ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.232.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 232/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Ch., zast. advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001 pod sp.zn. 39 Co 55/2001 (39 Co 56/2001), vydanému v právní věci žalobkyně O. M., zast. advokátem, proti žalovanému M. Ch., zast. advokátkou, o změnu podmínek pro vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 26 C 501/97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2001 pod čj. 39 Co 55/2001-170 (39 Co 50/2001-170), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně – rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. května 2000, čj. 26 C 501/97-131, jímž bylo zjištěno, že povinnost žalovaného vyklidit byt a vyklizený žalobkyni odevzdat (byt I. kategorie o jednom pokoji, předsíni, koupelně a WC o výměře 21 m2 v přízemí domu čp. 2056 v P.), stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 27 C 82/95 z 6.2.1996, není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Tímto rozsudkem byl současně žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl současně uznán povinným zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 svědečné ve výši 64,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný.
Dovolatel uváděl, že odvolací soud nesprávně zhodnotil výsledky provedeného dokazování, pokud nepřihlédl ke skutečnostem, které dovolatel (žalovaný) namítal již při hodnocení dokazování před soudem prvního stupně. Žalovaný totiž již tehdy a též ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkal, že soud jednostranně hodnotil rozpory ve výpovědích svědků pouze ve prospěch žalobkyně, ačkoliv žádný z rozporů nedokládá, že by to byl žalovaný, který přenechal předmětný byt do užívání paní Zajíčkové, na čemž se vlastně v podstatné míře zakládá závěr obou soudů o tom, že se podstatně změnily poměry v otázce bytové náhrady, která byla přisouzena původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 6.2.1996 pod sp.zn. 27 C 82/95 v podobě zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dovolání blíže nespecifikuje ani důvody přípustnosti dovolání, ani dovolací důvod. Dovolatel navrhl vyslovení odkladu vykonatelnosti.
Zástupce žalobkyně navrhl, aby dovolání bylo buď odmítnuto jako nepřípustné, anebo aby bylo zamítnuto včetně podaného návrhu na odklad vykonatelnosti.
Žalobkyně uváděla, že dovolání je ryze účelové a vyjadřuje pouze snahu zmařit případný výkon rozhodnutí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Proto se v dalším uvádějí ustanovení občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) ve stavu před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud tak sice zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že je podala osoba oprávněná k podání dovolání zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.); nemohl však opomenout odpověď na otázku, zda dovolání je přípustné.
Kromě případů, kdy by bylo dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., kde však jde o vady řízení, které dovolatel nevytýká, by bylo dovolání přípustné v případech, kde odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen tehdy, byl-li potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Tak tomu však v daném případě nebylo. V důsledku toho zbývá pouze přípustnost dovolání podle §239 o.s.ř., pokud totiž odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ani o tento případ se však v předmětné věci nejedná, protože takový návrh ani žalovaný nevznesl a odvolací soud z úřední povinnosti přípustnost dovolání nevyslovil.
Za této situace, kdy ani dovolatel neuvedl, z jakých případných dalších důvodů napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu nezbylo než na základě písemného podání dovolatele dojít k závěru, že v podstatě nejde dovolateli o nic jiného než napadnout hodnocení důkazů provedené soudem prvního a druhého stupně. To však mimořádným opravným prostředkem, jako je dovolání, nelze.
Nezbylo proto, že dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., se zřetelem k ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný. Soud však nepřiznal jeho odpůrci v řízení (žalobci) náhradu nákladů řízení o dovolání se zřetelem k ustanovení §150 o.s.ř.; důvody hodné zvláštního zřetele spočívají v tom, že jde ve věci o právní otázku, zda již pravomocným rozhodnutím soudu přiznaná bytová náhrada může být na základě změny poměrů dotčena následujícím opět pravomocným rozhodnutím soudu podle analogie zákona (srov. §163 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu