ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.233.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 233/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města Ú., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. ČR, s.p., zastoupeným advokátem, a 2) České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 220/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.10.2002, č.j. 20 Co 554/2001-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže popsaných v petitu, podanou dne 13.12.1996, zamítl Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.9.1998, č.j. 10 C 220/96-117. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 29.10.1999, č.j. 24 Co 724/98-131, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 30.8.2001, č.j. 10 C 220/96-166, ve výroku I. zastavil řízení ohledně určení vlastnictví k pozemkové parcele č. 830, blíže popsané v daném výroku. Současně ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků, blíže popsaných v tomto výroku. Vyšel ze zjištění, že obec Ú. a pan B. P. ze S. – L. uzavřeli dne 8. a 22.9.1932 trhovou smlouvu a dodatek k této smlouvě byl sjednán dne 2. a 11.11.1949. Vzal za prokázáno, že výše uvedená trhová smlouva nebyla do 31.12.1949 vložena do pozemkové knihy. Rovněž vzal za prokázáno, že jako vlastník předmětných pozemků je zapsána Česká republika - Lesy České republiky, s.p. Uzavřel, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků. Vyslovil závěr, že do 31.12.1950 platila pro převod vlastnictví k nemovitostem právní úprava obecného zákoníku občanského z roku 1811 a podle ustanovení §431 bylo k převodu vlastnictví nemovitých věcí třeba zápisu nabývacích jednání do veřejných knih tzv. intabulace a až na základě ní mohl nabýt nový vlastník vlastnického práva. Dospěl k závěru, že žalobce obec Ú. tedy vlastnického práva k předmětným pozemkům do 31.12.1949 nenabyla, a to ani vydržením.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.10.2002, č.j. 20 Co 554/2001-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zaujal názor, že z hlediska vlastnictví obcí jako právních subjektů má klíčový význam den 1.1.1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který z bývalého obecního kmenového jmění vytvořil součást národního majetku. Podle odvolacího soudu ode dne 1.1.1950 obce již žádný majetek nabývat nemohly a ten, který vlastnily, výše uvedeným zákonem ztratily. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce nebyl vlastníkem předmětných pozemků ke dni 31.12.1949, nemohl toto vlastnické právo nabýt ani po 1.1.1950, kdy vstoupil v účinnost občanský zákoník č. 141/1950 Sb., kterým byla zásada intabulace opuštěna.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20.12.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil existenci nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele vzhledem k ustanovení §562 zákona č. 141/1950 Sb. se dnem účinnosti tohoto zákona dovršily podmínky pro převod vlastnictví i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize. Dále poukazoval na skutečnost, že ani po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, obce jako právnické osoby nepřestaly existovat a jejich existenci předvídala i tehdy platná Ústava - zákon č. 150/1948 Sb. Namítal, že na základě zákona č. 279/1949 Sb. nedošlo k omezení obce v možnosti nabývání práv a povinností, zejména vlastnického práva k nemovitostem. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož obec Ú. se do 31.12.1950 nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť do doby účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. nedošlo k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy, tzv. intabulaci. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že o vlastnictví obcí již ode dne 1.1.1950, tj. od účinnosti zákona č.279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, nelze uvažovat s tím, že z bývalého obecního kmenového jmění zákon vytvořil součást národního majetku. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, že v době, kdy žalobce mohl nabývat do vlastnictví, k nutné intabulaci nedošlo a ke dni, kdy potřeba intabulace odpadla, nebyl žalobce způsobilý nabývat do vlastnictví obce.
Spočívá-li potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu na více důvodech, z nichž alespoň z nich odůvodňuje závěr o správnosti jeho závěrů, postačuje to pro závěr o neopodstatněnosti dovolání. Posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném rozsah tak odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu