novin „N. B.“ (který pak byl v těchto novinách uveřejněn) podepsal jako předseda výboru obyvatel Domova důchodců v B. Šlo o reakci uvedeného výboru na nepravdivou a hanlivou kritiku žalobce ohledně poměrů v tomto domově důchodců a kritiku počínání ředitelky uvedeného domova. Výroky v závěru dopisu, které žalobce uvádí ve své žalobě byly míněny jako ironizování žalobce a nebyly míněny vážně. Dopis neobsahoval žádost o zveřejnění dopisu v novinách „N. B.“.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12.12.2000, čj. 23 C 185/99-56, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 5.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalobní návrh na zaplacení další částky 95.000,- Kč byl zamítnut. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2.995,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že výroky obsažené v dopise podepsaném žalovaným, jež byly pak zveřejněny dne 1.12.1998 v novinách „N. B.“, došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti (s výjimkou výroku označujícího žalobce jako „spasitele“) ve smyslu ustanovení §11 a §13 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud šlo o sankci za tento neoprávněný zásah, vzal soud prvního stupně v úvahu, že difamující výroky byly tu zveřejněny v hromadném sdělovacím prostředku, dostupném veřejnosti, přičemž šlo o výroky s vysokou mírou urážlivosti a přinášející snižování lidské důstojnosti označením žalobce za pedofila, pokládal soud prvního stupně za sankci odpovídající ustanovení §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku uložení povinnosti žalovanému nahradit nemajetkovou újmu žalobci zaplacením částky 5.000,- Kč, ale nikoli již částku vyšší. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobce i žalovaného proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.12.2000 rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 3.10.2001, sp.zn. 1 Co 88/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, které platil.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku z 12.12.2000 uvedl správná skutková zjištění. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že tu ze strany žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti výroky obsaženými v článku z 1.12.1998, uveřejněném v novinách „N. B.“. Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že výroky v tomto článku byla důstojnost a vážnost žalobce snížena ve značné míře, takže jen morální zadostiučinění (§13 odst. 1 občanského zákoníku) by tu nebylo dostačující; v tomto smyslu i odvolací soud pokládal částku 5.000,- Kč za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Proto odvolací osud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 7.12.2001 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ostravě dne 7.2.2002.
Žalovaný ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby „rozhodl o zamítnutí žaloby žalobce“. Žalovaný měl za to, že v tomto řízení došlo k vadě řízení „v neprospěch žalovaného a že odvolací soud i soud prvního stupně věc nesprávně posoudily“. Žalovaný vytýkal soudům obou stupňů, že ke spisu nebyla vyžádána zpráva (zprávy) o počtu evidovaných žalob žalobce u Okresního soudu v Bruntále, jakož i o podaných trestních oznámeních od žalobce u Státního zastupitelství v B., jako i počet stížností u policie v B., což vše dohromady už představuje počet trojmístných čísel; žalobce tedy nepochybně „trpí stihomanem“. Žalobce je autorem řady hanopisů na poměry v domově důchodců, a to jak ohledně personálu domova, tak i starých obyvatel tohoto domova a také např. ohledně znevažování sbírek konaných ve prospěch Č. k. v B. Žalovaný ve svém dovolání si stěžoval, že jeho zastoupení advokátem a odvolacím řízením bylo zbytečné a probíhalo bez potřebné přípravy. Odvolávajícímu se žalobci byla nesprávně přiznána náhrada cestovních výloh taxislužbou ke Krajskému soudu v Ostravě, i když žalobce nepředložil o této dopravě žádný doklad. Dopis odeslaný ze strany výboru obyvatel Domova důchodců v B. byl obranou proti hanopisům žalobce.
Po podání uvedeného dovolání došlo ještě k vydání usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 20.2.2002, sp.zn. 1 Co 3/2002, jímž byla ustanovená zástupkyně žalobce, advokátce, „přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výloh v celkové částce 6.737,- Kč, která bude vyplacena ze státních prostředků od Krajského soudu v Ostravě“.
Při posuzování uvedených dovolání, podaných v daném případě, vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Včasnost dovolání žalovaného bylo třeba v daném případě posoudit (i když k jeho podání došlo po uplynutí jednoměsíční lhůty, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) vzhledem k ustanovení §243c a §204 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože se žalovaný řídil poučením obsaženým v rozsudku odvolacího soudu z 3.10.2001 (na str. 5 tohoto rozsudku) s označením delší lhůty k podání dovolání.
Přípustnost dovolání žalovaného, které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutné posoudit podle ustanovení §236 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a podle ustanovení §239 téhož právního předpisu.
Dovoláním bylo totiž možné napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouštěl (viz §236 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění), nikoli tedy proto, že dovolatel vyjádřil v dovolání nespokojenost s rozhodnutím odvolacího soudu a namítal jeho nesprávnost.
Nešlo tu o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nešlo tu také o případ, v němž by odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku, že dovolání proti svému rozsudku připouští (viz §239 odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Nebyly tu však dány ani zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), neboť nešlo o případ, v němž by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Nemohl tedy shledat dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), upravujících v §236 až §239 přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu