ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.232.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 232/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) S. b. d. H., zastoupenému advokátkou, 2) Městu H. a 3) Obci T. n. B., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 119/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2002, č. j. 10 Co 1148/2001-483, takto:
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2002, č. j. 10 Co 1148/2001-483, ve výrocích II. a III., jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 6. 2001, č. j. 6 C 119/92-451, ve výrocích I. a IV., vždy ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem žaloby byla povinnost žalovaných uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), a to (po úpravách žaloby) pozemků parc. č. st. pl. 32 – zastavěná plocha, 44/1 – zahrada, 44/2 – zahrada, st. pl. 31/2 – zastavěná plocha a st. pl. 136/2 – zastavěná plocha, zaměřených geometrickým plánem č. 172-53/2001 ze dne 26. 3. 2001, vypracovaným G. P., s. r. o., vše v k. ú. T. n. B. Tyto pozemky byly součástí jednak kupní smlouvy ze dne 20. 2. 1974, uzavřené mezi tehdy žijícími rodiči žalobkyně M. P. a L. P. jako prodávajícími a Československým státem – Okresním národním výborem v P. jako kupujícím, dále kupní smlouvy ze dne 16. 10. 1987, uzavřené mezi opět L. P. a Československým státem – Městským národním výborem v H., a konečně i součástí rozhodnutí o vyvlastnění, vydaného dne 27. 8. 1974 Okresním národním výborem v P.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 1. 6. 2001, č. j. 6 C 119/92-451, žalobu v celém rozsahu vůči všem třem žalovaným zamítl a uložil žalobkyni nahradit náklady, které v řízení vznikly druhému žalovanému a třetí žalované. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni statut oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích a dovodil i splnění podmínky výzev všem žalovaným v zákonné lhůtě (§5 odst. 1, 2 téhož zákona). Shledal však pasivní legitimaci povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích jen u třetí žalované a zde dospěl k závěru o prekluzi nároku, jak byl uplatněn u soudu. K přistoupení třetí žalované do řízení totiž došlo až na základě podání žalobkyně doručeného soudu dne 18. 10. 1999, tedy s výrazným časovým odstupem po skončení běhu jednoroční propadné lhůty od nevyhovění výzvě podle §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. 10. 1992).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2002, č. j. 10 Co 1148/2001-483, zastavil odvolací řízení proti prvním dvěma žalovaným, vůči nimž vzala žalobkyně odvolání zpět. V meritu věci však ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Náklady odvolacího řízení úspěšné žalované nepřiznal s ohledem na ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro okolnosti na straně žalobkyně. Odvolací soud vyšel z nezměněných skutkových zjištění a po právní stránce přisvědčil závěru prvostupňového soudu o prekluzi nároku. Doplnil též, že ani výzva žalobkyně vůči třetí žalované k vydání věcí ze dne 10. 8. 1991 nesplňuje požadavky zákona pro neurčitost, vzhledem k chybějící identifikaci požadovaných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm přípustnost mimořádného opravného prostředku poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. V návaznosti na to dovolatelka tvrdila, že je dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů. Podle námitek žalobkyně nemohlo dojít k prekluzi nároku proti třetí žalované, neboť žalobkyně v době podání žaloby vycházela z jak z údajů katastru nemovitostí, v němž nebyla třetí žalovaná zapsána jako vlastník nemovitostí, tak i ze sdělení třetí žalované ze dne 15. 8. 1991 v reakci na výzvu, podle něhož neměla třetí žalovaná nemovitosti držet ani užívat.
Třetí žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno žalobkyní v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že žalobkyně jako osoba subjektivně oprávněná k podání dovolání je zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Při dalším posouzení věci se dovolací soud musel zabývat nejprve otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a v případě kladné odpovědi na ni pak návazným dovolacím důvodem, spočívajícím v eventualitě nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání je opodstatněné.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zakládá objektivní přípustnost dovolání při shodě rozhodnutí obou řádných instancí (bez předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu) tehdy, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento zásadní právní význam napadeného rozhodnutí konkretizuje ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. tak, že jde zejména o právní otázku dovolacím soudem neřešenou, nebo o právní otázku rozhodovanou dovolacím soudem resp. odvolacími soudy rozdílně, či o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Na výzvu žalobkyně datovanou dnem 10. 8. 1991, v níž byl její požadavek na vydání pozemků vyjádřen bez potřebné zejména číselné identifikace parcel, odpověděla třetí žalovaná dopisem ze dne 15. 8. 1991. V něm se vyslovila k nemovitostem natolik konkrétně, že jí smysl výzvy musel být, i co do pozemků požadovaných k vydání, zjevně srozumitelný. Adekvátní reakce adresáta výzvy je tu důkazem pochopení právního úkonu žalobkyně, což podle stávající interpretace zákona znamená splnění funkce výzvy jako výchozí podmínky vydání věcí (nález Ústavního soudu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 109).
Právní závěr o prekluzivní (propadné) povaze jednoroční lhůty k uplatnění nároku u soudu podle §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích již rozhodovací praxe definitivně přijala (srov. plenární usnesení Ústavního soudu st. 7/98 ze dne 20. 10. 1998, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 12, č. 62). Dikce zmíněného ustanovení vymezuje závazně pouze délku (čas) lhůty a soud jako místo resp. orgán státu, u něhož má být nárok uplatněn (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 316/96). Určení žalovaného při uplatnění nároku tu musí vycházet nejen z faktu odmítnutí povinné osoby vydat věc (§5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích), ale především z pojetí osoby povinné k vydání věci, jak je obsaženo v dosavadní judikatuře. Takovou osobou je mj. ten, o němž se oprávněný důvodně domnívá, že věc drží, a to na základě objektivně zjistitelných údajů, zejména z katastru nemovitostí. Výzva k vydání věci takové osobě má účinky řádné výzvy (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 3 Cdo 41/92, obsažený ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 14/1994). Byla-li následně tato osoba žalována v jednoroční lhůtě o vydání věci, pak bylo právní jistotě sledované zákonem o mimosoudních rehabilitacích učiněno zadost. V dalším průběhu řízení pak nelze vyloučit, například právě na základě změny vlastnických údajů v katastru nemovitostí, přistoupení event. záměnu účastníka na žalované straně bez toho, že by vůči do řízení vstoupivšímu účastníku mohl být oprávněně učiněn závěr o prekluzi žalobcova nároku. V intencích takto posouzeného právního stavu dokonce Ústavní soud připustil, aby byl žalobce – restituent o takové osobě povinné, jež přichází nově v úvahu jako žalovaná vzhledem k odstranění vady v zápise registrujícího orgánu, soudem poučen (nález ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. II. ÚS 40/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 6 pod č. 136).
Skutkový stav posuzované věci vykazuje shodu s výše popsanými situacemi. Bez ohledu na řádnou výzvu i vůči třetí žalované to byl Čs. stát – Městský národní výbor v H., kdo byl v rozhodné době evidenčně zapsán jako vlastník podstatné části převedených a vyvlastněných nemovitostí. Došlo-li k výzvě ze dne 5. 8. 1991 vůči orgánu zmíněného města vydat nemovitosti a poté v zákonné lhůtě k žalobě proti Městu H. jako druhému žalovanému, pak se tím naplnil požadavek zákona o mimosoudních rehabilitacích na včasné uplatnění restitučního nároku. Následující zhojení vadného zápisu v katastru nemovitostí, k němuž bylo přikročeno na podkladě návrhu Obce T. n. B. ze dne 17. 5. 1994 (obec nabyla vlastnictví ex lege ke dni 24. 5. 1991 podle §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do majetku obcí) a jež vedlo (byť až dne 19. 10. 1999) k návrhu žalobkyně na přistoupení této obce jako třetí žalované do řízení, nebylo způsobilé přivodit prekluzi nároku žalobkyně.
Při právním posouzení uplatněného nároku žalobkyně z hlediska běhu lhůty pochybily soudy obou nižších instancí. S odvolacím soudem pak též nelze souhlasit, považoval-li výzvu žalobkyně třetí žalované za neurčitou a tedy bez právních účinků.
V rámci vázanosti právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, §226 o. s. ř.) vyjde soud prvního stupně při novém rozhodnutí ze svých dosavadních zjištění jak o pozemcích ve vlastnictví třetí žalované, tak i pokud jde o závěry o osobě oprávněné a povinné. Zbývá tedy posouzení, zda byl naplněn některý z restitučních důvodů podle §6 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně též po procesní stránce rozhodne o celém znění žalobního petitu, jak byl dosud žalobkyní v podobě obsahu dohody o vydání pozemků formulován.
Z těch tvrzení žalobkyně, jež nebyla s ohledem na závěr o prekluzi nároku předmětem úvah soudu prvního stupně, lze přičíst význam možnému nezahrnutí dvou studen do kupní smlouvy s oběma rodiči žalobkyně; totéž platí o tvrzení, že nebyl naplněn účel, pro který došlo k vyvlastnění jednoho z pozemků. Oproti tomu tvrzený nedostatek podpisu otce žalobkyně na smlouvě je třeba posoudit ve světle právního titulu, o který se žaloba opírá, včetně konkrétních podmínek, na něž se váží jednotlivé restituční důvody.
Dovolání žalobkyně tedy je přípustné proto, že odvolací soud vyřešil právní otázku, určující pro rozhodnutí ve věci samé, v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně z hlediska lhůty k jeho uplatnění u soudu pak znamená i naplnění dovolacího důvodu, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poněvadž důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu (v označené výrokové části) platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též příslušnou část jeho rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně též o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu