ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2335.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2335/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání N. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2002, sp.zn. 58 Co 181/2002 (v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátem, proti žalované N. K., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 19 C 198/2000), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. února 2001 pod č.j. 19 C 198/2000-23 zamítl návrh žalobce, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit byt specifikovaný v enunciátu tohoto rozhodnutí. Nalézací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Obvodní soud zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu s tím, že žalovaná splnila podmínky přechodu nájmu dané ustanovením §706 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se zesnulým nájemcem (jejím pradědečkem) Ing. J. M. žila v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. Soud přitom dovodil, že pravnuk sice není uveden v taxativním výčtu osob ustanovení §706 odst. 1 věta první, ale úmysl zákonodárce byl takový, aby nájem bytu mohl v prvé řadě přejít na příbuzné v linii přímé, a proto také na prvém místě vyjmenovává děti a vnuky. Zákonodárce pravděpodobně nepředpokládal, že by se pravnuci v době své dospělosti dočkali smrti svých prarodičů a mohli s nimi žít ve společné domácnosti nebo měl za to, že vnuk a pravnuk jsou ohledně přechodu nájmu bytu osobami na stejné úrovni. Pokud by pravnuk nepatřil mezi osoby taxativně vymezené v ustanovení §706 odst. 1 věta první obč. zák., pak by spadal mezi osoby, na které může nájem bytu přejít jen za podmínek uvedených ve větě druhé téhož ustanovení, čímž by byl znevýhodněn oproti prve definovaným, kterými však jsou např. i „zeť a snacha“, kteří nejsou příbuznými v řadě přímé ani v řadě nepřímé. Soud se proto přiklonil k aplikaci ustanovení §706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku a žalobu na vyklizení zamítl.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10. července 2002 pod č.j. 58 Co 181/2002-46 tak změnil, že žalovanou uznal povinnou vyklidit sporný byt, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nesouhlasil však s právním posouzením aplikace ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu traktoval nalézací soud - vřazením pravnučky mezi osoby taxativně vymezené v §706 odst. 1 věta první – předmětnou právní problematiku „de lege ferenda“, tj. z hlediska toho, jaký by obsah dotčené normy (podle jeho názoru) měl být. Pro zákonnost a právní pořádek je však významné jen hledisko „de lege lata“, totiž obsah platných právních norem, který je třeba důsledně respektovat a rozhodovací praxi mu přizpůsobit. Soud I. stupně pochybil, pokud taxativní výčet osob uvedených v ust. §706 odst. 1 věta první o. z. rozšířil o pravnuky. Tyto osoby patří mezi osoby uvedené v ust. §706 odst. 1 věta druhá o. z., u nichž je pro přechod nájmu třeba splnit podmínku tříletého soužití s nájemcem ve společné domácnosti. Tento požadavek žalovaná nesplňuje (žila s pradědečkem od podzimu 1998 do jeho smrti dne 8.4. 1999), takže sporný byt obývá bez právního důvodu, a požadavek, aby jej vyklidila, je opodstatněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a uvádí, že soud prvního stupně vyložil ust. §706 odst. 1 obč. zák. lidsky a citově mnohem výstižněji a přitom i zcela ve smyslu a účelu, který zákonodárce sledoval. Žalovaná chápe toto ustanovení tak, že jakožto přímá příbuzná nemůže být znevýhodňována před nepokrevními osobami jenom proto, že se zákonodárce, zjevně neúmyslně, nezmínil o pravnucích. Bylo tomu tak zřejmě proto, že nevzal v úvahu objektivně existující trend prodlužování věku, a s tím spojené možnosti vzniku takovéto právní situace.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. b/, §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. protože napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho právní úvahy. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka, která byla nalézacím a odvolacím soudem posouzena rozdílně, a která byla stěžejní pro napadené rozhodnutí, tedy otázka, zda lze výčet osob uvedených v §706 odst. 1 věta první občanského zákoníku vztáhnout nejenom na vnuky, nýbrž i na pravnuky.
Již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve zprávě ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, dovodil, že smrtí uživatele bytu (nejde-li o případ uvedený v ustanovení §180 odst. 1 - nyní §707 odst. 1 - obč. zák.) zaniká právo osobního užívání bytu jenom tehdy, když nepřechází na jiné osoby (vyjmenované v §179 odst. 1 - nyní §706 odst. 1 - obč. zák.); ustanovení §179 odst. 1 - nyní §706 odst. 1 - obč. zák. v tomto směru rozlišuje dvě kategorie osob. Do první řadí mimo jiné vnuky uživatele, na něž užívací právo přechází, jestliže s uživatelem žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Současně přijal závěr, že skupinu osob, označených v §179 odst. 1 větě první - nyní v §706 odst. 1 větě první - obč. zák., tj. nejbližších příbuzných zemřelého uživatele bytu, nelze rozšiřovat o další příbuzné (švagry, strýce apod.). Soudní praxe doposud od těchto závěrů odklon nezaznamenala, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněného v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, podle něhož přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů, namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. I současná judikatura obecných soudů dovozuje, že výčet osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. je taxativní (srov. rovněž Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání 1994, nakladatelství C. H. BECK).
Otázkou, která je předmětem dovolacího přezkumu v projednávaném řízení se navíc již Nejvyšší soud ČR zabýval, a to v rozsudku ze dne 24.7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 351/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2002. V tomto rozhodnutí – v souladu s výše uvedenými východisky – došel k závěru, že „právo nájmu bytu nemůže ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věta první občanského zákoníku přejít na pravnuka (pravnučku) zemřelého nájemce bytu.“ Nejvyšší soud přitom vycházel ze znění citovaného ustanovení, ve kterém zákonodárce nezvolil např. pojem „potomci“, nýbrž pojmů „děti“ a „vnuci“, tedy pojmů nevzbuzujících žádné výkladové pochybnosti. Dále dovolací soud upozornil na ustálenou judikaturou vyšších soudů akceptovaný názor, že okruh osob uvedený v dotčeném ustanovení nelze rozšiřovat o další, byť blízké, příbuzné zemřelého nájemce bytu už proto, že institut přechodu práva nájmu bytu je významným zásahem do práv pronajímatele, a rozšířením taxativně vymezeného okruhu osob nad rámec tohoto ustanovení by bylo omezením pronajímatele nad rámec zákona.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu – souladné s judikaturou vyšších soudů - je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalované proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., protože žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady řízení nevznikly.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejbližším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podala žalovaná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu